Stojí tu dva kluci, kteří pokuřují, starší pán někam nese větší tašku a opodál se pomalu prochází babička s vnoučetem. Nikdo z nich dvaadvacetiletého skokana Jana Mazocha nepozdraví, když kolem nich prochází, ale všichni se na něj podívají a zůstanou pohledem trochu déle. Kouřící kluci do sebe dokonce strčí. Vidíte na nich, že vědí, kdo je.
Ví to ostatně skoro celý svět. O jeho strašlivém pádu v polském Zakopaném referovala i velká světová média, minutový záznam na YouTube dodnes vidělo zhruba půl milionu lidí.
Barbora Ježková, Mazochova přítelkyně, ho ale viděla jen jednou. "Pamatuju si, že jsem to sledovala s vytřeštěnýma očima, a pak už nic. Omdlela jsem. Hrůzou. Asi to byla obranná reakce mého organismu – prostě vypnul a o ničem nevěděl," vzpomíná jedenadvacetiletá žena na osudný den 20. ledna letošního roku.
Mluví potichu, protože ve vedlejším pokoji útulného bytu spí půlroční dcera Viktorie. Barbora byla ve čtvrtém měsíci, když Jan tak dramaticky upadl při skoku. Byla v takovém šoku, že chvíli nebylo jasné, zda dítě vůbec donosí nebo jestli se na Viktorii nějak nepodepíše její tehdejší stres.
"Dopadlo to naštěstí přesně naopak. Viktorie je snad nejklidnější dítě, jaké se kdy narodilo. Je to obrovská pohodářka, nebojí se lidí a má strašně ráda, když se kolem ní něco děje,” říká láskyplně Barbora. A malá Viktorie Mazochová to za chvíli osobně potvrdí.
Ale já nejsem tvoje sestra
Snad každému, kdo se na ten jeho pád díval, se zastavil dech a udělalo zle. Silný vítr Mazocha rozhodil v momentě, kdy začínal klesat dolů, on dopadl na hlavu a v několika saltech bylo vidět, jak se mu lámou kosti. Jedna z lyží navíc zůstala připoutaná na noze, což dopad ještě zhoršilo. Silný otřes mozku, krvácení a deset dní v bezvědomí.
Přesto se na ten pád Jan může dívat třeba pětkrát za sebou a neudělá to s ním vůbec nic. "Nepamatuju si to. Vůbec o tom nevím. Dokážu si vybavit den před tím a pak dva týdny potom, mezi tím nic. Kdyby na tom záznamu nebylo napsané moje jméno, nevěděl bych, že je to o mně,” popisuje s úsměvem.
I proto mohl půl roku poté zase začít skákat a nebát se při tom. "Já se nemám čeho bát, protože si to nepamatuju. Moje tělo ani hlava vůbec nevědí, že se ten pád stal. Mnohem horší než pro mě to bylo pro moje okolí. Bára to strašně špatně nesla stejně jako moji a její rodiče a přátelé. To mi je na tom nejvíc líto – že si mí lidé kvůli tomu tolik vytrpěli.”
Z řeči Barbory je znát, že na ty lednové dny vzpomíná jen strašně nerada. Místy mluví pomalu, jako by hledala slova a vybavovala si obrazy událostí, které jí tolik otřásly s životními jistotami.
Nevěděla, jestli Honza přežije, nevěděla, jestli přežije její dítě, jestli bude jeden či druhý postižený, nebo nakonec všechno dobře dopadne. "To je na tom to nejtěžší. Že nevíte, s čím se máte vyrovnávat. Nejdřív jsme čtyři hodiny vůbec nevěděli, co s Honzou je. Ale ani pak doktoři netušili rozsah jeho zranění, protože byl v umělém spánku. A když ho z něj po pěti dnech probudili, Honza si vůbec nic nepamatoval. Nevěděl ani, kdo jsem já. Myslel si, že se jmenuju Ererin, Šarlota nebo Rukavice do čepice a že jsem jeho ségra,” vypráví Barbora.
Okamžitě si vzala volno ve frenštátském kadeřnickém salonu, kde pracovala, protože nedokázala nic dělat. Celé dny jen seděla zavřená v bytě, dívala se před sebe a přemýšlela.
"O čem? O všem. Hlavou se mi honila slova bez ladu a skladu, věty, které neměly začátek ani konec, úvahy o tom, co bude s Honzou a s námi, jak všechno dopadne, co se může stát, co všechno se mohlo stát. Když jsme pak za Honzou jely s jeho mámou do nemocnice v Krakově, seděly jsme takhle spolu a říkaly si ty věci navzájem.”
Svatba bude. Viktorii k narozeninám
Když se po týdnu jeho stav mírně zlepšil, lékaři se ho rozhodli převézt do Prahy. Bylo to poprvé, co se Jan ocitl na veřejnosti. Čekal na něj dav novinářů a fotografů, on ale vůbec nevěděl, kde je.
"Myslel jsem si, že jsem na Dukle. Nechápal jsem, proč mě fotí, a měl jsem za to, že kluci od nás spí vedle v pokoji," směje se tomu dneska. Tvář jeho budoucí manželky se ale ani nepohne. Ještě dneska si pamatuje, kam všude ji její nekonečné úvahy zavedly. Nevěděla, jestli místo vytoužené rodiny s báječným chlapem nebude mít doma mrzáka, který bude inteligencí na úrovni malého dítěte a neschopný se o sebe postarat.
