Skokan Jiří Raška nad hlavami svých kolegů. Na hrudi číslo 51, slavnou čepici už radostí zřejmě odhozenou někde mimo záběr objektivu. Úsměv od ucha uchu, radost ve tváři. A slaví olympijské zlato!
„Je to sen, nebo pravda, ptal jsem se ostatních i sám sebe, když jsem začal lítat nad hlavami našich kluků,“ vyprávěl Raška, co se mu v tento moment pořád honilo hlavou.
Ale ne, o sen nešlo. V Grenoblu v roce 1968 se na středním můstku stal prvním československým vítězem zimního klání pod pěti kruhy.
Tehdejší tisk psal, že československý skokan vypálil rybník všem rakouským favoritům.
Novinář a spisovatel Ota Pavel zase prohlásil, že letěl jako pták albatros a slavně v knize Pohádka o Raškovi shrnul: „Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a pisklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat.“
Nejdřív práce, pak trénink
Za zlatou a stříbrnou medaili, jež vybojoval o týden později na velkém můstku, Raška dostal deset tisíc korun, televizor a na rok zapůjčený vůz Škoda 1000 MB, který posléze za své odkoupil.
Že jde dnešním pohledem o drobné? Nikdy si nestěžoval. „Dneska sportovci za olympijské zlato dostanou milion, ale to mě vůbec nemrzí. Jsem rád, že jsem v té době žil,“ říkával skromně o mnoho let později. „Sportu jsem dal vše a nikdy jsem se z něho nevznášel v oblacích.“
Právě jako na skromného a ochotného muže na něj dnes, dvanáct let po jeho úmrtí, vzpomínají jeho blízcí čí bývalí skokané.
Byl také přísný, ale férový. Jak byl tvrdý k sobě, tak byl i ke svým svěřencům. Jiní ho zase charakterizují jako neuvěřitelného dříče, který se právě svou pílí vypracoval mezi nejlepší.
MEDAILE ZA ZÁSLUHY. Jiří Raška 28. října 2011 přebírá z rukou prezidenta Václava Klause ocenění.
„Jeho největší předností byla houževnatost. Možná ani nebyl tak talentovaný, jako ostatní skokani, ale byl mimořádně precizní a poctivý,“ řekl o něm kdysi jeho souputník Dalibor Motejlek.
Pokud nebyl po závodech, i během sportovní kariéry normálně chodil do práce. Každé ráno brzy vstal, oblékl se a ve Frenštátě mazal do fabriky, kde pracoval jako strojní zámečník a mechanik.
Skokům se mohl věnovat až odpoledne. Že je po náročné šichtě unavený? Kdepak, neexistovalo.
„Táta vždycky říkal: Když něco děláš, tak to dělej pořádně,“ vzpomíná Raška mladší, který se narodil dva měsíce po zlatém Grenoblu. „Chodil trénovat s běžci, sjezdaři. Všichni říkali, že měl takové dávky, které oni nebyli schopní vydržet. Skromnosti ho naučila právě i práce. Už tehdy třeba skokani z Dukly měli čas jen na sport. On si ale nejdřív musel odvést to své. I díky tomu si uvědomoval, co všechno život obnáší.“
Mladej, platí tři pravidla
Na lyže se Raška poprvé postavil ve dvou letech. Vedle nich hrál i fotbal, házenou, jezdil na kole, na koni, nakonec se ale i díky bratranci a strýci rozhodl právě pro skokanské můstky.
„Vždycky jsem je bral jako sport pro chlapy, kteří mají odvahu,“ vysvětloval. „Nejraději jsem měl velké můstky a lety na lyžích. Měly své kouzlo. Povede-li se vám pěkný let, je to úplně něco jiného než se pohybovat tady na zemi.“
Kde se tu vzala Lucinka? Ta fotka je cennější než medaile, říká Neumannová |
V sedmnácti už nakoukl do reprezentace, kde se poprvé potkal s osudovým trenérem Zdeňkem Remsou. „Podal mi ruku a pronesl: Mladej, aby bylo jasno, platit budou tři pravidla. Budeš mi čistit boty, čůrá se do umyvadla, a když se budeš vracet ze záchodu, tak jen s pořádně umytým zadkem,“ pamatoval na legendárního trenéra.
Svědomitý a pracovitý mladík, kterému kouč neřekl jinak než Franta, protože se prý svým stylem chůze se podobal skokanovi Františku Felixovi, se postupně stával ústřední postavou jeho Remsa Boys, jak se partě československých skokanů přezdívalo.
„Ve světě nám tak začali říkat. Děsili jsme soupeře, bylo nás deset, dvanáct a všichni jsme byli schopní dělat velké výsledky,“ vzpomínal Raška.
V roce 1969 se v Planici stal po letu dlouhém 164 metrů na den světovým rekordmanem. O rok později na mistrovství světa v klasickém lyžování v Tatrách, kam na něj dorazilo sto tisíc lidí, vybojoval stříbro. V roce 1971 jako první Čechoslovák vyhrál slavné Turné čtyř můstků a rok nato na světovém šampionátu v letech v Planici oslavil bronz.
Nejvýše ale pochopitelně ční úspěch, který všemu v roce 1968 předcházel. Olympijské zlato z Grenoblu.
