V devadesátých letech jsem Jiřího Rašku poznal na skokanských můstcích jako novinář. A byl to chlap v nejlepších letech. Obětavý, ochotný.
"Opravdu je to ten Raška z pohádky?" ptal jsem se sám sebe.
Byl.
Začínal ve skromných podmínkách a zůstal skromný celý život.
Lidé ho přitom nosili na rukách, díky němu stojí ve Frenštátě skokanský areál. Jeho zásluhou se na skoky v televizi dívají i lidé, kteří nikdy žádnému sportu nepropadli.
"Sám nic nepotřebuji. Jen trochu pevnější zdraví," přál si před rokem, když jsme spolu dělali rozhovor k jeho životnímu jubileu, k sedmdesátinám. "Sil, ať chcete nebo ne, ubývá. Už nejde vše tak rychle jako dříve."
Rozmlouval těžce. Kašlal.
"Srdeční chlopně mi přestaly těsnit, proto tolik kašlu. Krev se mi pořádně neokysličuje," říkal.
Už dříve měl potíže se srdcem, od roku 1994 měl trojnásobný by-pass. Před šesti roky ho chytil zápal plic.Měl cukrovku. K tomu přibyly problémy s rameny. "Jsou poničená ze sportu, z pádů, a ve stáří se to všechno objeví. Za ten život se to nakumuluje."
Jiří Raška byl na sebe příliš tvrdý. Na vyšetření šel, až když to bylo nevyhnutelně nutné.
"Víte, celý život jsem s doktory spolupracoval, chodil na prohlídky. Jistě, člověk se návštěvám lékařů brání a říká si, že se z toho dostane sám. Vždycky to ale nevyjde," vysvětloval.
Jak jsme se tak bavili, zeptal jsem se ho, zda si připadá jako bytost z pohádky. Okamžitě věděl, kam mířím. "To ne," namítl a rozpovídal se o Pohádce o Raškovi, kterou po jeho triumfu na olympijských hrách v Grenoblu napsal Ota Pavel. "V té pohádce je takových sedmdesát procent skutečnosti," upozornil.
Co je tedy pravdivé? "Třeba babička Pravečková, to byla moje babina, u které jsem se vždycky stavoval, když jsem jel promočený a promrzlý z lyží."
U ní se sušil. Dostal horký čaj a chleba se sádlem nebo se škvarky. "Když jsem pak trochu uschl, šel jsem teprve domů."
A tak se zrodil hrdina.
Za olympijské zlato a stříbro tehdy dostal odměnu 10 tisíc korun.
"Dneska sportovci za olympijské zlato berou milion, ale tomě vůbec nemrzí. Jsem rád, že jsem v té době žil," říkal Raška. "Se životem, který jsem prožil, jsem velice spokojený."
Když tak vzpomínal a vyprávěl, bylo na něm znát, že si uvědomuje, jak chřadne. Škoda, že takový hrdina odešel příliš brzy.
