Historické centrum Kitzbühelu vypadá, jako by jím prošla válka.
Omyl. To jen Rakušané slavili svůj každoroční svátek, lyžařský Wimbledon. Víkend patřil Hahnenkammu, v alpském lyžování nad něj není.
Nejvytrvalejší ani nešli spát a v neděli dopoledne se znovu trousí pod sjezdovku. Pojede se slalom. Fanoušci jdou pomalu, klimbají, motají se. Do rána slavili, nedivte se, že mají vysoké špičaté tyrolské kloboučky nakřivo, že se jim namalovaná rakouská vlajka rozmazala po celé tváři.
Byla to oslava bez zábran, mejdan po Rakousku. Trval dva dny, pátek a sobotu.
V neděli se střízlivělo. Ty dny se v poutním lyžařském místě tolerovalo skoro všechno. Tichý a vlídný Kitzbühel se pomalu měnil v město hříchu.
KONEC ROMANTIKY, JE TU HAHNENKAMM
Rampouchy padají od dřevěných vyřezávaných balkonů, voda na skalách nestéká, přimrzla a vznikl nehybný skalní vodopád.
Kitzbühel je malebné místo sevřené mezi alpskými vrcholy, počasí je jako malované, modro, slunce, občasné mráčky se tříští o ostří tyrolských skalisek. Temnotu rozbíjejí jen rozsvícené hotely v kopcích.
Veškerá romantika však od pátku přestala platit. Snad celé Rakousko se sjelo, aby zažilo další Hahnenkamm, letos už jedenašedesátý.
"Co bych to byl za Rakušana, kdybych nepřijel? Jde o prestiž, je to národní svátek, veselice," chrlí ze sebe pětadvacetiletý Vídeňan Günther.
Je tu od středy, od druhého tréninku sjezdu. Obličej má zmalovaný v červenobílých národních barvách, na hlavě místo čepice nosí tučňáka a na zádech má batoh, tedy spíš křenící se příšerku s růžovými vlasy. Takových lidí přijely o víkendu tisíce. Jsou to fanatici, milují lyžování, milují své hvězdy Maiera, Trinkla, oba Strobly, Matta, Raicha a spol. A tenhle víkend milují i ničím nesvázanou zábavu.
MAČKANICI SE NEVYHNETE
V hospodě The Londoner není k hnutí. Lidé jsou jako sardinky, mačkají se, než se protlačí k baru pro pivo, trvá jim to minuty. Přes cigaretový dým není vidět k vedlejšímu stolu, je tu nedýchatelno a k tomu nejde překřičet halasná hudba.
Typická anglická putyka.
Ještě před pár dny tady mladý skotský bohém Mike Butler hrál na kytaru, jenže v úterý zkusil jako předjezdec ďábelskou sjezdovku Streif, na které se jede sjezd, ve stokilometrové rychlosti se zřítil a zlomil si obratel.
The Londoner znamená při Hahnenkammu místo bohů, rituál, který nejde vynechat. Scházejí se zde rakouští lyžaři po sobotním sjezdu, mívají v rohu rezervovaný stůl, zapíjejí úspěchy. V sobotu v noci měli co slavit, osm jich skončilo do jedenáctého místa.
Kdo se chce do hospody dostat, musí zaplatit pět set šilinků. "Nedáte? Tak uhněte," anglicky rázně zahlásí bodyguard u vchodu. Pak dalšímu zájemci zdvořile oznámí vstupní sumu. Pořád je tu tlačenice, uvnitř i venku ve frontě. Ale teď v centru Kitzbühelu sotva najdete volné místo, všude je narváno.
Přijelo přes padesát tisíc diváků a skoro všichni se po závodech rozutečou do ulic.
A slaví. Až do rána. Poprvé to udělali v pátek po superobřím slalomu, ale to byla jen předzvěst toho, co přišlo po sjezdu.
SMETÁNKA NESMÍ CHYBĚT
V sobotu ráno přijíždějí první vlaky, jsou plné, rozveselení fanoušci hulákají, cestou už popili, ale nemají dost. Vyskočí z vlaku a u prvního stánku doplní zásoby.
Do startu sjezdu zbývají dvě hodiny a Kitzbühel se stává hlavním městem světa. Pětikilometrová kolona aut se šine jako šnek. Kolikrát se jen zastavil život u kolejí pod sjezdovkou, spadly závory, přijel expres a vyplivl další stovky lidí. Fanoušci přijeli v převleku za žebravé mnichy, přijeli Švýcaři ve slaměných kloboucích nebo Norové s vikinskými helmicemi.
