Šéf nejmocnějšího rodinného klanu světového lyžování, obávaný tyran. A večer nás přivítal v recepci luxusního hotelu jen v teplákách.
Už jste dosáhli všeho, čeho jste dosáhnout mohli. Po čem teď toužíte?
Ááá, ještě ne, ještě všechno nemáme. Nevyhráli jsme s Janicou Světový pohár ve sjezdu a nevyhráli jsme super-G. Není to nějaký imperativ, ale je to tak. Proč to nevyhrát?
Myslíte, že může v Turíně znovu vyhrát tři, nebo dokonce víc zlatých olympijských medailí než minule?
Možné to jistě je. Viděli jste Janicu teď v cíli obřáku tady ve Špindlu, jak byla šťastná? To je dobré znamení. Stále má motivaci.
Nejsou ty příběhy, jak jste vozil děti starou dodávkou do Alp a spali jste tam na sněhu, až vás jednou zavalila rolba, časem trochu přibarvené?
Janica spala v autě. Byla malá, vešla se (úsměv). My s Ivicou zůstali venku, dvě tři hodiny spánku. Kdybych vám všechno začal vyprávět...
Investoval jsem do dětí
Zkuste to ještě jednou, prosím.
Když jsme utratili všechny peníze, co jsem vydělal házenou jako hráč i trenér, neměli jsme žádné příjmy. Nepracovala žena, ani já. Ale pokračovali jsme s lyžováním a všelijak si pomáhali. Byla tam spousta věcí, o kterých nechci povídat. Bylo by to jako pornografie, striptýz. Člověk se nerad odhaluje úplně do naha.
|
Chorvatský klan Kosteličů Otec Ante hrával házenou za RK Záhřeb a francouzské Cannes, později koučoval Záhřeb, Bitolu, Celje a Osijek. Od roku 1991 se věnuje lyžařským kariérám svých dětí. V počátcích je podpořil i tenista Goran Ivaniševič. Jeho manželka se jmenuje Marica, třetí dcera Hrvojka je profesorkou historie architektury. |
Ale úplní chudáci jste přece nebyli?
Já vydělával dobré peníze. Sice ne jako ve fotbale, ale i v házené jsou dobře placení trenéři, ve Francii i v Jugoslávii. Měli jsme byt v Záhřebu, rodiče. Ale pak jsme se začali věnovat dětem.
Proč jste je nevedl k házené? Mohla být Janica výbornou házenkářkou?
Klidně. Všechny sporty jí šly. Ve škole střílela góly. Mohla by být nejlepší na světě. Teď je ale slavnější než nejslavnější házenkářka.
Proč se stala Janica úspěšnější? Vylepšil jste oproti Ivicovi tréninkové metody, má víc zaujetí, nebo je mezi ženami slabší konkurence?
Ženské a mužské sjezdové lyžování jsou dvě různé věci, jako v tenisu. Ivica je temperamentnější a v některých okamžicích nedokáže uhlídat chladnou hlavu. Janica je taky temperamentní, ale má dobrou hlavu, přemýšlí. Zatímco Ivica se spíš rozruší a potom snáz udělá chybu.
Ale přece taky umí vyhrávat.
Pozor, Ivica dosáhl v kariéře osmi vítězství, je mistrem světa. To mnohé současné hvězdy nemají a nikdy nedokážou. Ivica je, řekněme, mezi první pětadvacítkou na žebříčku podle počtu vítězství všech dob. Karl Schranz (legenda lyžování přelomu 60. a 70. let) jich má dvanáct, a to je velká značka. Ivicovi je šestadvacet. Času dost, aby ho dohnal.
Nechybí mu váš dohled?
Bohužel, zůstal jsem s Janicou, protože je dívka. Kdybych mohl a věnoval mu víc času, možná by byl Ivica o něco lepší. Aspoň jsem mu vybral trenéra Vincenije Jovana.
Nežárlí Ivica trochu? Chápe to?
