Co se s Ester Ledeckou děje?
To se musíte zeptat Ondry (Banka, trenéra).
Vy sám máte s pády ve své kariéře bohaté zkušenosti. Jaké to je, když sjezdař párkrát spadne?
Nebudu mluvit za ni, ale zkušenost s tím mám velkou. Bojoval jsem s tím celou kariéru, bojíte se pak stát na lyžích, a to je zkouška, se kterou bojujete každý den. Víte, jaký je rozdíl mezi slalomářem a sjezdařem?
Vy mi to určitě povíte.
Sjezdař musí být sám sobě psychologem. Musí dokázat mentálně překonat velký strach. Ve slalomech nejde o život jako ve sjezdu při skocích. Ester teď třikrát za měsíc spadla a najednou zjistila, že to není prča. Mladým se to stává, ve 22 letech jezdí rychle, buší do toho, riskují, pak párkrát spadnou a začínají od nuly.
Zkušenost je ve sjezdech důležitá.
Získají ji až někdy ve třiceti letech. Proto jsou nejlepší sjezdaři mezi 30 a 35 lety. Mají zkušeností, ví jak riskovat, jak skákat, kde ubírat. To jsou věci, které se člověk učí hrozně dlouho. Musí zkrotit ego a pomalu se k tomu dobabrat.
To teď čeká i Ledeckou?
Určitě to není její konec. Akorát jí to připomnělo, že lyžování je nebezpečný sport a musí se soustředit. Má před sebou dlouhou a velice úspěšnou kariéru, to je jen škola, kterou si musí projít. Talentovaná je na ohromně, lyžovat umí. To super-G jela úplně potmě, což byla škoda. Bylo mi líto všech holek, které jely po dvacítce, kdy už to nebyl férový závod. Ale na ty podmínky a na to, co prožila v posledních dnech, jela dobře.
Může se během těch pár následujících dní dostat zpátky do pohody?
Může, jde to rychle, ale každý to má jinak. Člověk v tom může žít třeba rok, nebo se něco stane a je ze dne na den v pohodě. Třeba já jsem bojoval s tím, že jsem udělal prohlídku tratě a jak jsem si to pak představoval v hlavě, pořád jsem padal. Musel jsem si tu samou sekci představit třeba 10krát, 20krát, než jsem ten pád z hlavy odstranil. To všechno bylo tím, že jsem si nevěřil. Ale to se může rychle změnit, někdy stačí třeba pár dobrých jízd a máte to v sobě znovu. Doufám, že to i u Ester přijde.
Je to přirozený vývoj alpského lyžaře? Všichni si tímhle musí projít?
Samozřejmě. I pojišťovny o tom ví. Sjezdař má stoprocentní šanci se zranit. Je to součást našeho sportu a všichni to tak bereme. Proto jsou ti nejlepší sjezdaři starší. Už mají dost zkušeností, zkrotili svá ega.
Ester Ledecká dojíždí do cíle tréninkové jízdy na mistrovský sjezd v Aare.
Sjedař musí být už ve startovní bráně přesvědčený, že trať zvládne projet bez pádu a rychle, je to tak?
To nastavení na startu je nejdůležitější, díky němu se nastavíte na celou jízdu. Na olympiádě jsme viděli krásný příklad toho, že Ester necítila před super-G žádný tlak. Proto to tam valila, jela na riziko a všechno jí vyšlo, bylo to super. Na startu tehdy byla nastavená tak, že se nebojí. Právě v tom sebevědomí je rozdíl mezi těmi, kteří vyhrávají a těmi, co ne.
Jako v každém sportu je důležitá psychika.
Osmdesát procent je o hlavě. Všechny holky a i kluci umí jezdit. Těm našim to říkám furt. Jsou talentovaní, umějí to, vždycky nějaký mezičas zajedou rychle a když zajedou jeden, mohli by zajet celý závod. Je to i zkušenostech, jestli je člověk schopný soustředit se dvě minuty a jet takhle na riziko. To se učíme celý život a psychika v tom hraje zásadní roli. Je to o hlavě.
Vy jste těch návratů po zranění zažil dost. Co nejvíc pomáhá? Je to ten adrenalin, který závodníkům chybí?
Samozřejmě, adrenalin člověka vždycky nabíjí a dává mu extra sílu. Vždycky to sportovce přitahuje zpátky, a hlavně po zranění. Cítit ten adrenalin, ten vítr v obličeji, to je super. A pak samozřejmě taky láska a vášeň ke sportu. Musíte ten sport milovat.
