Jenže zlato na krku nerovná se zlato v kapsách. „Po Soči jsem měl, tak jako Evka, problémy s motivací. To bylo obrovské zklamání - z celého českého světa. Teď už jsem si našel jiné cíle. Nejsem naivní jako předtím,“ vypráví Jelínek.
Jejich společný příběh může být metaforou toho, co zažívají mnozí další v Česku. Systémová podpora sportu chybí. Hvězdy typu Samkové - oblíbené, úspěšné a spontánní dvojnásobné olympijské medailistky - si svoje sponzory najdou.
Jenže to nestačí. Je to podobné jako pečlivě oprašovat špičku pyramidy, zatímco ze základny kradou kamení a postupně se rozpadá.
„My jsme si mysleli, že olympiáda rozhoduje a člověk má na pár let klid, ale zjistili jsme, že to tak není. Evka nebojuje sama za sebe, ale za celou sportovní disciplínu, co u nás opravdu nemá vůbec žádné zázemí,“ vypráví Jelínek.
V Jižní Koreji říkal, že Martina Sáblíková mívala lepší podmínky na rybníce, a že pokud by se měli stejně připravovat biatlonisté, museli by pálit leda na růže na pouti. Nadsázka prý není zase tak velká.
„Rodiče, co mají nějaké peníze, můžou s oddíly, které jsme pomáhali založit a které podporujeme, jezdit do ciziny. Normálně pracující člověk se šikovným dítětem si to ale může dovolit jen těžko. Podpora dětí je nulová,“ štve trenéra.
Snowboardkros je stále relativně mladá disciplína; zároveň od roku 2006 díky atraktivitě pevně usazená v programu zimních her. Chvíle, kdy Samková s vítězným knírkem pod nosem radostně projíždí cílem, jsou proto v českém (ne)systému klíčové.
Triumf Samkové |
„Financování hodně závisí na vrcholných akcích,“ kývne Jelínek. „Zlato z mistrovství světa pomůže. Budeme mít zase trochu silnější vyjednávací pozici, aby se náš sport mohl více etablovat.“
Protože všechno souvisí se vším. Samková bývá excelentní v kvalifikacích, kde jezdí „jen“ proti času. „Jenže v závodech jde o taktiku. Kdyby nemohla trénovat s dalšími závodníky z reprezentace a zkoušet si to, těžko by stávala na stupních vítězů.“ Právě pro mladé kolegy a kolegyně pak mohou přibýt prostředky, když se daří špičce – tedy Samkové. Je to uzavřený kruh.
A přichází další věc, kterou stejně dobře znají i v dalších a dalších sportech: úspěch vábí nové adepty. Jenže… „Je potřeba, aby se s nimi začalo pracovat úplně odmala a bylo to kontinuální,“ říká Jelínek. „Když si na kempu vybereme šestileté až osmileté děti, potom potřebujeme, aby měly během podzimu, zimy a jara v Česku kde trénovat. Abychom tu měli víc závodů a stabilní tratě, jako to mají všechny ostatní sporty, co tady nějak fungují a mají nějaké medaile třeba i z mistrovství světa a olympiád.“
Snowboardkrosaři ale nejsou nevděčníci ani notoričtí stěžovatelé. „Pomáhá nám svaz a hodně Dukla,“ oceňuje Jelínek. „Proto se už teď těším na Peking 2022. Evka je mladá, jezdí nejlíp v životě - ale ještě pořád neumí to, co bych si přál, aby uměla. Budeme ji dál učit a jsem pevně přesvědčený, že v Pekingu na tom bude úplně nejlíp. Ještě aby tam s ní byli další úspěšní závodníci, protože bez týmu to nejde. A tým budujeme.“
Ve sportu, v němž se řítíte po svahu na „prkně“ stovkou a vedle vás sviští konkurenti, se může stát cokoli. Garance neexistují. Ani medaile nejsou samospásné. „Proto se společně s ostatními trenéry i Evkou snažíme nedělat z dětí ‚jen‘ dobré sportovce, ale hlavně úspěšné, schopné a spokojené lidi. To je pro mě důležitější,“ říká Jelínek. „Z dětí je dlouhodobější radost.“
Existují totiž výhry - a větší výhry.
„Evka má bolavá ramena, ale budeme se snažit, aby směrem k příští olympiádě a hlavně k jejímu životu po ježdění byla zdravá. Rozhodně je teď zdravější, než když k nám v15 letech nastoupila a měla problémy s páteří a celým tělem,“ těší Jelínka. „I vrcholový sport se dá dělat tak, že z člověka není invalida, ale naopak ho může uzdravit. Může mu dodat vědomí, jak se o sebe starat, což pak pomáhá i psychice.“