Každé dítě žárlí. To je normální.
Janica nemá chlapce. Nepřipravil jste ji lyžařským drilem o kus života?
Měla chvilku kluka z Mexika, co hrál v Evropě fotbal. Roční romance, nic víc.
Řada sportovkyň, zejména tenistek, měla v období dospívání vážné problémy s hrou. Například Hingisová.
Znám její příběh. V tomto věku nastává problém pro všechny ženy-sportovkyně. Pozná to každá ve věku kolem šestnácti. Podívejte (bere tužku a blok a kreslí), do té doby sportovní a biologický vývoj kráčejí společně, pak se obě složky radikálně odkloní. Na jedné straně menstruace, make-up, chlapci, problémy s rodiči. A na druhé sport. Vímo tom hodně, trénoval jsem i házenkářky. V NDR se snažili sportující dívky násilně přinutit, aby zapomněly na svoji ženskost, a po pěti letech z nich už nebyly žádné ženy. Já se snažím sladit obě složky lidsky. Jde to, Janica to brzy pochopila.
Lyžařským světem jdou pověsti, že jste byl při výchově a tréninku vašich dětí dost krutý…
Počkejte, tak to nebylo, to si někdo vymyslel… Vždycky jsem se snažil, abychom žili velmi pohodlně. Ranní gymnastika? Ani náhodou. Nebo otužování studenou vodou? Brrr! (směje se) Jedině jsme dost času strávili v přírodě.
Nikdy jste je k ničemu nenutil, nezvýšil na ně hlas? Nelžete...
Můj trénink má základ v ležérním způsobu života. (smích) Ano, velmi ležérní a velmi tolerantní způsob života. Nebyl v tom vůbec žádný dril, fakt! Podívejte se tady kolem na ty Němce a Rakušany, co tu sedí. Oni tráví mnohem víc času na lyžích než my. Nikdy nejedou k moři, ale v létě jezdí lyžovat do Chile. Tam jsme ještě nebyli a ani nepojedeme! Protože slunce, to je energie, která do vás vchází. Mnohem lepší je strávit v létě dva měsíce na Jadranu, věřte mi!
Tak to děláte vy?
Jasně, přes léto jsme tři měsíce u moře, na ostrově Mljet. V létě nikdy nelyžujeme. To je naše příprava. Jako Bode Müller, son of the sun, syn slunce, ne?
Štítná žláza bourala kolena
Ale co všechna ta Janicina zranění? Je jí 23 a měla sedmkrát operovaná kolena. Proč?
Jedna věc to způsobila: štítná žláza. Jediné zranění ze sportu si přivodila pádem ve Svatém Mořici před šesti lety. Měla bolest v koleni, ale jen bolest, šli jsme na artroskopii a v koleni našli 200 kousků chrupavky, protože štítná žláza byla destruktivní. Tenhle problém jsme měli tři roky, Janica dokonce přestala menstruovat.
Pomohla až slovenská plavkyně Martina Moravcová, že?
Ano, její názory a zkušenosti Gail Deversové (slavná americká sprinterka). Martina říkala: já trénovala a trénovala a mé výkony přesto šly dolů. Za to mohla štítná žláza. A to samé se dělo s Janicou. Stále ji bolela ta kolena a nevěděla proč. Po operaci štítné žlázy je to mnohem lepší.
Nemáte strach, že může brzy nastat konec její kariéry?
Nevím, co se může stát. Nemám rád, aby ženy sportovkyně končily ve třiatřiceti bez rodiny.
Aspoň má vyděláno do konce života?
