Na svět přišel v roce 1996 do rodiny, kde bylo házení míčem součástí DNA. Ostatně tak jako u většiny kluků ze Žeravic, vísky nedaleko Přerova, v níž žije sotva pět set obyvatel. Odpradávna se tu totiž hrávala národní házená, tedy jeden z předchůdců handballu, jak ho známe dnes a který se stal globálním sportem.
Žeravice byly v osmdesátých a devadesátých letech na vrcholu, několikrát se staly mistrem republiky a do této úspěšné éry se narodil malý Stanislav. „U nás hrála národní házenou celá rodina, v Žeravicích ani jiný sport není, takže to bylo přirozené. Začínal jsem v pěti šesti letech a hrával ji v mladších i starších žácích,“ vzpomíná na poměrně nedávnou minulost.
Ačkoliv mají oba sporty podobný základ, pravidly se dost liší. Třeba už jen tím, že branky na národní házenou jsou o poznání užší a zároveň vyšší, a hraje se výhradně venku. Hráči v poli se dělí na útočníky a obránce, přičemž obě skupiny mají na hřišti svůj vymezený prostor, kde se mohou pohybovat.
Plný stadion a zápas jako svátek
Kašpárkův otec a jeho bratr patřili k legendám Žeravic své generace. „Táta a strýc hrávali spolu v obraně. Rád na to vzpomínám a mám z toho jen ty nejlepší pocity. Žeravice tehdy byly na té nejvyšší úrovni v republice. Bylo mi kolem osmi let a vždy se mi vybaví, že chodilo hrozně moc lidí, snad na každý zápas byl stadion plný a pro tu malou vesnici to byl svátek. Byly to skvělé zážitky,“ líčí.
Roman Bečvář (vlevo) se snaží přihrát Stanislavu Kašpárkovi.
V roce 2008 se však žeravický klub rozhodl opustit národní házenou a přejít na handball. Bylo to velké dilema a ne každý příznivec souhlasil s odchodem ze sportu, který je sice sevřený v české kotlině, ale zato v něm Žeravice kralovaly. „Mnoho lidí, kteří byli zarytí národní házenkáři, na handball zanevřelo a nelíbilo se jim, že klub přešel. Ale mně a mé sestře, která hraje interligu za Olomouc, to stoprocentně pomohlo. Můžu jen poděkovat těm, kteří to schválili,“ říká otevřeně Kašpárek.
Ve dvanácti letech však musel zapomenout na všechny návyky a začít od nuly. „Rodiče mi jen řekli, ať to jdu určitě zkusit, že za to nic nedám. Ze začátku jsem to ne, že proklínal, ale nešlo mi to. Ne snad, že bych chtěl skončit, ale začátek po přechodu nebyl vůbec jednoduchý. Sice se to nezdá, protože se v obou sportech hází míč, ale je to úplně jiná hra. Tím, že všichni brání i všichni útočí, je to daleko náročnější na fyzičku. Bylo co dohánět,“ přiznává.
V devatenácti do Maďarska
Jeden rok odehrál v Žeravicích a pak začal dojíždět do nedaleké Olomouce. I ta mu však po dvou sezonách byla malá a přestoupil do vyhlášené líhně házenkářů v Zubří. „Ze začátku jsem pociťoval, že mám proti ostatním nedostatky. Dá se říct, že jsem to dohnal až v patnácti po příchodu do Zubří. Určitě mi chyběly ty první roky, ale kdybychom v Žeravicích přešli na handball o pět let později, už bych se na takovou úroveň nikdy nedostal. Ještě to bylo v pravý čas,“ přemítá.
Ještě jako vyhublý kluk v dresu mládežnické reprezentace.
Navíc se vytáhl do rovných dvou metrů a o šikovném levákovi se časem začalo mluvit v souvislosti s nejlepšími kluby v Evropě. Nakonec se rozhodl pro postupný krok v kariéře a v devatenácti letech odešel do maďarského Balatonfüredi. Bylo to jen sedm let poté, co s handballem začal.
I v neznámém prostředí se dokázal prosadit, naučil se složitou řeč a po třech úspěšných sezonách se v létě stěhoval do druhého největšího maďarského klubu v Szegedu. S ním ochutnává i nejkvalitnější soutěž v Evropě Ligu mistrů.
„Po třech měsících musím říct, že proti Balatonu je to velký skok nahoru. V maďarské lize hrávám kolem čtyřiceti minut, což je super a za to jsem rád. V Lize mistrů jsem zasáhl do několika zápasů a věřím, že to je jen otázka času, kdy budu hrát víc. Zatím je to ale jiná úroveň a musí mě na ni připravit,“ uvědomuje si Kašpárek.
Jednou chci zvednout pohár
Ve dvaadvaceti letech má ideální podmínky k růstu v kvalitním klubu a užívá si horkokrevné maďarské fanoušky. „Je to super! Při domácích zápasech nefandí jeden sektor, ale úplně všichni, takže tři a půl tisíce lidí. Navíc nám staví novou halu s kapacitou osm tisíc diváků, která bude hostit mistrovství Evropy za čtyři roky,“ vypráví nadšeně, i když zatím nemůže vědět, jestli si v ní sám zahraje. Smlouvu v Szegedu má totiž o rok kratší. „Klidně přijedu i jako soupeř, protože ta atmosféra stojí za to. Město úplně žije házenou, všichni se o ni zajímají.“
Ačkoliv v Maďarsku už zakořenil a přivykl i horkokrevným povahám místních lidí, nechce hádat ani plánovat, kam ho kočovný život profesionála zavede. Stále však touží splnit si velký sen. „Vždycky něco řeknu a jdu jinou cestou. V osmnácti jsem řekl, že bych chtěl jít do Kielu, a o rok později jsem se vydal na opačnou stranu do Maďarska. Můj sen je vyhrát Ligu mistrů a je úplně jedno, kde to bude. Žádný vytoužený tým nemám, ale chci jednou zvednout ten pohár nad hlavu,“ přiznává.
Ani v plných halách těch nejlepších klubů z Maďarska i celé Evropy při zápasech Ligy mistrů nezapomíná, odkud vzešel. Z venkovního žeravického stadionu, kde zkoušel jako kluk napodobovat svého tátu a ostatní místní legendy národní házené.
„Vždycky, když se dostanu domů a mám možnost, tak se s rodiči jedeme podívat do sousední Rokytnice, kde se stále hraje první liga. Na národní házenou jsem rozhodně nezanevřel, pořád ji sleduju, zajímá mě, kdo je mistr. Abych si sám zahrál, to by mi v klubu asi nedovolili, ale nějaké přátelské utkání, proč ne?“ nebrání se alespoň symbolickému návratu na začátek.
