Jak se to tak semele, že dívka z malého města v Minnesotě, kde nejsou žádné hory, se ve 23ti letech stane nejvšestrannější lyžařkou světa?
Já nevím. Začala jsem jako malá holka lyžovat na takovém kopci v Minnesotě, který má jen 300 stop převýšení. Jmenuje se Buck Hill a měla jsem ho tehdy dvě minuty od domova. Vedly na něj dvě malé sedačkové lanovky. To se nedá vůbec nazvat lyžařským střediskem. Prostě dva vleky těsně u dálnice, 15 minut jízdy od Minneapolis.
A tam jste všechno to, co teď umíte, natrénovala?
Když mi bylo 11 let a začala jsem lyžovat líp, tak se má rodina přistěhovala kousek od velkého střediska Vail v Coloradu, abych mohla mít lepší podmínky pro trénink.
Kdo vás k lyžování přivedl?
Otec a taky dědeček. Dědeček byl docela dobrý skokan na lyžích v sousedním státu Wisconsin a otec byl dobrý sjezdař – dotáhl to až na juniorského mistra světa.
Zkoušela jste i jiné sporty?
Krasobruslení, gymnastiku, fotbal, ale nic mi pořádně nešlo. Byla jsem moc dlouhá, samá noha samá ruka. Lyžování bylo to jediné, v čem jsem byla dobrá.
Snila jste už tehdy o tom, že se stanete slavnou lyžařkou?
Právě že ano. Když mi bylo devět, chtěla jsem být jako Picabo Streetová, tehdy slavná americká sjezdařka. Dodnes je můj velký vzor.
Museli vaši rodiče utratit hodně peněz na trénink a závodění?
Určitě. Mám velkou rodinu, dvě sestry a dva bratry, všichni jsou mladší než já. Pro rodiče nebylo snadné přizpůsobit život mé kariéře.
Sourozenci také lyžují?
Ne, nikdo. Sportují, ale nikdo nechtěl zůstat u lyžování.
Co byste chtěla dělat, kdybyste nebyla dobrá lyžařka?
Hrát tenis (smích). Strašně mne to baví, i když v tom nejsem moc dobrá. Ale jsem velký fanoušek Rogera Federera.
Čekala jste, že se tak relativně brzy stanete první sjezdařkou světa?
Nevím. Začala jsem jezdit světový pohár, když mi bylo 16. Ale nebylo to ze začátku úplně snadné. Byla jsem i vážně zraněná. A kolem 17., 18. roku se mi moc nedařilo.
Proč?
Asi to byla i záležitost psychiky. Ztrácela jsem sebedůvěru, nedokončovala závody. Chtěla jsem tehdy být hodně dobrá slalomářka a to zřejmě nebylo to pravé. Pak jsem začala zkoušet rychlostní disciplíny, nejprve superobří slalom, a hned se mi začalo víc dařit. Od té doby se vlastně každým rokem zlepšuji.
Sledují rodiče vaši kariéru, jezdí s vámi po závodech?
Maminka mi hrozně fandí, určitě by za mnou ráda jezdila, ale sourozenci chodí ještě do školy, a tak je s nimi doma a stará se o ně. I s babičkou a dědou však denně sleduje na internetu, jak jsem dopadla.
Jste v Americe slavná, poznávají vás lidé na ulici?
Tak to tedy ne, Amerika má jiné slavné sporty. Ještě mne tak poznají v Minneapolis, v Minnesotě a možná trochu v zimních střediscích v Coloradu. Ale to je tak asi všechno. Nikde jinde už mne neznají.
Nedávno jste se vdala za bývalého závodníka Thomase Vonna. Jaké to je, žít s partnerem z branže?
Je to určitě dobré, protože si rozumíme, víme proč, co a jak děláme. Chápeme se určitě mnohem víc, než kdybychom byli z různých oborů.
Kde je teď váš nový domov?
Postavili jsme si dům v Utahu ve známém středisku Park City, kde byly i zimní olympijské hry v roce 2002. V zimě tam vlastně nejsme, protože jezdím po závodech, ale v létě je to hezké, klidné, malé město, kde se toho dá hodně dělat. Můžu tam jezdit na horském i silničním kole. A mám tam i hodně kamarádů a známých, protože tam má centrum americký národní lyžařský tým.
Snad se tam nedáte k mormonům. V Utahu je to velmi významné náboženství...
Tak to tedy určitě ne. Nechci, aby měl Thomas kromě mne další dvě tři manželky. To by tedy se mnou nefungovalo.
Teď vážně. Park City není asi jen hezké město, ale celé oblasti se asi i dobře daří ekonomicky.
Určitě. Zatímco například obchod s realitami na mnoha místech v Americe prochází určitou krizí, Park City i dalším místům v Utahu se daří pořád velmi dobře.