Znáte Kitzbühel? Ten šílený sjezd? Desátý muž tam bere tisíc eur! To je strašně málo! Lyžování není tenis. Za celou kariéru Janica vydělala milion dolarů (asi 25 milionů korun), možná, nic moc. A kolik jsme utratili, to se ani neptejte. V podstatě nemáme peníze. Máme slušné žití, to je všechno. Janica umí dobře jazyky, možná dokončí ještě univerzitu. Co já vím? Ivica je velmi talentovaný, hraje na kytaru, maluje.
|
Chorvatský fenomén má kořeny na Moravě Špindlerův Mlýn (ton, tm, ms) - Blízké vztahy k Česku má Kosteličova rodina. „Vy jste Češi, hm. Moje babička je taky Češka. Češka z Moravy, odněkud od Brna. Tereza. Vittová. A Morava je původní domov Chorvatů,“ řekl Ante Kostelič v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES a Lidové noviny. „Víte, jaký mají Moravané erb? Orlice, a v našem erbu jsou její červené a bílé kostky.“ Ten příběh začal za Rakouska-Uherska, po roce 1918. „Moje babička přijela na Jadran a poznala tam svého manžela,“ vzpomíná Ante Kostelič. Jeho děda byl Dalmatinec ze Splitu a žil tak, jak se žilo v Dalmácii. Zkrátka horká krev. Takže když mu žena udělala oběd a jemu to nevonělo, zvedl stůl a všechno jídlo sesunul na zem. „Babička vzala děti, moji mámu a jejího bratra, a odjela s nimi do Vídně. A za měsíc můj děda, který v životě nepřekročil hranice Dalmácie, přijel do Vídně, posypal si popel na hlavu s prosíkem, aby se vrátili do Splitu,“ vypráví s úsměvem rodinné historky. „Takhle ho ona vychovala: to přece není kulturní, aby oběd skončil na zemi.“ Ale sám zůstal rázný a svéhlavý. Když se v roce 1990 rozpadla Jugoslávie, přemýšlel, co dál. Starší syn Ivica dobře lyžoval a on se rozhodl, že se mu bude věnovat. Mladší dcerka Janica se svezla s nimi. A české kořeny jako by ji přitahovaly k vlasti předků. Pravidelně se účastnili mezinárodního žákovského Skiinterkritéria v Říčkách v Orlických horách. „Spousta lidí mi tvrdila: Velmoci tam nejezdí. A já z trucu jezdil dál: všechno tam fungovalo výborně a já se tam cítil dobře,“ vzpomíná Kostelič. Česká vazba funguje dál. Loni se k rodinnému klanu Kosteličových připojila ke společnému tréninku jejich česká mutace, Záhrobští. Ptal se vás Petr Záhrobský starší na radu? „Ne, on jde svou cestou,“ odpovídá Ante Kostelič. Do dvaceti let u dívek a do dvaadvaceti u chlapců probíhá podle Kosteličovy dvojité pyramidy intenzivní trénink a vývoj schopností. Pak by mělo dojít na extenzivní trénink a výsledky. „To už musíte sbírat úspěchy. Zhruba do třiceti let.“ Dokáže to Šárka Záhrobská, zatím bronzová z mistrovství světa a členka elitní desítky světových slalomářek? „Ona je jiná,“ krčí rameny chorvatský mág. „My jsme odmalička trénovali všechno, slalomy i sjezdy, stále skákali a skákali, řítili se velkou rychlostí. Ivica s tím přestal kvůli zranění, ale Janica se věnuje i sjezdům. Záhrobský začínal u Šárky jen se slalomy.“ Podobně čelí jako osamocení solitéři tlaku alpských velmocí. „Já mám jedinou závodnici a závodníka. Rakušané mají dvacet dobrých holek. Když jedna není ve formě, zaskočí další. Mohou je vyměňovat dle libosti. Já ne,“ tvrdí. Nemá za sebou ani silný svaz. „Svaz jsem já. Nikdo mi nemohl pomoci s tím, co dělám, ani to zakázat. Ale časem jsme vytvořili dobrý společný pool. Záhrobští by měli využít svaz, aby se nemuseli o vše starat sami a tříštit síly.“ |
 Ivica Kostelič (vlevo) se raduje se svou sestrou Janicou z vítězství ve slalomu SP. |
