Lyžař Magál budí medailovou naději štafety

Oberstdorf, Liberec - Bílou stopou sviští ozvěna českých medailových štafet přelomu osmdesátých a devadesátých let. A zasloužil se o to jeden z tehdejších členů, finišman Václav Korunka. Pod jeho rukama dozrává v Liberci českým barvám už třetí běžec světové třídy - Jiří Magál. Letos už pětkrát bodoval ve Světovém poháru. Naposledy byl šestý na volné patnáctce v Le Clusaz.

V pátek v Oberstdorfu, při skiatlonu na tratích příštího mistrovství světa, může myslet ještě výš.

Kdo je ten chlapík, nejnenápadnější z nenápadných? Je mu sedmadvacet, nejen věkem má k Bauerovi s Koukalem hodně blízko. V juniorech s nimi sváděl vyrovnané souboje, byl třikrát čtvrtý na světových šampionátech!

Proč jim tedy mezi dospělými šlape na paty až nyní? „Změnil jsem trénink. Místo objemů najíždím kvalitu a je to znát.“ Podle Korunkova tréninkového plánu má letos asi 8500 cyklických kilometrů, zhruba o pětinu míň než loni. „Vytrvalost neztrácím, mám z čeho čerpat.“

Reprezentační kouč Květoslav Žalčík o něm říká: „Pořád jsem věřil, že jeho čas přijde. Je to poctivý kluk. Zamakal i na technice, teď získává sebevědomí. Může zajet ještě lepší výsledky.“ Magál se vypracoval perně, pomalu a trpělivě. Při premiéře na Světovém poháru ve Val di Fiemme v roce 1997 se dokonce ani nevešel do první stovky.

Po olympiádě v Salt Lake City chtěl skončit, ubíjen bariérou průměrnosti. Teď útočí na stupně vítězů. V prosinci v Ramsau při skiatlonu, své nejoblíbenější disciplíně, dokonce chvíli vedl pole závodníků. „To byl úžasný zážitek, splnil jsem si sen,“ rozplýval se.

Televizní kamery pak do celého světa přenášely jeho zoufalé máchání rukou, když mu zlomili hůlku. „Skiatlon, to je moje, napětí a riziko celý závod. Ale ve špičce musíte zvládnout všechno,“ vykládá.

Pracovitost chlapce z Krnova zdobí i v soukromí. Vyučil se automechanikem, sám si dodělal maturitu a teď ve volnu studuje ekonomiku a management na Vysoké škole báňské v Ostravě. „Spíš se jen pokouším to stíhat,“ špitne.

Miluje rychlost. Rád jezdí na sjezdovkách, i před závody na nich hledá odreagování. Ale motorky raději opustil. Poté, co v sedmnácti o vlásek unikl tragickému karambolu. Za mostem v osmdesátikilometrové rychlosti na Jawě 350 přehlédl auto. „Trošku jsem boural,“ přizná. Ale i se sádrou tehdy ještě drandil po lese.

Podobně jako Martin Koukal nemá stálou přítelkyni. „Jen kamarádky. Kdo by to se mnou vydržel, když jsem pořád pryč,“ ušklíbne se. „Jsem mladej, tady nespěchám.“ Přemýšlí spíš o štafetové naději. „Když my tři zajedeme a čtvrtý člen to udrží, na medaili určitě dosáhneme,“ slibuje.

Můžeme se těšit už na příští týden ve švédské Umei?

Sport v roce 2019

20. 9. - 2. 11. (Japonsko)
26. 12. - 5. 1. (Ostrava a Třinec)