Šestadvacetiletá sjezdařka, sedminásobná mistryně světa, postrádala chuť závodit.
"Musela jsem znovu najít nadšení pro Světový pohár. Vždyť jsem v něm minulou sezonu jezdila tak špatně, že jsem v sobě opravdu neměla napětí člověka, který bojuje o vítězství," řekla pro agenturu Reuters. "Trochu jsem zapomněla, jaký ten pocit vlastně je."
V minulé sezoně se trápila. Nebyla s to dokončovat závody, měla potíže s kolenem. Ale pak přišlo mistrovství světa v domácím prostředí v Aare. Pärsonová získala tři zlaté medaile ve sjezdu, super-G a superkombinaci a stala se tak první ženou, která na světových šampionátech posbírala triumfy ve všech disciplínách.
Jenže potom zase přišel útlum. "Na jaře jsem opravdu těžce bojovala.
Chtěla jsem se vrátit po zranění kolene, chtěla jsem, aby se mi zase dařilo i ve slalomu a obřím slalomu. Přála jsem si brzy otestovat lyže a mít představu, co bude dál," líčila. "Jenže jsem měla měsíc a půl přestávku, takže vrátit se k dřině a díky ní do bývalé formy bylo hodně těžké."
Pomýšlela snad na konec kariéry? "Říkala jsem si, co to vlastně dělám. Ale konec? To nikdy." Ovšem ani v nové sezoně se jí nevedlo. Začala sedmým místem ve slalomu v Söldenu. "Tam jsem snad ani nebyla," popisovala trable s psychikou.
Jako by nebyla ve své kůži. Postrádala závodnické chvění v žaludku, obavy z prohry. "Protože když vám nevyjde mistrovství světa, nemáte dva roky šanci to napravit. A já se zkrátka necítila jako na šampionátu. Možná už jsem taková: vydám se, až když je na mě velký tlak."
Sedmé místo bylo až do víkendu jejím nejlepším umístěním v sezoně. Jenže ve Svatém Mořici zůstala neporažena. "Miluju tuhle sjezdovku, tady jsem jela první slalom ve Světovém poháru," libovala si.
"Jsem sebevědomá a cítím se na lyžích dobře. Vím, že můžu být rychlá. Můj cíl ve Světovém poháru? Samozřejmě celkový triumf." Propast už Pärsonová překonala.
