"Vítězství mě těší. Ankety občas sleduju, ale o téhle jsem bohužel nevěděl," říká sedmnáctiletý Roman Koudelka, v současné době student Sportovního gymnázia v Jilemnici.
V uplynulé sezoně jste ve velkém stylu vlétl do světového skoku. Byl to pro vás zlomový rok?
Doufám, že ano. Na začátku se mi sice moc nedařilo, ale konec byl výborný. Vyhrál jsem mistrovství světa juniorů a pak to šlo jak na běžícím páse.
Byl pro vás juniorský titul mistra světa velkým překvapením?
Ano. S trenérem jsme si dali cíl někam do šestého místa. Kdyby to vyšlo na medaili, bylo by to super. Ale titul mistra světa? S tím jsme nepočítali.
Nezatočí se vám z úspěchů hlava?
Doufám, že tohle mě nikdy nepotká. Snažím se být pořád stejný jako dřív.
Jak jste se vlastně ke skokům dostal?
Máme to v rodině - můj děda taky skákal. Když jsem se v šesti letech rozhodoval, jakému sportu se věnovat, vybral jsem si fotbal. Pak přišly skoky a u těch jsem zůstal. Skoky jsou u nás doma v Lomnici hodně populární, máme tady můstky. Je to tady vlastně největší sport.
Měl jste nějaké vzory?
Obdivoval jsem japonského skokana Funakiho, který vyhrál na olympiádě v Naganu. A pak taky Jakuba Jandu.
Jenže toho už teď pěkně proháníte. Žene vás dopředu myšlenka, že ho budete porážet?
Motivace to určitě je. Nebýt Jakuba, tak bych ty letošní výsledky neměl. On se minulý rok dostal do absolutní světové špičky a svým příkladem táhl nás ostatní
Myslíte, že už jste Jandu výkonnostně dostihl?
To určitě ne, mám ještě hodně co dohánět. Žádné zvláštní cíle si nedávám, soustředím se na to, co je teď.
Letos jste pronikl mezi světovou elitu. Chovají se k vám kolegové z ciziny jinak než dřív?
Je znát, že jsem si trochu udělal jméno. Pozná se to z toho, že se s vámi ostatní víc baví.
Netajíte se tím, že před závody býváte hodně nervózní. Zlepšuje se to časem?
Na psychice pořád pracuju, ale nějak extra se to nehýbe. Takže se spíš snažím dělat si ze své nervozity srandu.
Váš reprezentační kolega Jan Mazoch měl v sezoně nebezpečný pád. Cítil jste potom větší zábrany nebo strach, když jste se spouštěl z nájezdu?
Zábrany ani ne. Spíš mi bylo líto Honzy Mazocha a cítil jsem s ním. V Zakopaném jsme všichni byli a nálada byla špatná. Ale náš sport zkrátka přináší riziko, s tím se musí počítat.
A jak to nebezpečí berou rodiče?
Táta je v pohodě. Máma má strach, ale to je normální. Přesto mě podporuje.
Co teď po sezoně děláte?
Můj program je jasně daný, musím studovat, na zábavy teď není moc čas. Začínám třetí ročník na Sportovním gymnáziu v Jilemnici, mám ho rozložený na dva roky. Teď musím dohnat učivo za celý rok. Je toho docela dost. Už v květnu bych měl začít trénovat, ale škola má přednost.