"Takové věci si prostě nesmíte připustit. Věřila jsem, že se Honza uzdraví. Učili jsme ho všechno od začátku, měl hrozné výpadky paměti. Honza si nepamatuje čtrnáct dní. Neví nic o celém dni před tím, neví ani, že skákal první kolo," říká Barbora. "Když něco nevěděl, nesměli jsme mu ale radit. Bylo pro něj lepší, když jsme počkali, než si to vybaví sám."
Viktorie ve vedlejším pokoji se začíná hlásit o slovo. Jan beze slova odběhne a přinese ji do obýváku. Rozespalé miminko nejdřív udiveně kouká, co se to u nich doma děje, a pak se na popud mámy začne rozzářeně smát. Třepe radostně ručičkama a střídavě se žene k oběma rodičům.
"Všichni se nás ptají, jestli jsme jí to jméno Viktorie, což znamená vítězství, dali schválně po tom pádu. Nám se ale líbilo už dlouho a měli jsme ho vymyšlené před tím," usmívá se Jan.
Vezme Viktorii a zvedne si ji nad hlavu. Malá se může potrhat smíchy. Nutí tátu to pořád opakovat a on jí moc rád vyhoví. Barbora je pozoruje a klidně se usmívá. V jejím výrazu nenajdete nic, co by se nejmenovalo štěstí. Jan ji požádal o ruku a v létě se budou brát.
Letos to nestihli, protože se Jan dával do pořádku a k tomu se jim v červnu narodila Viktorie. Právě na den jejích prvních narozenin, 2. června, by se příští rok chtěli vzít.
Budu skákat, nebojím se
Asi na tom nic nezmění, že Barbora i tak bude velkou část týdne s dcerou doma sama. Jan je každou chvíli na závodech nebo na soustředěních, která vždy trvají několik dní v kuse.
"Dneska odjíždím do Polska, pak zase do Itálie a hned odtamtud do Rakouska," ukazuje svůj nejbližší sportovní plán vnuk slavného skokana Jiřího Rašky. Sportuje, jako by se nikdy předtím nic nestalo, jen na sobě občas cítí větší únavu než před úrazem.
"Strašně jsem si přála, aby se skákáním skončil. Neuměla jsem si představit, že bych o něj přišla. Od té doby mám obrovský strach a trnu hrůzou při každém jeho mistrovství. Máme dohodu, že mi vždycky hned po závodech musí poslat zprávu, že dobře dopadl," říká Barbora. Na žádný z jeho skoků už se nevydrží dívat. Pokaždé, když se spouští z můstku, zavře oči.
"Pro mě je skákání život," přerušuje ji Jan. "Nemám důvod neskákat, protože se nebojím a nic si nepamatuju. Strašně by mi to chybělo, nedokázal bych s tím přestat. Chtěl bych ještě něco dokázat, něco pořádného skočit. Byl bych moc rád, kdyby si mě lidi zapamatovali kvůli skoku, ne kvůli pádu."
20. ledna 2008 uplyne od toho pádu rok. Jan ten den stráví na skokanském můstku, jak jinak. V Harrachově se bude konat Světový pohár a on nebude chybět. "Možná bych ho měl oslavit jako den mých druhých prvních narozenin," poznamenává s úsměvem a pak sklopí zrak a na chvíli se odmlčí.
"Víte, ono to není ani pro mě lehké. Vím, že jsem se znovu narodil. Ale je několik věcí, které bych bez toho pádu nezažil. Třeba to, že jsem mohl být u narození Viktorky. Kdybych nespadl, byl bych ten den na závodech. Nebo to, že jsem s mými holkami mohl strávit celé léto. Bylo to nádherné období, na které nikdy nezapomenu."
|
Barbora Ježková: Poznala jsem ho jen podle rukou Sestra mě držela, viděla jsem ho, jak vyletěl a najednou začal mávat rukama, pak ten strašný pád. Ležel tam, nehýbal se, nezvedal, nikdo k němu nešel. Vám se to zdálo jako pár vteřin, ale pro mě to trvalo hodinu. 
To, co se stalo, jsem si naplno uvědomila až druhý den. Stalo se to v sobotu, já ho viděla poprvé až v pondělí v Krakově. Jeho děda, pan Raška, mě k němu nejdřív nechtěl pustit. Bál se, co by se mohlo se mnou stát. Já si to ale prosadila a pak jsem ho vůbec nepoznala. Ležel tam zavázaný, oteklý, kolem sebe spoustu hadiček. Že je to on, jsem poznala až podle jeho rukou. Doktoři řekli, že nám zavolají, až ho budou probouzet. Bylo důležité, abychom v tu chvíli byli u něj. A pak jsme se o tom dozvěděli z rádia. Hned jsme za ním vyrazili. Polští lékaři si mysleli, že je jeho stav mnohem horší, protože na ně nereagoval. Jenže on jim jenom nerozuměl. Všechno se musel učit znovu – poznávat svoje kamarády, učit se zacházet s věcmi. Neuměl třeba pracovat s počítačem ani s mobilem. Dali jsme mu ho do ruky, věděl, že to je telefon, ale netušil, co s ním. Kvůli tomu jsme ho dokonce zablokovali, protože si nevzpomněl na PIN. |
