„Cítím se ale napůl Čechem a od dvanácti let, co sem jezdíme, mám Česko a hlavně Moravu v srdci,“ přiznává plynnou češtinou dvaatřicetiletý sjezdař, přezdívaný Panda.
Když vám bylo třináct, měl prý váš otec vidění, že stojíte na stupních vítězů s olympijskou medailí. Je to pravda?
Pamatuju si to. A po všech zraněních už jsme v mých dvaatřiceti letech měli oba dva pocit, že se to možná nestane a šance mizí. Ale samozřejmě když se to podařilo, bylo pěkný, že se vše tak uzavřelo.
Bral jste Soči jako svou poslední šanci?
V tom věku a po zraněních už jsem musel.
„Myšlenky na konec dostával často, ale jen na půl vteřiny.“ |
Měsíc před olympiádou jste prý měl dvě vyhřezlé plotýnky. Jak jste se stihl dát tak rychle dohromady?
Osmého ledna jsem špatně skočil v tělocvičně a rozjela se mi nová plotýnka, se kterou jsem normálně neměl problémy. Do Ruska jsme měli letět 2. února, takže jsem věděl, že to za normálních podmínek nepůjde. Tři dny jsem ležel v posteli a nemohl jsem ani sám dojít na záchod. Pak jsem spolkl nějaké prášky a začal chodit na velice agresivní injekce. Také jsem dostával injekce plazmy do místa postižení. Je to bez umrtvení a do pěti míst najednou, takže to dost bolí. Nespravilo se to, ale umrtvilo to bolest a pomalu se to začalo hojit. Mohl jsem jít na fyzioterapii.
Takže místo tréninku jste trávil čas u doktorů?
Nebyl jsem v závodním stavu, ale každý den se to zlepšovalo, a tak jsem letěl do Evropy s tím, že se dostanu do rytmu a možná bych měl šanci na olympiádu jet. Přiletěli jsme do Rakouska - a hned do Kitzbühlu, což není dobrý závod na rozježdění, takže jsem sjezd vynechal a nějak se to všechno stalo tak, že jsem měl šanci sjet alespoň Super-G. Pořád se start posouval kvůli počasí, kvůli sněhu se nejelo na drsné trati, ale na mírnější, takže to byla skoro perfektní příležitost, abych záda zkusil. Nebylo to stoprocentní, ale dojel jsem kolem 28. místa, asi 80 setin za prvním, což jsem bral jako malé vítězství. Věděl jsem, že můžu do Ruska, a pak se to každý den pomalu lepšilo a že to snad půjde.
V Soči jste měl větší ambice ve sjezdu, ale medaile přišla až v superobřím slalomu...
Sjezd byl hned na začátku a dost drsnej, hrbolatej svah, led, špatná viditelnost. Nic moc, ale měl jsem po něm týden na to, dát se do kupy na Super-G. Noc před závodem jsem se připravoval mentálně, v hlavě jsem si prohlížel trať až do jedné hodiny ráno. A když jsem v šest vstal, byl jsem připravený a neměl co ztratit. Na kopci jsem cítil, že jsem udělal všechno přesně tak, abych měl dobrou šanci dostat se na pódium.
A jaké jste měl pocity, když jste věděl, že bronz už vám nikdo nevezme?
Divné. Když jsem byl druhý na mistrovství světa, byl jsem mladší a šťastný, skákal jsem nadšením. Když jsem vyhrál závod ve svěťáku v Chamonix, tak to bylo příjemné, že se mi to podařilo i po všech zraněních. V Soči to byla spíš úleva, než radost. Úleva, že čas strávený ve sportu a při tréninku má výsledek. A taky zadostiučinění všem, kteří mi tvrdili, že mám dávno skončit a jsem starej. Hodně z těch lidí byli i kamarádi a rodina, kteří to mysleli i dobře, šlo jim o moje zdraví. Já jsem ale vždycky věděl, že se můžu vrátit na špičkovou úroveň, jinak bych nepokračoval. Fyzioterapie mě zas tak moc nebaví, trénink taky tolik ne. A lítat po světě pryč od syna v Kanadě nebo přítelkyně Jarky v Evropě taky není zábava. Pořád jsem bojoval, protože jsem uvnitř věděl, že to jde.