Ve vzduchu je cítit pivo a svařené víno, to se pije ze všeho nejvíc, i když "svařák" stojí až padesát šilinků.
Scházejí se prominenti. Legendární lyžaři Franz Klammer, Karl Schranz nebo Toni Sailer jsou tu jako doma. Franz Beckenbauer, prezident fotbalového Bayernu Mnichov, v Kitzbühelu rovnou bydlí. Do cílového prostoru přichází nezapomenutelný jezdec formule jedna Niki Lauda, který nikdy neodkládá červenou baseballovou čepici. I teď ji má. Je tu německý cyklista Jan Ullrich, další formuloví závodníci Damon Hill, Gerhard Berger nebo David Coulthard.
"Miluju rychlost, a když se dívám na sjezd, je to pro mě relaxace," řekl v televizním rozhovoru Coulthard. Ale spíš přijel, aby se ukázal ve společnosti smetánky.
Pomalu se může začít. U cíle mezi nafouknutými balony už vlaje houština vlajek, hlasatel vítá diváky ve všemožných jazycích, používá i slovinštinu nebo norštinu, krkolomně zvládá ruštinu. Lístek pro obyčejného fanouška stál 230 šilinků.
SRÁZ PRO ŠÍLENCE
Sotva mohou diváci tušit, co prožívají závodníci na startu. Sjezdovka Streif nahání hrůzu, je to ledová smršť. Z protějšího kopce vypadá nevinně, ale je nebezpečná, brutální.
Stačí se podívat z prvního srázu pod startovní budkou a vidíte se v nebi. Jako by vám pod nohama mizela zem a padali jste do nekončícího srázu. Zrychlení z nuly na sto zvládne sjezdař během pěti vteřin... Pak už nejde ucuknout, není kde zastavit, jedině v záchranných sítích podél trati.
Je to trať pro šílence, říká se.
Ten sjezd není nejdelší, ani nejrychlejší, ale určitě nejznámější, opředený legendami, divokými pády, balíkem peněz a nesmírnou vášní. Ostré zatáčky se rychle střídají, k tomu ďábelské skoky.
"Nejkrásnější pocit je, když projedu cílem a jsem celý. To mi je blaze. Potřebuju k tomu odvahu, sílu, respekt a kus štěstí," říká Rakušan Fritz Strobl, který sjezdařský hit vloni vyhrál.
Hahnenkamm je ve Světovém poháru událostí roku. "V tomhle sjezdu je všechno extrémně náročné, jede se o miliony šilinků, přijde spousta lidí, motivace je obrovská," povídal Američan Daron Rahlves, který v pátek i v sobotu skončil třetí.
Letos byl nejlepší Hermann Maier, milovaný a nenáviděný, Rakušan s horkou krví, plný ironie a drzosti, dravec, mistr rychlosti. A Kitzbühel měl co slavit.
Lidé slavili celý den a celou noc.
SLAVIT A OPÍT SE
Ze všech stran je slyšet smích, řev, rachot řehtaček, trubek a kravských zvonců. U kolejiště znovu spadly závory. Rozjařený chlapík v krátkém tričku si nasadil čepici se sobími parohy a kráčí k policistovi u vlaku. Má skelné oči, ale odvaha mu nechybí. "Můžu vám pomáhat? Budu taky řídit dopravu," praví.
Lidé tleskají, muž zákona se směje a chlapík je hvězdou okamžiku: rozšafně ukazuje mašinfírovi, že může jet.
Alkohol bourá zábrany, a to jsou teprve dvě hodiny po závodě. Jak to asi bude vypadat večer? Mladý obtloustlý Tyrolan ostře nakopne plastovou láhev, která přistává vyšperkovanému audi na předním skle. Policista okamžitě brzdí řidičovu zlobu. "To nic, jeďte dál." Řidič bez remcání poslechne, "fotbalista" už je stejně ztracený v davu.
Dnes se promíjí téměř každá neřest.
Stmívá se a ve městě břinká hudba. Od každého stánku hraje něco jiného, pár metrů vám buší do uší taneční superhity, o kus dál tyrolské odrhovačky, před půlnocí se zpívá Gottova Včelka Mája v němčině. Jódluje se. A tančí. A pije. A nad vším, kdo ví proč, vlaje jamajská vlajka.