Triumf v prosolené stopě
Byla neděle 11. února, jasno, mráz, takřka bezvětří. Raška jel do francouzských Alp jako jeden z favoritů, byť on sám si říkal: „Měl jsem cíl být do pátého místa. Ještě desítka by byla dobrá.“
I přes ideální podmínky rakouský technický delegát posolil stopu. Údajně proto, že to jeho krajanům předtím skákalo za oblevy.
NÁDHERNÝ LET V NEKONEČNÉM TICHU. Skokan Jiří Raška si letí pro olympijské zlato z Grenoblu 1968.
Ve stopě středního můstku byla břečka, mnozí skokani raději jeli vedle ní. Raška i tak první kolo zvládl skvěle, dolétl na značku 79 metrů, což sice bylo méně než zapsal Rakušan Preiml, díky lepšímu stylu však šel do vedení.
Ve druhé části se ovšem do mysli československého skokana vkradla nervozita. Zpozdil odraz, dopadl jen na hodnotu 72,5 metru. Postačí to? honilo se nejen jemu hlavou. Stačilo. Rakušané Bachler a Preiml už ztrátu nedohnali.
Raška byl první!
Záhy se ho chopili reprezentační parťáci a vyhazovali ho do vzduchu. Právě v tuto chvíli vznikl slavný snímek.
Naplno slavit ještě nemohl, v Grenoblu ho ještě čekal závod na velkém můstku. Když ovšem i na něm uspěl a získal stříbro, pořádnému jásotu už nic nebránilo.
Kromě olympijských medailí se mohl pyšnit i oceněními mistr a vicemistr světa, jelikož francouzské klání pod pěti kruhy bylo tehdy pro skokany zároveň i světovým šampionátem. Doma ho vítaly tisíce lidí. Pamětníci vyprávějí, jak byste při jeho příjezdu na frenštátském náměstí nenašli ani metr volného místa.
„Jel jsem tehdy autobusem z Kopřivnice do Frenštátu a už při odjezdu byl autobus plný. A pořád jsme někoho přibírali,“ vzpomínal další slavný místní rodák automobilový závodník Karel Loprais.
ANI METR MÍSTA. Náměstí ve Frenštátě vítá Jiřího Rašku po zlatu na hrách v Grenoblu 1968
Všichni totiž chtěli svého šampiona přivítat, pogratulovat mu. Jméno Raška bylo pojmem. Nejen doma, ale naučil se ho vyslovovat snad celý skokanský svět.
„Kamkoliv vešel, tak ho hned každý bral a každý se chtěl seznámit,“ líčí Raška mladší. „No a nedejbože si s ním chtěli připít. Tak si holt připil. Musel, co mu zbývalo,“ směje se.
Přísný otec i trenér
Všichni také hltali jeho příběhy. Když se rozpovídal, co všechno s Remsovo partou za roky cestování po Evropě zažili? Nikdo ani nedutal. „Vždycky se mi vybaví jedna historka, jak se vraceli z úspěšného Turné v roce 1971,“ pustí se do povídání Raška mladší.
Jeho otec ho vyhrál celkově, Zbyněk Hubač byl první na zastávce v Innsbrucku a Rudolf Höhnl byl v Innsbrucku třetí. Seděli ve vlaku v kupé, kolem sebe všechny ty medaile a poháry, a přisedl si k nim jakýsi cizinec. Když je viděl, koupil šampus, pili. A jak byli veselí, tak cizinec najednou vyskočil a záchrannou brzdou zastavil vlak.
Problém? říkáte si?
Ale kdeže.
Přiběhl průvodčí, ať zaplatí pokutu. Cizinec ale jen otevřel kufřík, který měl plný bankovek, zaplatil jednu pokutu, druhou si předplatil a v krasojízdě pokračovali dál. A když jim začala být zima, tak si prý s těmi jeho penězi topili.
„Co byl ten cizinec zač, nikdo neví. Asi nějaký zámožný Švýcar nebo Rakušan. Každopádně tuhle historku měl táta v oblibě a moc jsme se u ní nasmáli,“ vzpomíná Raška mladší.
VZPOMÍNKY. Trofeje i vybavení Jiřího Rašky z her v Grenoblu během výstavy Českého lyžařského svazu Bílou stopou.
Příběhy Raška vyprávěl hlavně po konci své kariéry. Se skoky skončil v roce 1976 ve třiatřiceti letech. Byl na něj tlak, že už je starý a zabírá místo mladším. Tak si řekl: „Skončím okamžitě, jakmile mě porazí první junior.“ A tak i učinil.
Dal se na trenérskou dráhu a na můstky vedl i syna či vnuky Jiřího a Jana Mazochovi. „Jako otec byl přísný, se ségrou nás vůbec nerozmazloval,“ říká Raška mladší. „Takový byl i jako trenér. Že bych mohl jako ostatní večer za holkama? Kdepak.“
Ani ostatní kluci, které Raška vedl, si však moc lumpáren nedovolili. „Jak měl spoustu známých, tak věděl vše,“ dodává syn. „Udělali jste nějaký problém ve škole nebo ve městě a už při příchodu na trénink o všem věděl. Také, když se bavím s kluky, které trénoval, hned vzpomínají: Jo jo, Rasken, to byl tvrďák, ten nám nedal nic zadarmo.“
Věděl totiž, k jakým úspěchům ho jeho dřina dovedla.
