„Finále v Aspenu bylo nejen posledním závodem sezony, ale i mé kariéry,“ říká Šárka Strachová v úterním odpoledni.
A je to venku.
Tak snadno pronesla osudovou větu. Není naměkko, jako byli při svém loučení Ondřej Bank nebo Roman Šebrle. Usmívá se po celou dobu, kdy oznamuje konec. Emotivně nejsilnější chvíle spojené s verdiktem o další kariéře, už má dva týdny za sebou.
Tehdy, při cestě z vydařených závodů ve Squaw Valley na pohárové finále v Aspenu, se kdesi u San Franciska definitivně rozhodla.
„Vždy jsem byla stoprocentní profesionál a snažila se dávat lyžování vše,“ líčí nyní. „Jenže v posledních letech čím dál víc bojuji s tím, aby zůstávalo mou prioritou. Už to nechci rvát silou vůle. Cítím, že bych neodváděla svoji práci naplno. Proto nastal správný okamžik rozloučit se.“
ROZHOVORŠárka Strachová o svém loučení |
Učinila tak v Aspenu na místě, kde poprvé vyhrála závod Světového poháru. Tam, při závěrečném závodě kariéry, se jí draly do očí slzy dojetí i úlevy. „Naštěstí nebyly za lyžařskými brýlemi vidět,“ pousměje se.
Když se rozpovídá, hovoří přemýšlivě, kultivovaně, rozvitými větami, nezadrhává. Hlas má stále v jedné rovině, žádné dramatické odmlky ani velká gesta. Klidně by mohla být i diplomatkou.
I na svazích dlouho své emoce tlumila. „Byla jsem tak vychována.“
Když pokazila slalom, nelámala vzteky hůlky jako Slovinka Mazeová.
Když vyhrála, neskákala do sněhu oslavné „tučňáky“ jako Švédka Pärsonová. Jen zvedla ruku nad hlavu, usmála se – a to bylo asi tak vše.
Sledoval jsem její kariéru šestnáct let. Z introvertní, až zakřiknuté teenagerky, za niž většinou mluvil otec, se měnila v sebevědomou ženu, která se učí ukázat své emoce, jezdí na koni, tančí, boxuje a postupně nachází i životní moudro, ať už z knihy Čtyři dohody, která se stala jejím průvodcem osobní svobodou, či z nástrah, které na ni život nachystal.
Kariéra řečí čísel 15 sezon ve Světovém poháru závodila Šárka Strachová. Za tu dobu nastoupila do 236 závodů, z nichž dva vyhrála (Aspen 2008 a 2009). 9 mistrovství světa se účastnila, ve slalomu získala čtyři medaile (1-1-2). Světovou šampionkou se stala v roce 2007 v Aare. 3 zimní olympijské hry zažila (Turín 2006, Vancouver 2010, Soči 2014). V Kanadě skončila bronzová ve slalomu. |
První dlouhý rozhovor jsme spolu vedli zkraje roku 2003 na pražské Kampě. Sedmnáctiletá dívka mi vyprávěla, jak jí na městě vadí auta, špína a davy lidí, jak občas raději vyhledává samotu a jak sní, že se usadí v Krkonoších a u chalupy tam budou pobíhat kůň a pes.
Měla ráda kuřecí řízek s bramborovým salátem, Saturnina, detektivky, seriál Červený trpaslík i filmy pro pamětníky. Na střední škole si ročníky nerozkládala, zvládla ji za čtyři roky a plánovala, že vystuduje Vysokou školu ekonomickou.
O čtrnáct let později bydlí s manželem v Praze („Ale na okraji.“). Měla koně, má psa. Ekonomii nedokončila. Vedle lyžování to prostě nešlo.
Její příběh by vydal na hollywoodský film. Nekonečná léta tréninkového drilu s otcem. Dávné úspěchy. Prozření, že život nejsou pouze lyže. Velká láska. Bouřlivý rozchod s otcem. Mediální válka. Vleklé soudní spory o peníze. Složité hledání nového kouče. Bleskový úder těžké nemoci. Operace. Touha vrátit se. Slavný bronzový comeback.
Když se zdálo, že nemoc její kariéru ukončí, vzepřela se.
A když se zdálo, že se už nikdy nevrátí na stupně vítězů, vzepřela se znovu.
Zůstaň pozitivní, když jsi dole
Na Benecku, kde rodiče měli chalupu, lyžovala od dvou let. Otec Petr Záhrobský, profesí právník, sám nikdy nezávodil, ale usmyslel si, že ze svých dětí Šárky a Petra učiní sjezdaře světové třídy. Při této činnosti brzy platil za rebela, jdoucího nejen na českém svazu hlavou proti zdi.
Poté, co už jim české hory byly malé, bral je do Alp. Spali na statcích s levným noclehem a ohřívali si jídlo ze sklenic připravených doma od maminky. Později jezdila Šárka v létě do Rakouska i na brigádu, aby si přivydělala. „Pomáhala jsem na hospodářství. Sekala jsem trávu, vařila a učila se německy.“
V patnácti kralovala na Monte Topolinu, neoficiálním žákovském mistrovství světa. V sedmnácti vlétla jako kometa do Světového poháru a hned při prvním startu v Sestriere skončil pátá. „Její trénink, to byl obrovský dril, fyzicky i psychicky,“ pozoroval kouč Tomáš Bank.