Pod nebezpečným svahem je obrovská diskotéka na sněhu, sešlo se tam snad patnáct tisíc lidí. Stojí u pódia a "vtipálci" na ně z kopce házejí sněhové koule.
Když se na pódiu objeví někdo nový, okamžitě dostane také sněhový pozdrav.
Opodál v mohutném obřím stanu je atmosféra zdrženlivější, sešli se tam prominenti, bohatí. Pánové v naleštěných lakýrkách i dámy v róbách a lodičkách se museli brodit rozšlapaným sněhem. "Sakra, to klouže," od plic nadávaly vyparáděné ženy, když klopýtaly po namrzlých schodech.
AŽ DO RÁNA...
Až do rána se pod Streifem bobuje na čemkoli, temnotu ozařuje laserová hra a světélkující čertí růžky. Na historické dlažbě je pořád slyšet klepot těžkých lyžařských bot, fanatici nenašli za šest hodin jedinou volnou chvíli, aby se přezuli.
S alkoholem roste agresivita, stačí špatný pohled a už se dva válejí v klinči mezi odpadky na politém chodníku. Parta dívek se postavila pod kluzký kopeček a škodolibě se směje těm, kteří po ledu škobrtají.
Čtyři potrhlí kluci vylezli na barový pult před stánek s pitím, svlékli bundy, svetry i trička a polonazí tancovali na rakouské hity. V minus deseti stupních.
Všichni kolem se náramně bavili, tleskali do rytmu a žádali další striptýz.
"Za panáka sundáme i kalhoty," řvali mladíci. Stalo se, každému přinesli skleničku svařeného vína a hoši se svlékali do slipů.
I tak se lidé baví při Hahnenkammu.
Největší randál je pod radnicí u policejní stanice. Zuřivě se tancuje, pije a veselí. Hudba nejde překřičet.
Alkohol zmáhá, žaludky nestíhají, kdekdo se v křečích krčí v koutě. Chlapík ve slunečních brýlích si ustlal v úzkém výklenku obchodu s dámskou módou. Lehl si naznak, nohy do pravého úhlu a nikdo ho nemůže vzbudit.
Stovky rozházených pivních lahví a plechovek se musí přeskakovat, nádherný Kitzbühel se změnil v město odpadků.
Kdo nezůstává přes noc, pomalu se před půlnocí šine na vlak. Z jednoho nástupiště se jede na Štýrský Hradec, z druhého na Salcburk. Obě strany se překřikují a pak společně zpívají. Dvě ztepilé čtyřicátnice stoupají na široký kontejner a ječí Achtung! Každý se pootočí. Obě pak dirigují celý ten opilý soubor. Co na tom, že se pak ženštiny svalí po kluzké popelnici ke kolejišti, hlavně že je legrace...
Půlnoční expres je plný, a to ještě tisíce lidí tancují v ulicích. Ve vlaku se nesmí kouřit ani pít, ale zákazy pro tyhle dny neplatí. Dva pomalovaní divoši se posadili na poplivanou zem ke vchodovým dveřím, zatarasili cestu ostatním, otevřeli si dvě plechovky piva a zapálili doutníky. A jelo se.
Jiný opilý maník leží na lavici ve druhém voze. Spí. Na sobě má špinavé potrhané rifle a pranic nevnímá, že se mu obličej koupe v rozlitém pivu. Levou rukou pevně svírá stále nedopitou plechovku.
ČAS PRO ČISTICÍ ČETU
Pomalu končí víkendová veselice, rakouská lidová slavnost bez zábran. Auto zaklíněné mezi ledové kvádry policisté uchránili, padesátiletý zelený chevrolet, na kterém se do rána čepovalo pivo, už ne. Americký skvost neodolal rozdováděnému davu.
Je neděle ráno a Kitzbühelem prochází úklidová četa. Lopatou a hráběmi čistí město a nakládá metráky odpadků do kontejnerů a do bagrů. Trvá několik hodin, než jakžtakž uklidí.
Jenže to už znovu proudí tisíce lidí zpátky pod vyhlášený svah. Pojede se slalom.
Až v pondělí se z Kitzbühelu stane znovu to vyhlášené, ale nenápadné město sevřené mezi alpské vrcholy.
