Kdy jste tomu uvěřil?
Otec: Teprve když dojel Defago.(Maminka Zdena namítá: Ale Janek mi říkal do telefonu, že začal věřit už po jízdě Cucheho.) Otec: No jo, ale Defago byl nebezpečný. Vždyť vyhrál Wengen i Hahnenkamm. My byli letos ve Wengenu a tam celý stadion skandoval Defago, ho - ho - ho. Jankovo štěstí ale bylo v tom, že kopec ve Val d´Isere byl strmý a technický, to mu vyhovuje. On je proti ostatním chlapům lehkej, pomalu nejlehčí ve Světovém poháru. Na rovinných úsecích ztrácí, nemá takovou setrvačnost. Ale trénuje dobře, nohy má udělaný. Tady se to ukázalo.
Co vám syn říkal, když se po závodě ozval?
My mu zrovna nechávali zprávu, ať zavolá, a on nám zrovna v tu chvíli telefonoval. Asi hodinu a půl po závodě, po všech těch rozhovorech. Byl moc rád, plnej emocí.
Mluví stále výborně česky. Jinak jste na něj doma ani nemluvili?
Do té doby, než začal chodit do školky, mluvil s náma jen česky. Teprve ve školce se začal učit anglicky. Ale česky mluví pořád i s brněnským přízvukem, jak se od nás naučil. Šalinu umí. (Maminka: Nebo říká „majó“ místo „mají“.)
Kdy byl v Česku zatím naposledy?
Před třemi lety. Jeho bratranec je tu špička ve windsurfingu, tak byl s ním.
A vy jste teď přijeli do Brna náhodou?
Byli jsme se na kluka podívat v Adelbodenu, Wengenu a Kitzbühelu. A od 29. ledna jsme tady, u bráchy.
Vyprávějte nám o vaší emigraci. Proč jste tehdy odešli?
Protože se tu člověk cítil tak trochu jako v kleci. Chtěli jsme z té klece pryč. To bylo v roce 1980.
Měli jste v Brně dobrou práci?
Já su architekt, žena inženýr ekonom. Neutíkali jsme jako emigranti, co šli po penězích. Já tu měl v Brně vilu, na Vysočině chalupu. To všechno jsem tady nechal. My opravdu utíkali z klece.
A v Kanadě se vám povedlo na vaši profesi navázat?
Jo, měl jsem štěstí. Když jsme v roce 1981 přijeli do Calgary, byl tam zrovna boom, rozkvět města.
Proč jste si vybrali právě Kanadu?
Rok jsme čekali v Rakousku na víza. Měli jsme tři možnosti: Kanadu, USA, Austrálii. Ale Austrálie je moc daleko, půlka země je poušť, tu mi žena rozmluvila. Do USA jsme nechtěli, protože tam v té době byla povinná vojenská služba. Říkali jsme si: Co když budeme mít kluky (což nakonec tak dopadlo), to potom budou muset do armády - a Amerika pořád s někým válčí. Takže nám zůstala ta Kanada. Chtěli jsme k horám, já předtím tady lyžoval. Navíc jsme kdysi s bráchou začínali s windsurfingem, byli jsme snad třetí windsurfeři v Brně. I když ten první windsurfing, co jsme postavili, byl spíš ponorka... Jo a taky jsem tu lítal na rogallu.
Dobrodružnou krev má tedy syn po vás?
Což o to, i maminka byla docela kamikadze. Na Kohůtce v Beskydech to jednou pustila rovně i v noci, po boulích. A trefila se. (Maminka: Ale Janek není kamikadze, on by bezhlavě nikam nevletěl.) Otec: Taky dělal windsurfing jako já, jenže už nemá čas. Od října do konce března je pořád někde se svěťákem. V létě bývá denně až osm hodin v tělocvičně, třikrát za léto navíc létá trénovat někam do Jižní Ameriky.
Platí za jednoho z nejpracovitějších sjezdařů Světového poháru. Souhlasíte?
Jo, takový je, žádné večírky, nic takového. Dojel sjezd v Kitzbühelu, my se za ním šli podívat po závodě na hotel, ale Janek nikde. Najednou se přihnal, sluchátka v uších a říká: Byl jsem běhat, abych se udržel na další den v kondici.
Prý jste ho učili lyžovat už od 18 měsíců....
Nám se líbilo, že lyžování je rodinný sport. Na Nový rok, když mu bylo 18 měsíců, bylo hezké počasí a my byli na horách. Objevil jsem tam plastikové lyže za tři dolary, co se vázaly přímo na nohu špagátem. Tak povídám: Zkusíme, co to s ním udělá. Vydržel a měl z toho legraci. Druhý den jsem tedy šel do lyžařských obchodů shánět opravdové malé lyže. Byly to sedmdesátky, elanky. Vozili jsem Janka mezi nohama nebo na hůlce do konce první zimy. Pak už občas jel kus sám a měl balanc. A příští zimu už jezdil úplně sám.
Měli jste na jeho lyžování dost peněz? Přece jen, byli jste emigranti.
