Žeravice jsou víska, v níž žije málo přes pět set lidí. A každý druhý, nebo možná ještě víc, má něco společného s házenou. Buď ji hraje, hrál anebo aspoň fandil. Právě proto tu vyrostla nová hala za šestnáct milionů korun. „Pokud chceme v Žeravicích dlouhodobě rozvíjet házenou, starat se o mládež, potřebujeme vlastní kryté sportoviště, protože moderní házená je halový sport,“ prohlásil předseda SK Žeravice Pavel Zubík pro klubový web.
Pro celý klub, který čítá 150 aktivních hráčů a hráček v jedenácti družstvech, tím skončilo dlouholeté martyrium dojíždění za zápasy i tréninky do Přerova i jinam. Přímo v Žeravicích je sice velký sportovní areál, tělocvična z roku 1982 však neměla potřebné rozměry a trénovat se za teplého počasí dalo jen na venkovním hřišti.
Právě tady se scházely generace místních hráčů i fanoušků a psaly spolu historii házené. Tedy té národní, která se hraje na užší a vyšší branky a týmy dělí na útočníky či obránce, přičemž každý se může pohybovat ve svém území.
Nový stadion a dva tisíce lidí
Oddíl si počítá založení do roku 1943, i když neorganizované zápasy se tu hrávaly už před válkou. Žeravice národní házené úplně propadly, a když o třicet let později slavně postoupily do první ligy, čítaly návštěvy na vypjatá derby se sousedními Kokory či Rokytnicí běžně 800 lidí.
Fanoušků chodilo tolik, že pro všechny nebylo místo, a tak oddíl svépomocí postavil velkou tribunu k sezení i se zázemím. Otevíralo ji mezizemské utkání Morava - Čechy, což je dodnes největší zápas tohoto sportu. Tenkrát, 9. května roku 1977, se na stadionku čistě pro národní házenou sešlo 2 100 lidí.
„Za mého mládí u nás hráli házenou všichni, a kdo ne, s tím se kluci ani nebavili. Ve třídě nás bylo akorát na jeden mančaft, to ale museli hrát i ti, kterým to opravdu nešlo,“ vzpomínal pro MF DNES před rokem bývalý hráč a funkcionář Oldřich Zubík, ročník 1944 a strýc současného předsedy. „Měli jsme dost štěstí na učitele. Tehdy tu byla škola pro první stupeň, a když pan učitel Hrdina viděl, že se tu hraje házená, dal si v tělocviku brýle za tyčku a dělal nám gólmana, abychom mohli hrát na jednu branku,“ líčil.
Mezizemské utkání se do Žeravic vrátilo o deset let později a přenášela ho přímým přenosem Československá televize. V tom roce také místní oddíl poprvé vyhrál titul mistra republiky a v dalších letech to dokázal ještě dvanáctkrát zopakovat. Tak se zrodila legenda.
Svět, který mizí. Ale národní házenou pochovávali už mockrát |
Klíčem k úspěchům byla vášeň, kterou pro národní házenou v Žeravicích měli, a když se spojila se silnými ročníky dětí z přelomu 60. a 70. let, sbírali na hřišti u říčky Olešnice jeden titul za druhým. V žácích, dorostu i dospělých.
„Byla to zázračná generace,“ je přesvědčený Pavel Zubík. „Její předchůdci tým do ligy přivedli a usadili ho v ní. Pak bylo hrozně důležité dostavění sportovní haly v roce 1982, která umožnila trénovat přes zimu, protože do té doby mohli kluci jen hrát na zasněženém hřišti fotbal nebo běhat po okolí. Teď mohli držet míč stále v ruce, což se projevilo a v roce 1987 dokázali vyhrát první titul. Mezitím dozrálo těch pět mimořádně silných ročníků, což se nikdy předtím ani potom už neopakovalo. Jádro tvořilo patnáct nadprůměrných kluků, několikrát byli dorostenečtí mistři a později měli klíčový podíl na třinácti titulech,“ vyprávěl před rokem v rozhovoru pro MF DNES.
Dětská družstva se naplnila
Postupně však zázračná generace zestárla, a i když Žeravice dál patřily mezi elitu, stále hůř se jí dařilo plnit mládežnická družstva. Z dětí v obci už to nešlo a ty z okolí se lákaly těžko. V roce 2008 si proto oddíl odhlasoval přechod z národní házené na handball, který může nabídnout mezinárodní přesah.
