Je to pro něj typická věta. Jako místopředseda Českého klubu fair play celý život bojuje za čestné pojetí sportu, stejně zásadový je i v životě.
"Uznávám hodnoty, které jsou možná někomu k smíchu. Mnohem jiné než dnešní generace," říká Vícha.
Pane Vícho, co vám v poslední době udělalo ve sportu radost?
Těžká otázka na úvod. Sport sleduji pasivně, ale nějakou větší radost si teď nevybavuji.
Ptal jsem se proto, že jste celoživotním bojovníkem za myšlenku fair play. Ubývá z dnešního sportu slušnosti?
Víte, otázka fair play je pro mě filozofickou, celospolečenskou záležitostí. A sport je jen jednou ze součástí života. Jestliže se svět v rámci globalizace ubírá někam jinam, nemůže to být jinak ani ve sportu.
Slušnost podle vás mizí obecně?
Hlavně v ekonomice a politice dnes něco jako fair play v podstatě ani neexistuje. Dnes je žebříček hodnot ve světě, čili také v Evropě i v naší republice, následující: první je zisk, potom jsou peníze, pak úspěch - ale ve finančním smyslu. Já a moje generace asi uznáváme jiné hodnoty než generace současná.
A jaké hodnoty to jsou?
Nevím, jak to vyzní, ale já si vážím věcí jako kamarádství, přátelství, láska, poctivost, čest. Ale co si za to koupíš? zeptají se dnes mladí lidé. Možná se tomu i smějí, nevím.
Pojďme ale od fair play k vaší kariéře. Můžeme to udělat následovně: já budu říkat letopočty a vy budete vzpomínat na své úspěchy i na dobu, v níž jste jich dosáhl.
Vzpomínání moc nemám rád, ale budiž.
Začněme rokem 1954. Váš první velký úspěch, bronzová medaile z mistrovství světa.
Vždycky se říká, že poprvé je vše nejlepší. Na šampionát mám opravdu krásné vzpomínky. Ale bohužel už ubývá lidí, kteří se mnou tohoto úspěchu dosáhli.
Zážitek to byl i v mimosportovní oblasti, že?
Šlo o první mistrovství po druhé světové válce, hrálo se ve Švédsku. Nezapomeňte, že u nás byla tvrdá 50. léta. A my se najednou dostali do země válkou naprosto nedotčené, s úplně jiným způsobem života lidí a s jiným společenským uspořádáním. To byl ten největší zážitek.
Ovlivnilo vás to hodně?
Celoživotně. Dodnes si myslím, že švédský model sociálního státu je systémem, který by měl platit a není přežitý.
Další na řadě je rok 1967. Méně příjemné vzpomínky?
Proč by měly být?
Československá házená získala jediný titul mistrů světa v historii. A vy, který jste jinak byl u všech úspěchů, jste zrovna byl zraněný.
Nebyl jsem u toho a nic se nestalo. (úsměv) To je život. Bylo to vyústění takzvané zlaté éry, po dvou stříbrných medailích se čekalo, že tahle generace konečně dosáhne úplně nejvýš.
Takže vám to nebylo nepříjemné?
Jestli ano, tak ne proto, že jsem nevyhrál, ale protože jsem nebyl schopný hrát. Byl jsem tehdy vážně zraněný, za celou mou kariéru to byly v tomto ohledu nejhorší časy. Ale jinak to byla skvělá doba, atmosféra naprosté uvolněnosti. Vše směřovalo k jinému uspořádání společnosti, drtivá většina lidí to tehdy akceptovala. Bohužel to vydrželo jen krátkou dobu.
A co rok 1972? Ten do vašeho života zapsal mimořádný úspěch i velkou tragédii.
Ze sportovního hlediska nastal úplný převrat. Nastoupila nová generace, československá házená se poprvé objevila na olympijských hrách. Navíc se nám podařil ohromný úspěch: parta mladých kluků, které jsem trénoval, vybojovala stříbro. Byla to poslední velká medaile pro naši házenou.
Jenže olympiáda v Mnichově se do historie zapsala i jinak: palestinští teroristé tam unesli a poté zabili jedenáct izraelských sportovců. Jak moc se vás to tehdy dotklo?
Byli jsme přímo v olympijské vesnici, vše se stalo v podstatě dvě ulice od nás. Byla to jedna z nejhorších mimosportovních událostí vůbec a my jsme byli jejími přímými účastníky. Nevědělo se, jestli hry vůbec budou pokračovat. Pořadatelé za námi přišli, že se hrát nebude, že je v hale bomba. Nakonec jsme se ani nezúčastnili závěrečného ceremoniálu. Stejně jako řada dalších výprav jsme odjeli dříve.
