Vpředvečer závodů Světového poháru ve Špindlerově Mlýně se k rozhovoru v restauraci Švýcarské boudy (ano, tady Rakušané bydleli) dostavila téměř přesně, hned poté, co dokončila konzultaci s trenérem.
Nejvážnější uchazečka o letošní malý Křišťálový glóbus za slalom se za tu půlhodinu, vyhrazenou pro interview, pozastavila jen nad jedinou otázkou. To když přišla řeč na společné chvíle s přítelem Benjaminem Raichem.
Dala najevo, že o partnerském životě toho moc neřekne. Zato o horolezectví by rodačka ze štýrského Admontu vyprávěla ještě dlouho, kdyby nepřišel čas reportéra rakouského rádia...
Operace kolena v šestnácti letech mohla vaši kariéru zničit už v zárodku...
...já jsem svoji první operaci prodělala jako třináctiletá.
O Šárce ZáhrobskéTahle sezona pro ni opravdu nebyla dobrá, ale neznamená to, že by z ní byla najednou špatná závodnice. Po sezoně musí analyzovat, co bylo špatně, a pokusit se tyhle věci zlepšit. Znám ji jako silnou osobnost. |
Kolik těch operací jste vlastně absolvovala?
Přestala jsem je počítat. Myslím, že jich bylo přes deset.
Zkuste si vzpomenout, jak jste se cítila - tak mladá a tak těžce zkoušená osudem.
Vybavuju si, že pokaždé s tím bylo spojeno čekání, jak to dopadne. Pamatuju si na poslední operaci. To jsem nevěděla, jestli vůbec budu pokračovat.
Není alpské lyžování nebezpečné až příliš?
Ano, v každé sezoně se stane spousta zranění. My víme, že je to nebezpečné a jdeme do toho s tím vědomím. Já ale nemyslím na to, že by se mělo přihodit nějaké další zranění mně. Myslím jen na to, jak moc ráda lyžuju a že mi osud přeje, abych ho mohla dělat.
Jsou lyžaři hrdinové, když podstupují vysoké riziko zranění?
Nemyslím si to. Možná jednu věc umíme mnohem líp než ostatní, ale oni zase umějí jiné věci, které nám nejdou. Jsem moc ráda, že se moje hobby stalo mou profesí, ale nechápu sama sebe jako hrdinku.
Všichni vědí, jak populární je v Rakousku sjezdové lyžování. Pro vaše fanoušky určitě hrdiny jste.
Je pravda, že mě zná spousta lidí, a když mě potkají, dají to najevo. Tak to u nás je. Na závody chodí velmi mnoho lidí, další nás sledují v televizi. Možná je to něco jako lední hokej v Česku.
Když závodí muži, jste fanoušek i vy?
Samozřejmě.
MÁM ZLATO! Rakouská slalomářka Marlies Schildová už ví, že právě získala zlatou medaili z mistrovství světa.
Jsou muži populárnější?
Naše závody se navenek podobají. Muži jsou pochopitelně silnější a rychlejší, agresivnější než to dokážeme my, ale technika je stejná.
Vaším přítelem je Benjamin Raich. Jak prožíváte jeho jízdu, když ji sledujete?
Jsem nesmírně nervózní. Je to naprosto jiné než když se koukám na jiné muže.
Marlies SchildováNarozena: 31. května 1981 |
Na vašem webu jsem se dočetl, že lezete po skalách. Přidáváte si do života další nebezpečný prvek?
Není to nic, co by nedokázal kdekdo. Nedělám žádné složité výstupy. Dávám přednost lezení na dvě stě až tři sta metrů vysoké skály. Neřekla bych, že je to nebezpečné, je to pro mě spíš zábava. Poznávám hory zase jinak.
Jak to, že nemáte lezení zakázané? Třeba fotbalisté často nesmějí lyžovat.
My rozhodně víme, co máme dělat. Umíme se soustředit. Moc dobře si uvědomujeme, že jedna chyba znamená pád a smrt.
Do Himálaje se nechystáte?
Ne, nejsem připravena na takovou nadmořskou výšku. Vystoupat do osmi tisíc metrů, to není něco, co bych si přála nebo si to užila.
Jaký byl váš nejvýraznější výstup?
Nedělám žádné zvláštní věci. Když mi bylo osm, vydali jsme se s rodiči na Grossglockner. To je nejvyšší hora v Rakousku. Takže svůj nejvýraznější výstup jsem zažila už jako malá.