V cíli jste byli na setinu stejně s Bodie Millerem. Říkáte si někdy, co kdyby tam ta setina nebyla?
Samozřejmě. I kdyby měřili na tisíciny, mohl bych být pomalejší, nebo i rychlejší. Ale bylo to pěkné, Bodie žádnou jinou medaili z olympiády neměl. Věřil si ve sjezdu, ale nevyšlo mu to a byl z toho nešťastný. Takže být na stejné úrovni s Bodie Millerem taky není špatné.
„Děkovali mi, že bronz zachránil lyžování v Kanadě. To je ale nadsazené.“ |
V cíli jste měl zakopanou pro štěstí minci kanadského dolaru. Kde se tenhle zvyk vzal?
Začal už v roce 2002 na olympiádě v americkém Salt Lake City. Rolbař, který měl připravit led v hokejové hale, byl Kanaďan, a než začal, dal do středu kanadský dolar, kterému se říká loonie, protože je na něm kačena, tedy loon. Celý olympijský turnaj tak Kanada hrála jakoby na domácím ledě, a když vyhrála zlato, stal se Lucky loonie talismanem kanadských hokejistů. Zhruba před šesti lety to začali dělat naši kamarádi na svěťáku v Lake Louise, staří pardálové, kteří tam pracují už dvacet let. Vždycky před závodem zahrabali dolar na cílové čáře a začala to být tradice.
A vy jste si ji jen přivezl do Soči?
Když už jsem byl v Rusku, tak mi volal můj agent Max Gartner, jestli nechci něco přivést. Jeho žena Kerrin Lee-Gartner, olympijská vítězka z Albertville 92, totiž komentuje lyžování v televizi. Samozřejmě už měla sbalenou půlku baráku a v telefonu jsem slyšel, jak na něj řve, že už nemá místo. Řekl jsem Maxovi, ať mi pošle jen Lucky loonie, který se vejde všude. Den před závodem dělala Kerrin při tréninku rozhovory, a když mě viděla, vytáhla dolar z kapsy a dala mi ho. Po tréninku jsem ho zahrabal na cílovou čáru a druhý den jsem dojel třetí. Teď ho mám doma schovanej, je to malej bratříček té medaile.
Pro Kanadu jste získal olympijskou medaili z alpského lyžování po dvaceti letech. Mělo to ohlas?
Větší než bych čekal. Kromě toho, že to bylo po dvaceti letech, už jsme také ve svazu neměli na lyžování peníze. Těžce se hledají, závodní program sekali všude i dobrým závodníkům, protože na něj nebyly peníze. Velké firmy už po olympiádě ve Vancouveru ztratily zájem. Stalo se mi, že po Soči mi pár trenérů a závodníků děkovalo, že medaile zachránila lyžování v Kanadě. To je trochu nadsazené, ale firmám, které pořád za lyžováním stály, to dalo oheň jít s podporou dál.
Co pro vás osobně - zajistí vám olympijský bronz podmínky na další roky kariéry?
To samozřejmě ano, i když odměna za samotnou medaili by byla větší, kdybych jezdil za český tým. Medaile v Kanadě mi pomohla v tom, že sponzoři teď mají větší zájem a jsou ochotnější dát peníze. Je to trochu ironie, protože dostat se do bodu k medaili, na to musí být peníze. Než ale přijde, tak je nikdo nechce dávat. Teď mi to ale umožní soustředit se jen na lyžování.
Jak vidíte svou další závodní budoucnost?
Tahle sezona mi občerstvila náhled na lyžování. Teď věřím, že bych mohl ještě dva tři roky jet, možná i čtyři na další olympiádu. To už je sice trochu odvážné, ale rád bych startoval za tři roky na mistrovství světa ve Svatém Mořici, kde jsem začal kariéru ve světovém poháru. Do té doby jsem měl jen jeden dva světové poháry doma v Lake Louise.
