„Mrzí mě to, protože diváků tady na Světový pohár chodily vždycky kvanta. Teď, co je Zlatá lyže jen mistrovstvím republiky, je jich tu hrstka,“ povzdechl si čtyřiatřicetiletý rodák z Jilemnice, jehož největšími úspěchy jsou dvě bronzové medaile ze dvou světových šampionátů ve sprintu dvojic.
Vybavil jste si po příjezdu do Nového Města časy, kdy se běžecké lyžování vyhřívalo v Česku na výsluní popularity?
Samozřejmě. Tehdy dělali lidé kolikrát takový humbuk, že to bylo pro závodníky skoro až nepříjemné. A skvělá atmosféra panovala i na stadionu.
Takže jste si domácí závody Světového poháru užíval?
Určitě, navíc se mi v nich vždycky dařilo. Ať už to bylo tady v Novém Městě, nebo třeba v Liberci či v Praze. Všude jsem skončil v té super atmosféře v top desítce.
Zato teď se na tratích musí člověk někdy skoro až bát, ne?
Je pravda, že teď dorazí maximálně hrstka rodičů a zbytek jsou trenéři a servismani. Na republikových závodech je to v poslední době bohužel běžné. Snad vyjma ostravského City Cross Sprintu, kam přijde lidí přece jen víc. Je to ale taky kvůli bohatému programu, který pořadatelé chystají.
Dušan Kožíšek při sprinterské exhibici v Ostravě.
Kam podle vás v současné době celkově směřuje české běžecké lyžování?
(usmívá se) To bych musel být sprostý, kdybych měl odpovědět konkrétně. Navíc si myslím, že v tom místě, které mám na mysli, už nějakou dobu je.
V čem je největší problém?
Prostě není z čeho vybírat. Mladých talentovaných závodníků je málo a pořád se laboruje i s trenéry. Jako ano, sem tam vidím nějaké talenty - kluky i holky, s nimiž by se dalo pracovat, jenže přechodem do juniorky a potom i mezi dospělé je jejich sportovní úmrtnost příliš velká.
A jak je to s vámi, pořád ještě vás běžecké lyžování baví a naplňuje?
Třeba teď jsem měl motivaci dostat se na olympiádu, což se mi ale zřejmě nepovede. Nebo nevím, uzavřená nominace ještě není, ale to bych teď na Zlaté lyži musel předvést hodně silný výkon, aby to vyšlo. Takže spíš už to tady pro mě bude asi jeden z posledních závodů.
Dušan Kožíšek během závodu Světového poháru v Toblachu
Takže už přemýšlíte, co budete dělat po skončení sportovní kariéry?
Zatím ještě mám nějakou finanční podporu od liberecké Dukly, i když to není nic závratného, ale samozřejmě už rozhazuju sítě. Zrovna tady v Novém Městě asi budu jednat s jednou firmou o nějaké budoucí práci. Tak uvidíme, jak to dopadne.
A jakým směrem by se měla vaše volba ubírat? Chcete dál zůstat u sportu?
Je to jedna z variant, ale kdo ví, kam mě nakonec vítr zavane. Možná zůstanu u nás, možná půjdu do zahraničí, možná budu dál u sportu, nebo se vrhnu na něco úplně jiného... (krčí rameny)
Popravdě řečeno, vás si bez sportu snad ani nedovedu představit. V zimě na lyžích, v létě běháte a jezdíte na horském kole...
To je pravda, ale všechno to jsou jen doplňkové sporty. Ani v jednom nijak zvlášť nevynikám oproti jiným kamarádům ze sportovní branže. Beru to tak, že si člověk dobře zazávodí a potrénuje.
Mezi vaše největší úspěchy patří bronzová medaile ze sprintu dvojic ze světového šampionátu v Oberstdorfu v roce 2005, kterou jste získal společně s vysočinským rodákem Martinem Koukalem. Pořád jste v kontaktu?
Určitě, a v docela častém. Martin je součástí Svazu lyžařů, sice nevím přesně na jakém postu, (usmívá se) ale vídáme se i na Alpen Cupech.
Vzhledem k tomu, že pochází ze Žďáru, který leží kousek od Nového Města na Moravě, tak vám třeba přijde fandit. Mimochodem, s jakými ambicemi jste na Vysočinu přijel?
Atakovat v každém závodě pódiové příčky. (V pátečním závodě volnou technikou na 15 kilometrů skončil čtvrtý, v sobotním volném sprintu získal český titul.)
Dokážete už po těch letech ráno poznat, jak by asi mohly závody dopadnout?
To je dost zkreslující. Pocity jsou pokaždé různé. Každopádně neplatí, že když se člověk ráno cítí špatně, že pak zajede i špatný závod. Naopak, může to být úplně obráceně.