„Ten hlavní důvod, chybějící děti, se povedlo naplnit. Deset let se nám je sem daří vodit a aktuální stav je takový, že těch žeravských je kolem dvaceti procent a zbylých osmdesát je zvenku, z Přerova, Radvanic, Sobíšek, Prosenic, Buku a dalších. V tomto smyslu se potvrdilo, že jsme udělali správně,“ nepochybuje předseda klubu.
Byl to velký krok do neznáma, kterým Žeravice přišly o domácí prostředí. Zatímco národní házená je venkovní sport, handball naopak halový. A tak ztratila malá obec největší tahák v podobě zápasů. Haly a tělocvičny k trénování muselo vedení klubu shánět v Přerově, kde není situace o mnoho lepší. Už tehdy tedy ožila myšlenka na vlastní arénu. Jenže rozšířit nevyhovující malou tělocvičnu stavebně nešlo.
Nová házenkářská hala v Žeravicích.
Jednodušší bylo zastřešit venkovní hřiště na stadionu. S hotovým projektem žádali rok co rok o peníze na ministerstvu školství, vyšlo to až letos. S přispěním kraje i města Přerova vznikla hala, do níž se usadí 350 diváků. Na co už nestačily peníze, udělali členové oddílu svépomocí. S jedinou touhou, aby na místě, kde kdysi Žeravice vyhrávaly tituly, se zase mohly hrát zápasy. Druholigoví muži pokřtili sportovní stánek vysokou výhrou nad Polankou 33:22.
Házená se vrací domů. „Vytvořit si zázemí byl náš sen, protože bez toho se nehneme dál. A sportovní sny? Ty nemáme. Chceme držet oddíl dál a přivádět děti k házené,“ říká Pavel Zubík.
Putování po světě až za humnaZápisník Miloslava Jančíka Jako kluk jsem chtěl poznat všechny sporty. Mít nádhernou sbírku jejich pestrosti a různorodosti. Nač trávit čas u toho, co je všude stejné? Od té doby hledám sporty a disciplíny, které jsou výjimečné. Ragby na Novém Zélandu, kde v malé vesnici večer hráči najedou auty ke hřišti a rozsvítí světla, jen aby mohli po práci trénovat. V přítmí stromů stojím, uhranutě zírám, nejde se odtrhnout. Jindy ve Skotsku na jahodové brigádě, při cestách do vesnice nechápavě koukám dírou v plotě na čtvercový travnatý koberec, na dveřích nápis bowling green. Cože, vždyť bowling jsou kuželky a dráha? Ale tohle je bowls, hra podobná pétanque pocházející z 12. století. O pár let později při toulkách s batohem po Irsku všude vidím kluky s prapodivnou dřevěnou pálkou a překotně se seznamuji s hurlingem. Na zeleném ostrově je tahle podivná, stovky let stará hra na pohled populárnější než fotbal. V dobách Velkého irského hladomoru a masové emigrace ji převezli do Severní Ameriky a začali hrát i na ledu. Tak prý vznikl hokej, tedy možná.    Pátrám ve všech irských koutech jako entomolog po vzácném druhu hmyzu, chci vidět hurling naživo, ale dlouho nemáme štěstí. Až předposlední den v Corku zjistíme, že se má hrát zápas, a tak místo procházek po památkách vláčím budoucí ženu na okraj města na stadion. Zápas není, ale aspoň trénink, obrovský Páirc Uí Chaoimh postavený jen pro hurling a galský fotbal (ha! další neznámý sport) přesto ohromí 30 tisíci místy (dnes už 45 tisíc). Croke Park v Dublinu jich má dokonce 82 tisíc. Takovou důležitost má pro Iry tento sport, který nikdo jiný nehraje. Snažil jsem se do Irů vcítit, ale šlo to těžko, žádný náš národní sport přece nemáme. Nebo ano? Někdy člověk musí objet kus světa, aby zjistil, že i doma - za humny - má dobře ukrytý poklad. Česká kotlina přece bylo jedno z míst, kde se rodila házená. Tři tělocvikáři na začátku 20. století vymysleli pravidla národní házené a spojením se skandinávskou verzí vznikl později současný handball. A národní házená stále žije, mezi Olomoucí a Přerovem má výsostné území. Tehdy, před třemi lety, přišel čas vyrazit a objevovat. Třeba žeravický stadion, kdysi postavený jen pro národní házenou, kam přišly na zápas i dva tisíce lidí. Croke Park v hanácké velikosti. Dnes už ho nenajdete, na jeho místě stojí nová hala pro handball, aby tu házenkářská tradice mohla žít dál. |
