Sedmička zářící na světelné tabuli v cílovém prostoru Kaiser Maximilian Laufu před jménem Petra Nováka mohla v dalším ze závodů série Ski Classics v rakouském Seefeldu klidně značit štěstí, jenže až do posledních metrů se závodník Atlas Craft Teamu držel v boji o umístění na bedně.
K jeho smůle si však elitní dvojice Nygaard, Gjerdalen norského Santanderu nevybrala tu „jeho“ stopu, ale na třetí místo za sebou vyvezla Hoelgaarda, dalšího Nora z Teamu LeasePlan. Český běžec na lyžích si tak musel cestu v zasněžené stopě razit sám vedle rozjetého vláčku a nakonec to pro něj znamenalo sedmé místo.
„Ale cítil jsem se skvěle, to je teď pro mě směrem k dalším závodům vůbec to nejdůležitější. Když jsem viděl, že teď na to podium bylo, tak doufám, že jednou se to podaří,“ usmívá se laufař z Karlových Varů.
Co chybělo k tomu, aby vám ten nástup těsně před finišem vyšel?
Tak dva kilometry před cílem jsme vedoucí skupince ve třech lidech odjeli o nějakých třicet, čtyřicet metrů, ale díky tomu, že byla trať takhle zapadaná, nás při sjíždění zase dojeli. Ani nevím, kolik to bylo lidí, ale byla to celkem velká skupina. Měl jsem z toho trochu strach. Poměrně zapadaná byla sice celá trať, poslední kilometr a půl ale projeli čerstvě rolbou. Před námi tak deset, patnáct minut. Držel jsem se na páté pozici, tak jsem to zkusil, šel jsem dopředu. Doufal jsem, že stopa přede mnou bude i trochu projetá lidmi a bude to rychlé. Pokud by se to povedlo, mohl jsem dosáhnout na skvělý výsledek, tím myslím umístění do tří. Anebo by to nejelo a já bych měl prostě smůlu. Jelo se mírně z kopce, čekal nás dlouhý spurt po rovince. Věděl jsem, že tady už není šance výsledek do tří udělat. V momentě, kdy se za někým vezete už v projeté stopě, tak jste daleko rychlejší. Šel jsem do risku, bohužel to ale dopadlo takhle.
Měl jste i trochu smůlu. první dva Norové ze Santanderu - Andreas Nygaard a Tord Asle Gjerdalen nenaskočili při předjíždění před vás do stopy, ale vybrali si tu před dalším Norem Stianem Hoelgaardem.
To byla pro něj obrovská výhoda. Kdyby skočili přede mě, mohlo to podium vyjít, měl bych za nimi hezky projetou stopu. Takhle jsem už pak musel pokračovat dál ve stejné stopě, posledních sto metrů se s tím nedalo udělat vůbec nic.
O jedno místo jste si pak ale přeci jen pomohl, když jste předskočil Rusa Ilju Černousova, mužskou jedničku Teamu Pioneer Investments, jemuž šéfuje váš soused z Božího Daru a vlastně i loňský šéf Lukáš Bauer.
Neměl jsem jinou možnost, ze všech stran jsem byl zavřený, vlevo i přede mnou už někdo byl, no a vpravo byl Ilja. V té době jsem jel už v projeté stopě, byl jsem rychlejší a cítil, že mám tu sílu do finiše, jenže nebylo kudy. Čekal jsem, jestli někdo nebude rychlejší a nevytvoří mi prostor, abych mohl proskočit do té jedné volné stopy, jenže to se nestalo a já vlastně celou cílovou rovinku jen čekal a čekal. Nakonec se to povedlo a já měl i tu rychlost, ale na finiš už zbývalo do cíle jen nějakých deset, patnáct metrů. Být to ještě o trochu delší, mohl jsem ještě ty dvě místa udělat. Ten den mi ale prostě nebylo přáno...
... v závěru. Jinak vám ale celý závod vyšel, že?
Na tohle jsem měl asi štěstí. Celý závod byl klid, hlavně jsme si dával pozor na hole a nikam se zbytečně netlačil. Jel jsem si v pohodě, až posledních patnáct kilometrů jsem šel dopředu, kdyby se to náhodou začalo trochu dělit, abych u toho byl a pohlídal si to. Cítil jsme se dobře, lyže jsem měl perfektní, za to musím týmu moc poděkovat. I na La Sgambedě jsme měli skvěle připravené lyže, servis nám pracuje úplně špičkově. I v týmu je skvělá atmosféra, to se pak pochopitelně přenáší i do závodu.
Za týden se jede italská Marcialonga, největší masovka ve stopě Ski Classics pod Alpami.
Marcialonga je jeden z mých dílčích vrcholů v sezoně. Nevěděl jsem dopředu, jak se teď budu cítit, protože celou sezonu jsme stavěli k hlavnímu cíli, kterým je Vasův běh a s touhle první etapou závodů jsem výsledkově až tak úplně nepočítal. Cítím se teď ale opravdu dobře, tak doufám, že předvedu podobný výkon, jako teď v sobotu v Seefeldu.
V únoru má Ski Classics na programu už jen dva závody, z Toblachu do Cortiny a 19. února Jizerskou padesátku, jeden z vašich obvyklých cílů v sezoně. Jak to bude letos?
V té době už budu končit se závoděním, čeká mě závěrečná příprava před Vasákem. Ale Jizerku jet chci, jen vůbec nevím, co od toho mám očekávat. Půjdu do ní opravdu z přípravy a ta právě těch čtrnáct dní před Vasákem vrcholí objemově i intenzitou. Jizerce to budu chtít samozřejmě trochu přizpůsobit, ale z plánu, který mám nastavený na Vasák, zase nemůžu uhnout až tak moc. Ten je pro mě letos zkrátka číslo jedna, je to jediný závod, na který se opravdu soustředím.
Jediný závod, na který se soustředím... A co když se zase ozvou z reprezentace, že by s vámi rádi počítali pro mistrovství světa? Jednou se to už stalo a teď je situace v národním týmu ještě o něco víc dynamická než před olympiádou v Soči.
Tady se nic nemění, směrem k reprezentaci jsem ani žádný signál nevysílal a pokud ano, tak jedině, že nemám zájem. Taky mě nikdo neoslovil a já jsem za to rád, protože letos tam v žádném případě nechci. Těsně se to kryje s Vasákem a ten je pro mě letos jak říkám číslem jedna. Chci do něj dát opravdu všechno a buď to vyjde nebo ne. Je to největší závod planety a já na něm chci letos opravdu uspět.
Říkáte letos. Takže vrátka k návratu do reprezentace nově vedené Martinem Koukalem si necháváte stále otevřené?
(smích) Je pravda, že příští rok bych se rád znovu pokusil o olympiádu. Přizpůsobím tomu svůj závodní kalendář a zaměřím se na splnění nominačních kritérií.
Ve Ski Classics jste naplno druhou sezonu, do série vstupoval jako celkový vítěz FIS Maraton Cupu, ale loni pod křídly Teamu Pioneer Investments Lukáše Bauera se vám sezona i díky zranění ramene v přípravě úplně nevyvedla. Jaké je to teď po návratu do Atlas Craft Teamu?
Super. V týmu panuje taková rodinná atmosféra a to mi vyhovuje.