Byl jste někdy blízko tomu, startovat za český tým?
Nestydím se říct, že jsem o tom několikrát přemýšlel. Cítím se Čechem stejně jako Kanaďanem. Pár let jsem měl v Kanadě problém, že mě nechtěli vzít do týmu. Ale začít lyžovat za Česko je docela těžké, je v tom hrozná politika, ztratil bych všechny body, co jsem si vybudoval. Ve dvaatřiceti začít znova by bylo mentálně a finančně docela těžký. Možná kdybych měl pětadvacet...
Kvůli lyžování jste se prý i hodně zadlužil. Je to pravda?
Hodně rodin se kvůli lyžování zadluží. Je to sport pro celou rodinu a perfektní na výlety, ale je drahý a každý si to nemůže dovolit. Když jsme byli v Kanadě, tak si toho rodiče taky moc nemohli dovolit. Já jsem měl štěstí v tom, že táta trénoval v klubu starší děti, takže jsem vždycky měl oblečení po nich. Z druhé ruky, ale kvalitní, protože hodně děcek muselo mít ty nejlepší věci. Rodiče i tak dali hodně, abych mohl lyžovat. V tomhle je to v Kanadě stejné jako tady. Jsou rodiny, které mají peníze, i ty, které je nemají, a ty musí velké finanční náklady nějak polepit.
Půjčit na lyžování jste si tedy musel na startu kariéry?
Pro mě to bylo složité, protože jsem se častokrát zranil. Velké firmy jako Rossignol a sponzoři platí, když jedu rychle, a pak si můžu vydělat hodně peněz. Když nejezdím, tak si nevydělám nic, ale v tréninku musím strávit stejný čas. To bylo to nejtěžší, protože od roku 2003, kdy jsem zajel dobře ve Svatém Mořici, mi začala velká série zranění. Do roku 2011 jsem měl sedm operací kolen, to je hrozně moc. Vždycky jsem zajel něco dobře, abych finančně přežil sezonu, ale nevydělal jsem si. Až v posledních letech jsem se dostal do bodu, kdy se můžu dostat z dluhů a vydělat nějaké peníze. Nejsem jedinej a poslední, co se zadluží, aby mohl reprezentovat svou zem. V týmu je několik kluků, kteří musí ročně platit dvacet až třicet tisíc kanadských dolarů, aby jezdili za Kanadu ve svěťáku.
Byl jste někdy blízko tomu, abyste si řekl: Konec, už nebudu lyžovat?
Měl jsem to tak silně zabudované v srdci, že jsem myšlenky na konec dostával často, ale jen na půl vteřiny. Vždycky jsem věděl, že i když se cítím blbě, jdu dál. Jen proto, že jsem věřil tomu, že na špičku dosáhnu. I toho 8. ledna, kdy jsem se nemohl ani hýbat a ptal se, jestli vůbec budu lyžovat, jsem uvnitř věděl, že ano. A podle toho jsem se vždycky zařídil a šel dál.
Jan HudecNarodil se 19. srpna 1981 v Šumperku. Jeho matka závodila v běžeckém lyžování, otec vyhrál české i slovenské mistrovství ve sjezdovém lyžování. S desetiměsíčním Janem emigrovali na vlastnoručně vyrobené plachetnici, během dovolené v Jugoslávii přejeli do Itálie. Od roku 1986 žili v Kanadě, kde Janův otec trénoval lyžařský oddíl Banff pro Mountain Ski Academy, kde vedl i svého syna do devatenácti let. Jan Hudec mladší se v roce 1999 poprvé probojoval do kanadského národního týmu. V roce 2007 skončil na MS ve Švédsku stříbrný ve sjezdu. Na letošní olympiádě v Soči získal bronz v superobřím slalomu, když měl v cíli na setinu stejný čas jako Američan Bodie Miller. Je rozvedený, v Calgary má osmiletého syna Oaklanda. Mezi jeho největší koníčky patří auta, motocykly, bubnování a psaní. |
Říkal jste, že se cítíte být napůl Čechem a napůl Kanaďanem, jaký je váš vztah k Česku?