V den 20. narozenin vybojovala na šampionátu v Bormiu 2005 bronz ze slalomu, ale i v okamžiku úspěchu zůstala tichou dívkou. Na oslavy si nepotrpěla. „Nerada bývám středem pozornosti. Nejsem šťastná, ani když mi zpívají Happy birthday,“ říkala.
Následujícího roku přišel do jejího realizačního týmu kondiční trenér Antonín Strach. Vztah pracovní posléze přerostl ve vztah milostný.
A medailí přibývalo. V Aare 2007 se stala mistryní světa. Z Val d’Isere 2009 vezla stříbro, z Vancouveru 2010 olympijský bronz. Tehdy poprvé nadšeně skákala na pódiu: Zvládla jsem to sama!
„Vancouver je nejsilnější zážitek kariéry,“ říká nyní.
VANCOUVER. Bronzový olympijský den.
S otcem - trenérem se předtím rozešla. „Po vzájemné dohodě,“ sdělila nejprve. Skutečnost byla mnohem tvrdší.
Později jej v rozhovoru pro MF DNES obvinila z fyzického přetěžování a vulgárních verbálních útoků. Jejich finanční spory řešily soudy. Pod svým novým koučem Šťastným se zhoršovala, otec to ostře komentoval.
Vztahy se vyhrotily.
OBRAZEMkrásné momenty kariéry |
Potom ani její tělo, kterému se tak dlouho vyhýbala běžná lyžařská zranění, nevydrželo. V létě 2012 zkolabovala, v nemocnici pět dní ležela v umělém spánku. Nezhoubný útvar v oblasti hypofýzy, zněla diagnoza.
Operace se podařila. Vrátila se na svahy.
Mnohem víc si najednou vážila naprosto obyčejných věcí.
„Lyžování mi dalo ohromnou školu života,“ vypráví. „Zažila jsem oba protipóly. Momenty, kdy jste nahoře, jsou úžasné. Ale neztratit pozitivní přístup, jestliže jste na dně, je o tolik těžší. V takových chvílích se naučíte daleko víc.“
SVATBA. S manželem v památný den.
Vdala se za Antonína Stracha a začala se těšit, jak jednou založí rodinu.
Kdysi si naplánovala, že bude závodit do her v Soči 2014, ty vyhraje a před třicítkou skončí.
S devátým místem v Soči spokojená nebyla. Ne, takhle odcházet nechtěla. Prodloužila si tedy kariéru o rok. A po zisku světového bronzu z Vailu 2015 o další dva. Letos dojela na mistrovství světa pátá, dvakrát stanula na pohárových stupních vítězů.
Pak nastal čas říci DOST.
Tolik věcí teď chci zkusit
„Mí blízcí mi to nerozmlouvali. Vědí, že by to nemělo cenu,“ poukazuje. Pokud se rozhodne, umí být tvrdohlavá. Zároveň však povahou platí i za romantičku – dojatou z květin, plačící u filmů. Nikdy nebyla drsňák, do rizika se musela nutit. „Že nejsem víc rvavá, byl na svahu můj celoživotní handicap,“ připouští. S rvavějším přístupem mohla být ještě úspěšnější.
Hru na KDYBY však vždy odmítala.
Jednou jsem se Šárky Strachové zeptal, co by si přála, kdyby se jí před závodem zjevil kouzelný pohádkový dědeček.
„Nic,“ odvětila. „Nechci žádným přáním ovlivnit závod. Chci mít pocit, že to, co jsem dokázala, jsem dokázala sama. Úplně sama.“
Odchází ve chvíli, kdy stále patří do světové špičky slalomářek. „A to je přece krásné, ne?“ povídá.
Dobré i zlé kapitoly se v jejím životě střídaly a často i prolínaly.
Teď otevírá další.
Co asi přinese?
„Dlouho jsem takřka neznala nic jiného než lyže, sjezdovky, hotely, dálnice. Teď cítím svobodu. Spousta sportovců si neumí představit, jak zaplní prázdný prostor po kariéře. Já mám opačný problém. Tolik věcí chci zkusit. Asi bych si měla sepsat seznam.“
Nahlédněme aspoň na jeho začátek.
„Být konečně manželkou a domácí paní.“
„Věnovat se na plný úvazek své firmě VO2max.“
„Vzdělávat se, přihlásit se na kurzy zabývající se lidským tělem.“
„Zažít sport z jiného úhlu. Chodit na běžky, na skialpy, jezdit na kole, běhat.“
Sportovcem zůstane do konce života. Ale hry v Koreji už uvidí pouze od televize. Věří, že k ní usedne bez nostalgie.
„Rozhodla jsem se správně. Nebudu ničeho litovat.“
Boj o život i rozchod s otcem. Pusťte si příběh Strachové:
