Jeden z největších talentů v českém lyžování tak završí neuvěřitelný rok, ve kterém to nejdřív po táhlých patáliích se zdravím vypadalo, že letošní sezonu nadobro odpíská. Kvůli utrženému svalu v rameni a potom mononukleóze nesportovala osm měsíců a přípravu odstartovala procházkami.
Přesto už na MS juniorů v Liberci koncem ledna byla znovu nejlepší Češkou, před pár dny si střihla premiéru ve Světovém poháru v Davosu a teď ji čeká také ta nejvíc očekávaná - v reprezentačním dresu na mistrovství světa.
Je to téměř rok, co jste si zle poranila rameno. Vzpomenete si ještě?
Tehdy jsem měla startovat na juniorském mistrovství světa v Turecku, ale řekla jsem, že ne, že se musí nejdřív rameno pořádně vyléčit. Dál jsem to neřešila, stalo se, řekla jsem si, že zkrátka pojedu dál. Rekonvalescence ale byla dlouhá a já se jinak cítila zdravá. Až jsem si říkala, že bych raději brala nějakou nemoc, to bych aspoň musela ležet v posteli.
Takže jste si ji vlastně přivolala. Dostala jste mononukleózu.
Nesměla jsem si to připouštět, říkala jsem si, že jen začnu s tréninkem o něco později. Ale trochu mě to zlomilo.
Jaký byl návrat po osmi měsících?
Trenér Lukáš Krejčí nechtěl, aby to bylo příliš razantní, aby se mi zdravotní stav znovu nezhoršil. Začínali jsme lehce: procházkami, pak pomalejšími běhy, do rychlosti jsme šli až někdy v listopadu.
Jak jste na tom teď?
Nějaké nedostatky pořád cítím. Na delších vzdálenostech na závodech mě celkem rychle začínají bolet nohy, nemám v nich ještě tolik síly, tak snad to co nejrychleji doženu.
Na MS juniorů v Liberci jste byla z našich lyžařů nejlepší, trenér Krejčí ovšem říkal, že nebýt zranění, měla byste určitě na medaili. Jak vůbec podle vás vypadaly první velké závody po návratu?
Před prvním srovnávacím závodem sprintem, jsem byla hodně nervózní, nevěděla jsem, co mám čekat. Naposledy jsem si na téhle úrovni zazávodila někdy v prosinci v roce 2011. Po mistrovství jsem měla smíšené pocity. Na jednu stranu bylo super, že po tak dlouhé době jsem dokázala alespoň takovýhle výsledek, na druhou stranu třeba s Teresou Stadloberovou jsem předtím jezdila srovnatelně (dcera Aloise Stadlobera, mistra světa ze štafety v Ramsau 1999, potvrdila v Liberci pozici velkého rakouského talentu, když na pěti kilometrech volně získala stříbro a k němu přidala zlato ve skiatlonu, pozn. red.) a to mě teď zamrzelo.
Přesto jste si třináctým místem ve skiatlonu a čtrnáctým na pětce volně řekla u reprezentačního kouče Miroslava Petráska o nominaci pro Val di Fiemme. Věděla jste vůbec, oč v Liberci jedete?
Nějakou nominaci jsem nejdřív vůbec neřešila, hlavně jsem chtěla v Liberci podat co nejlepší výkon. Teď to beru tak, že v Itálii budu sbírat nové zkušenosti a pokusím se držet Eviny (Vrabcové-Nývltové).
Že vás v karlovarském Slovanu připravují pro reprezentační áčko, to se psalo už několikrát. Dalo se čekat, že se mezi dospělé podíváte právě teď?
Abych řekla pravdu, čekala jsem to až příští rok, letos ne - kvůli nemoci se mi všechno nějak zpozdilo a musím toho ještě hodně dotrénovat. Myslela jsem, že si zkušebně zajedu Liberec (ve Světovém poháru si tady s další juniorkou Charvátovou už letos vyzkoušela týmový sprint, pozn. red.) a startovat pak budu ve Slavic Cupu, že se bude všechno soustředit až na příští sezonu. Takhle se všechno razantně změnilo.
S vaší osobou jsou do budoucna spojená velká očekávání. Jak se s tlakem vyrovnáváte?
Snažím se to nevnímat, abych nebyla nervózní a pracovala v tréninku dál, jak mám, a bavilo mě to. A ne že pořád něco musím.
Studujete vysokou školu, jak jste vyřešila téměř měsíční pobyt v Itálii?
Já nebyla ve škole moc ani do téhle doby (smích). Naštěstí jsem před odjezdem na soustředění udělala poslední zkoušku zimního semestru, takže do toho letního můžu vstoupit s čistým štítem.
Co čekáte od svého startu na mistrovství světa?
V první řadě to je sbírání zkušeností. Z juniorského mistrovství světa se do Val di Fiemme nominovaly i závodnice z jiných zemí, potřebuju srovnání, abych s nimi mohla držet krok.