Neměli. Lyžování je v Kanadě sport bohatých lidí. Roční permanentka stojí v Lake Louise 1200 dolarů, ve Whistleru 1500. Proto jsem začal dělat dobrovolně o víkendech a po večerech pro kanadskou Ski Patrol, jejich horskou službu. Díky tomu měl Janek zdarma lanovky. Taky patroloval se mnou, už ve třech letech jezdil s vrtačkou a stavěl se mnou tyče. Celý víkend jsme spávali na horách, v našem motorhomu. Janek i jeho mladší brácha prostě byli přes zimu furt na horách. Když se sjezdovky upravovaly, tak sáňkovali, nebo jsem dal rolbařům pivo a jeli s nima, to je bavilo. A v pěti letech už Janek poprvé závodil.
Který okamžik v kariéře byl pro něj největším zlomem?
V Lake Louise jezdil v šestnácti předjezdce v NorArmu, Severoamerickém poháru. Ukázalo se, že jeho čas je na úrovni závodníků z výběru Alberty - tak ho do toho výběru zařadili taky. Pak jezdil jako předjezdec ve svěťáku a zjistili, že svým časem by byl v polovičce závodního pole. A už to šlo.
Nechtěli jste, aby šel raději na univerzitu a lyžoval jen pro radost?
(Maminka: To šlo přirozenou cestou, že skončil jako lyžař. Ale student byl výborný, z maturity měl čtyři jedničky.) Otec: Já ho do ničeho nikdy nenutil. Ale jsem rád, že Janek má maturitu. Hodně sjezdařů ani tu střední školu nedodělalo. Měli jsme takovou úmluvu. Říkal jsem mu: Podívej, Janku, když ti to půjde, tak já ti zaplatím další rok lyžování. A když ti to nepůjde, lyžování skončí.
Jaký byl v teenagerském věku? Užili jste si s ním?
Musím zaklepat, neměli jsme problémy jako hospody, cigarety, alkohol. To neexistovalo. Naopak, všichni říkali: Netrap tolik toho kluka. V devět večer totiž musel do postele, hodinu měl na čtení a v deset zhasnout a spát. Dneska si to sám posunul o hodinu déle na jedenáctou. Občas mu zavoláme do Evropy a on se zlobí, že už šel spát. Sám si drží režim.
Tušíte vůbec, co ho teď v Kanadě čeká? Ve Vancouveru bude olympiáda a on je kanadským mistrem světa.
To nikdo neví, jak olympiáda dopadne. Všichni ti kluci trénují. Bude to tam mít moc těžké.
Byl i v minulosti oslavovaný jako Kanaďan? Nebyl naopak někdy jakožto syn českých emigrantů perzekuovaný?
Ne. I když v Kanadě je strašná politika v každém sportu. Tam se rodiče na hokeji klidně i porvou. Teď museli rodiče podepsat prohlášení, že jakmile se porvou, nebo napadnou rozhodčího a trenéra, nebudou mít přístup na stadiony. V lyžování jsme pro změnu museli konkurovat lidem, kteří byli bohatí. To byla taková hra, kdo vydrží finančně. Naštěstí se nám to podařilo a kluk se dostal i před děti těch bohatých do národního týmu. Předtím se Jankovi třeba stalo, že v osmi vyhrál dvě zlaté ve slalomu a obřím slalomu a najedno hlásí, že je Kučera diskvalifikovaný. A proč? Bohatí tatínci si vymysleli, že ho někdo viděl, jak si nepovoleně prohlíží trať. Takže kouč musel podat protest a medaile mu pak vrátili.
Co dělá, když nelyžuje? Čím se zabaví?
Má jako hobby motorky, cvičí si na nich i balanc. Taky jezdí na kole, i to je součást tréninku. Já jednou nakoupil tři snowboardy, ale jediná, kdo na něm pak jezdila, byla naše maminka. Kluci to zkusili a jakmile se naučili zatáčet, ztratili zájem. Nějak je to nechytlo, lyže jsou lyže.
Studiu dal Janek definitivně sbohem?
Skončil maturitou a na další studia teď nemá čas. Možná jednou, až skončí... Eda Podivinski, bronzový z olympiády v Lillehammeru, ke konci kariéry začal večerně studovat a teď je finančním poradcem. Janek se jednou taky pro něco bude muset rozhodnout.
Když je u vás v Calgary, vaříte mu českou kuchyni?
Jo, svíčkovou má rád. I knedlíky. (Maminka: Já vařím jenom česká jídla. Když byl poprvé v Evropě a vrátil se domů, nachystala jsem mu řízky. A on přijel a říká: Ježišmarjá, jenom to ne, řízky jsem tam jedl celou dobu.)
Kdy ho zase přivezete do Česka?
Otec: Já už ho nikam nevozím, už je velký dost, jezdí si sám. (Maminka: Ale ještě předloni jste byli spolu na dlouhý víkend na motorkách, ne?) No jo, jenže já už na moje kluky na těch motorkách nemám. Už jsem stará kostra.
Co myslíte, kdybyste zůstali v Česku, vyrostl by z Janka i tady mistr světa?
Spíš ne. Výhoda byla, že jsme bydleli v Kanadě u hor, kde měl podmínky, aby se naučil pořádně lyžovat. Dřív v Československu jsem sice byl každou neděli na Petrákách, ale to nebyl pořádný kopec, tam těžko uděláte lyžaře. Jezdil jsem také jako učitel lyžování na Chopok, ale je to daleko. Byla to shoda náhod, že jsme emigrovali a pak jsme nechtěli, aby někdo z nás musel s klukem u svahu zůstávat v hospodě. Tak začal už v těch 18 měsících lyžovat. A ono to vyšlo.
