"Naposledy jsem vynechal, když jsem měl chřipku. Ale jako trenér jedu už od roku 1960," líčí Remsa. "Moc mě ta práce baví, ale už člověka zmáhá. Budu toho asi už muset nechat, i když představit si to neumím. To víte, je to nemoc."
Možná po sezoně odejde do penze na chalupu do Studence, kde má práce pořád dost. "V osmdesáti bych už na to měl, doufám, nárok. Mám sice roky, ještě pořád si s klukama zahraju fotbálek, ale jednou člověk musí dostat rozum."
Občas jej pobolívají kyčle, kolena, klouby opotřebované sportem. V kondici se však udržuje. "Pořád cvičím, musím. Gymnastiku, protahování, všechno dělám s klukama." Naposledy skákal za "staré pány", bylo mu asi 66 let. "Teď už se neodvážím. Kosti jsou řídké."
Z můstků se spouštěl odmala. Do školy jezdíval na lyžích a s kamarády zastavoval na těch v okolí.
Závodil na hrách ve Svatém Mořici 1948, ale největší slávu zažil o 20 let později, když zlato získal Jiří Raška.
Po jeho prvním skoku se trenér v naději na úspěch omýval sněhem. Po druhém jej nadšení fanoušci nosili na ramenou. "Byla to velká sláva, dávali nám hobla, vyhazovali nás do vzduchu. Na rozdělení cen už slzička ukápla. I když jsme byli tvrdí chlapi."
Remsa budoval ze svých skokanů partu, ctil mušketýrské heslo. Jako trenér razil heslo, že dřina pomůže českým skokanům před severské závodníky i Němce. "A Raška, Matouš, Hubáček, Motejlek pak měli výborné výsledky." Vedl tvrdý tréninkový režim. Budíček v sedm, pak dvě hodiny dřiny.
"Byl to fofr." Večerní ponocování netoleroval. "Říkali mi, že jsem syčák, různá dobrá jména na mě měli," vzpomíná. Razil teorii: "Pánové, dělat bordel v noci, nespat, to umí každej vůl. Ale ráno vstát, být zdravý a makat, to je machrovina."
Jeho rukama prošel třeba i Roman Koudelka. "Snaží se," říká o něm Remsa. Vychovává i další naděje.
Jsou mezi nimi dříči jako dávní "Remsa Boys"? "Záleží na jednotlivcích. Ale už u malých dětí poznáte, co z koho bude. Mám tam ještě pár dobrých kluků, dost to baští."