Jarka je docela důležitej vztah a táta je zpátky v Šumperku. Poprvé jsme tu byli, když mi bylo dvanáct let, a jsem opravdu vděčnej tomu, že mě mamka a taťka učili češtinu. Od té doby, co jsem sem přijel zpátky, jsem se do Česka zamiloval. Vždycky jsem měl Česko v srdci, a hlavně Moravu. Praha je nádherná, ale su Moravák. V Šumperku mám příbuzné, strejdy, bratrance, a v Brně taky. Od té doby, co jsem tu byl poprvé ve dvanácti a pak jsme sem jezdili každý rok, jsem vždycky cítil, že su tady doma. Tím, jak jsem jezdil častěji, tyhle pocity ještě zesílily.
V Šumperku žije také nejlepší český lyžař Ondřej Bank a jste přátelé, ačkoliv závodíte každý za jinou zemi.
Můj táta lyžoval s jeho tátou a znali se z Červenohorského sedla. Taky mám nevlastního bráchu, který se v Šumperku narodil a do třídy chodil s Tomášem Bankem (bratr a trenér Ondřeje Banka - pozn. red.). Svět je hrozně malej a s Ondrou i Tomášem mám hrozně dobrej vztah, až si zbytek kanadského týmu někdy myslí, že je nemám rád, protože když jsme na závodech poblíž, tak často večeřím s Ondrou a Tomášem. Rozumíme si dobře, máme stejné zájmy. Ondra si prošel spoustou zranění a je obrovský talent, vždycky mu hrozně fandím. Když jsem dojel v Soči třetí, tak jsem v cíli věděl, že mě může porazit. A jen tento den jsem mu to moc nepřál. (směje se) Zajel deváté místo, neskutečně jel i ve sjezdu a v obřáku to samé. Opravdu věřím tomu, že jestli zůstane pokupě a nezraní se, tak by ve svěťáku mohl být na pódiu. Talentovaný je na to dost. Je zajímavé, jak jsme měli úplně jiné životy a vzali jsme jiné cesty, ale vracíme se k sobě zpátky do stejného místa.
Přemýšlíte, že byste se jednou vrátil natrvalo?
Je to složité, protože mám v Kanadě syna. Vždycky teda budu spíš přejíždět. Je ale možné, že víc budu v Česku a do Kanady budu jezdit jako turista.
Chtěl byste, aby byl váš syn Oakland taky lyžařem?
No... Můžu to vykecat? (dívá se na přítelkyni) Budu mít druhého syna. Jednoho Kanaďana a druhého Čecha. Oaklandovi je osm let, lyžuje, ale je většinou s mamkou a ona ho na sníh moc nebere. Ironie je, že já ho nemůžu vzít lyžovat, protože lyžuju... Je velký talent do lyžování, teď ho ale víc baví fotbal. Hraje ho snad pětkrát denně, ve škole, po škole, před školou, večer. Tak uvidíme. Má českou krev a snad to někam dotáhne.
Říkají vám Panda, jak tahle přezdívka vznikla?
Začalo to asi před pěti lety. Tehdy nás trénoval Američan z Aspenu John McBride. Má sotva šedesát kilo, ale je rančer, tři tisíce akrů, 200 krav, doma tři děti, do toho trénoval nás a všechno zvládal sám s jedním pomocníkem. Má velké srdce a vždycky jsme si moc dobře rozuměli. Byli jsme ve Švýcarsku, zrovna měnili pravidla helem a já měl obrovskou bíločernou helmu, protože ještě nevychytali, jak udělat bezpečnou helmu a ne zas moc velkou. K tomu jsem měl ještě vousy, a když mě trenér viděl v chráničích, tak říkal, že jsem jak panda. Později také vznikl film Kung Fu Panda. Medvídek vypadal na první pohled jako pomalej, ale když přišlo na věc, tak uměl bojovat. A to mi asi odpovídá. V normálním životě jsem trochu zabržděnej, ale když přijde na věc, tak jdu do toho a zvládnu všechno.