Lindsey, jak snášíte cestování? Celou zimu se jen přesouváte z místa na místo.
Tak to je opravdu těžké a jsem z toho vždy zejména ke konci sezony dost unavená. Zima je pro mne dlouhá, jsem nejméně šest sedm měsíců mimo domov.
Tolik?
Ano, už v srpnu jedeme trénovat na Nový Zéland, v září pak do Portilla v Chile a v říjnu už na první závody do Evropy, do rakouského Söldenu. Pak zpátky na závody do USA a do Kanady. A po skončení světového poháru ještě děláme v Evropě testy materiálu. Letos se tak vracím domů až v půli dubna.
Kde máte svůj "závodní" domov, když lyžujete v Evropě?
Máme apartmán v Kirchbergu u Kitzbühelu a tam trávíme nejvíc času. Když je to možné, tak se tam s mužem vracíme po každých závodech. Já tam mám své kravičky, je to takový můj druhý domov.
Vy máte krávy? Nafukovací Milky, nebo opravdové živé krávy?
Opravdové pěkně živé krávy. Jednu jsem vyhrála v Zauchensee a ta má teď telátko, tak mám dvě krávy. Možná ze mne bude jednou farmářka (smích).
Odkud z Evropy pocházejí vaši předkové?
Z otcovy strany jsem prapůvodem Norka a z matčiny strany Němka. A úplně stejně to má i můj muž. Tak asi i proto k sobě patříme.
Už jste někdy byla místa původu svých prapředků navštívit?
Byla jsem v Norsku u manželovy rodiny a shodou okolností moje rodina je odtamtud jen tři hodiny jízdy.
Lindsey, co bude dál? Jaké jsou vaše další cíle?
Uspět na mistrovství světa a hlavně na zimních olympijských hrách. Američani toho nevědí moc o Světovém poháru, ale uznávají olympijské vítěze. Až když vyhrajete olympiádu, jste skutečná hvězda a skutečně slavný. Chci se k tomu dopracovat.
Kterou disciplínu máte nejraději?
Sjezd.
Proč?
Je to rychlý a já mám ráda rychlost a rychlé tratě.
Bojíte se někdy?
Ne, nikdy. Jela jsem sjezd poprvé, když mi bylo 11, a od té doby jsem se nikdy nebála.
V čem jste lepší? V technice, nebo v síle?
Myslím, že mám od obojího trochu. Jsem dost silná, mám cit pro zatáčky. Protože se nebojím, můžu jet v některých místech rychleji než ostatní.
Co bude, až jednou ukončíte kariéru?
Chtěla bych mít rodinu. Tři čtyři děti. Sama jsem vyrůstala ve velké rodině a myslím si, že je to bezvadné, mít víc dětí. Je víc legrace a všechno je mnohem zajímavější.
A co byste chtěla v budoucnu dělat?
Ještě přesně nevím. Možná budu sportovní komentátorkou, ale určitě bych chtěla zůstat u lyžování.
Co vaše koníčky? Co ráda děláte, když netrénujete?
Ráda čtu knížky. Hraji tenis, golf.
Jaké knihy máte nejraději?
Asi hlavně klasiku.
Vy překvapujete. Koho z klasiků?
Třeba Dostojevského.
Ne...
Ano. Občas si ráda přečtu i něco lehčího, ale nejraději čtu klasiky.
Zato v muzice to u vás na klasiku moc nevypadá. Tam prý umíte hodně přitvrdit.
No, poslouchám třeba rapera Jay Z, Linkin Park… A řeknu vám proč. Protože trávím dost času v posilovně a tam potřebuji něco tvrdšího, co by mne trochu nabudilo. Ale když si chci udělat pohodu, tak ráda poslouchám i jazz.
Už jste toho tolik viděla, je nějaké místo, kam se opravdu ráda vracíte?
Určitě to mám to ráda v Rakousku.
Sprechen Sie Deutsch?
Ja ich spreche gut. Jak tam už několik let žiju a mám i rakouské trenéry, dělám většinu rozhovorů už i v němčině. Je to taková má druhá řeč.
Kolik máte – váš tým má – trenérů?
Máme tři pro lyžování a tři pro fyzickou přípravu.
Kdo je ve vašem sportovním životě nejdůležitější osobou?
Myslím, že Alex Hoedlmoser. Už pět šest let je mým trenérem pro rychlostní disciplíny. Je bezvadný, má autoritu. Rozumím tomu, co po mně chce.
Prozraďme, že vy už jste jednou byla i v České republice, loni ve Špindlerově mlýně. Jak se vám tam líbilo?
Líbilo. Ocenila jsem diváky, kteří fandili všem, ne jen Šárce Záhrobské. Vytvořili krásnou atmosféru.