Vzpomínáte na to často?
Tahle věc se dnes spíš přechází. Já ale sleduji i dění mimo sport, zhruba před rokem vyšla o mnichovské tragédii krásná faktografická kniha, kterou jsem si s chutí přečetl. Neuvěřitelné věci, jak se to mohlo stát! Píše se v ní třeba o tom, jak teroristům američtí atleti pomáhali přelézt plot, jak německá policie nebyla ozbrojená, aby se na Němce nepohlíželo skrz prsty. Neuvěřitelné.
Váží si člověk vůbec v takové chvíli medaile? Zapomene na olympijské stříbro, říká si, jestli má taková medaile cenu?
S odstupem to jde špatně říct. Znám dobře mentalitu sportovců, řady z nich se tyto věci tolik nedotýkají. Kdybyste mluvil s lidmi z naší výpravy, kteří tam byli, a zeptal se jich, zda to ještě mají v paměti, myslím, že si nevzpomenou. Je to ale svým způsobem logické. Když to přeženu, atletovi je jedno, jestli je okolo zemětřesení nebo jiné neštěstí; podstatné pro něj je, jestli ho tahá sval, nebo ne. Podle mě to ale není dobře. Takové věci by neměly být zapomenuty.
Pojďme dále. Rozporuplný je pro vás i rok 1984: opět velký úspěch po boku s velkým zklamáním.
Jsem rád, že jste si na to vzpomněl. S Duklou jsme vyhráli tehdejší Pohár mistrů evropských zemí. Dnes by se řeklo Champions League, ale tehdy na to ještě nepřišli. (úsměv) Dukla byla vlastně náš národní tým, porazili jsme srbský tým Šabac, tehdy národní tým Jugoslávie.
A právě ta získala na olympiádě v Los Angeles medaili...
... a nás na ni nepustili (kvůli jejímu bojkotu socialistickými zeměmi - pozn. autora). Nejeli jsme, nebyli jsme puštěni. Tím jsem tady skončil a odešel jsem do Německa.
K angažmá v Grosswaldstadtu vám prý pomohl patron klubu, tamní bohatý bankéř. Byl problém jít tehdy z Československa na Západ?
Existuje americké myšlení, dnes už přichází i k nám, a to říká: nic není problém. A západní Němci to takhle už měli taky. Znali situaci. Zkrátka zaplatili na správných místech. Nebyl problém, říkali potom.
Z šedi socialistického Československa jste se dostal do západní Evropy. Byl to pro vás jiný svět?
Nebyl, vždyť s házenou jsem tam měl skoro třicet let možnost jezdit. Už v 50. letech jsme jezdili tam, kam se nedostali ani fotbalisti. Západní Německo, Dánsko, Švédsko, Francie, to jsem znal dobře. Dokonce bych řekl, že v německé házené jsem se vyznal lépe než v domácí. Možná i proto mě brali.
Posledním rokem, na nějž se vás chci zeptat, je rok 1990. To jste se z Německa vrátil zpět do vlasti.
Možná to byla trochu chyba. Ale nelituji toho, z lidského ani ze sportovního hlediska. Kývnul jsem na nabídku, protože Československo hostilo v roce 1990 mistrovství světa. Sice jsme postoupili na olympiádu do Barcelony, ale na medaili to už nebylo.
A co změny ve společnosti?
Byla tu euforie, byl jsem rád, že jsem ji zažil. Ale zase jsem si nedělal iluze: právě proto, že jsem západoevropskou společnost dobře znal, nebyl pro mě vývoj po listopadu 1989 velkým zklamáním.
Začínal jsem otázkou, co vám dělá radost ve sportu, odpověď jste nenašel. Co těší Jiřího Víchu v životě, v den jeho 75. narozenin?
V pětasedmdesáti? Jaké můžete mít radosti?
Co třeba vnoučci?
Už vyrostli, jsou větší... (usmívá se) Zase se vracíme k hierarchii hodnot. Mám radost z maličkostí, z běžných věcí. Zdraví pro rodinu a známé, setkávání s kamarády. Vždycky první úterý v měsíci míváme sraz klubu olympioniků. Říkáme, že chodíme na pivo, i když ho řada lidí nepije. Kamarádství a přátelství, to mi dělá radost.
Může to nahradit pocity štěstí z vítězství, které jste zažíval jako hráč a později jako trenér?
Je to ještě víc. Pocity po výhře jsou hrozně krátké, bezprostřední. Lidi, které mám rád, ale potkávám za týden, za měsíc, za rok. Přetrvává to. Můj první titul? Asi to bylo fajn, ale pominulo to. Přátelství přetrvá.
