„Rodina je na prvním místě,“ svěřila se po vítězné finálové sérii s Plzní třiatřicetiletá Korešová, která dlouho táhla německý Thüringer, ale v létě oživila kariéru na domácí scéně po mateřské pauze.
Jaký je váš první český titul?
Krásný! Pocit je úžasný, prvních míst není nikdy dost. Jsem ráda, že jsem si to užila a mohla jsem tuto sezonu hrát za Most. Mám čtyři bundesligové tituly, třikrát jsem v Německu vyhrála superpohár, jednou pohár. Ale v Česku jen do letošní sezony měla jen jeden bronz.
Mostecký titul v suchém tričku. Pro Korešovou první a zároveň poslední |
Šlo o váš nejlehčí titul?
Už tím, že jsme vyhrály v Plzni o 11 gólů, jsme ukázaly, že jsme nic nepodcenily. Hrály jsme na 100 procent. Jsem ráda, že jsme divákům ukázaly pěknou házenou. Ale musím říct, že nejtěžší dvojzápas bylo semifinále proti Olomouci, možná si zasloužila hrát ve finále ona. Ale vyšlo to takhle, skončila čtvrtá v základní části z českých týmů. Rozdíl mezi Mostem a zbytkem českých celků je velký.
Jak se vám mladý tým Mostu líbil?
Mladé holky jsou namotivované, rvavé, chtějí se učit. Zkoušely jsme si na tréninku různé věci, klapalo to vždycky. Byla jsem spokojená.
Nelitujete tedy návratu po mateřské pauze?
Určitě ne. Házená mi chyběla. Bylo to trošku náročnější, než jsem si myslela, dojíždění bylo fakt perné. I proto jsem se rozhodla, že příští sezonu pokračovat nebudu, což mě moc mrzí, protože mi tady jinak nic nechybělo.
 |
Jak jste pendlovala?
Já když jezdila z Písku, kde žiju, do Mostu na otočku, tak jsem řídila 2,5 hodiny, dvě hodiny trénink a 2,5 hodiny zase zpátky, nebylo to jednoduché. Být to Praha, bylo by to skvělé, ale taková vzdálenost se dlouhodobě prostě nedá.
A asi jste hůř snášela odloučení od vašeho malého synka?
Nechci, aby mi toho tolik utíkalo. Musela fungovat celá rodina, babičky hlídaly, manžel taky. Dávali jsme to dohromady, jak to šlo.
V házené dál platí: Dycky Most! Andělé mají devátý titul v řadě |
Vrátíte se do Německa?
Ne ne, asi se přikláním k Písku, protože tam jsme doma.
Jak hodnotíte sezonu?
Na začátku jsme se hledaly a trošku trápily. Než si to sedlo, nějaký čas to vzalo. Od ledna jsme už hrály dobrou házenou.
A vy osobně?
Já se cítila od prosince ledna jako za starých časů. Přece jen nás bylo hodně v týmu, takže nebyla minutáž, jakou by si člověk představoval. Hrály jsme krátkou dobu, takže se do formy nedostane člověk hned.
Mohla za to i pauza?
Rozhodně. Návraty po mateřské dovolené nejsou snadné, tělo je úplně jiné a rozbité, proto to trvalo déle. Ale chuť do házené jsem našla a končit s ní určitě nebudu.
