„Rutina to není, ale už to neprožívám jako první šampionáty,“ říká česká brankářská jednička před dnešním startem mistrovství Evropy proti Rumunsku.
Skupinu hrajete v Maďarsku, ale v dalekém Debrecínu. Nemrzí vás, že to není s ohledem na fanoušky blíže?
Jeli jsme z Brna a byla jsem docela překvapená, kolik to bylo hodin. Škoda to je. Řešili jsme vlaky, autobusy a není jednoduché se tam dostat. Budapešť by byla pro fanoušky přijatelnější.
Na mistrovství světa jste dvakrát postoupily do čtvrtfinále, na Euru jste dvakrát po sobě vypadly po základní skupině. Je Evropa o tolik těžší než svět?
Je to tak. Čtvrtfinále světového šampionátu pro nás bylo nadplán. Na Euru nenarazíte na jednoduššího soupeře. Každý tým, který se tam kvalifikuje, má svoji kvalitu. Dostat se mezi dva postupující je nesmírně těžké a letos to nebude jinak.
Jak hodnotíte balkánskou skupinu s Rumunskem, Černou Horou a Srbskem?
Moc nevím, co čekat. Můžeme ji vyhrát, ale také se můžeme po skupině loučit. Těžko odhadovat. Hodně bude záležet na momentální formě. Největší favoritky budou asi Černohorky.
První šampionát jste absolvovala v roce 2016. Jak se od té doby proměnila česká reprezentace?
Krásná otázka. Na posledním srazu jsme se na tohle téma bavily s holkami, se kterými jsem začínala. Je nás čím dál tím méně, Verča Malá, Kamila Kordovská. Obrovsky se to změnilo. Máme mnohem více možností, nutriční specialistku, kondičního trenéra. Rozdíl je velký i v přístupu. Neříkám, že to bylo předtím špatně, ale zase to neslo větší pohodu, věci se tolik nehrotily.
Je to tím, že trenérský štáb je norský?
Nový realizační tým přinesl hodně. Určitou dávku profesionality, která ne že by předtím chyběla. Abych se z toho trochu vylhala, dám příklad. Bylo úplně běžné, že na zářijovém srazu jsme seděly na pokoji a normálně se pil burčák, který přivezla děvčata z Moravy. Věděly jsme, že to bylo v určité rozumné míře v pohodě. Teď bychom si to nedovolily a asi by to ani nikoho nenapadlo. Tým se omladil, mentalita se přenastavila.
Kouč českých házenkářek před ME: Primárním cílem je postup ze skupiny |
Změnil norský trenér styl hry národního týmu hodně?
Trošku ano, ale je to hlavně tím, že se házená mění, posouvá. Je jiná než před osmi lety. Pokud chceme na šampionátech něco uhrát, a ne se jich jen zúčastnit, musíme s dobou držet krok. Družstvo je opravdu mladé. Je v něm sice méně zkušeností, ale více rychlosti, dravosti.
Jak se srovnáváte s nástupem mladých jako jedna ze služebně nejstarších hráček?
Nemám s tím problém mentálně ani fyzicky. Už od té doby, co jsem se vrátila ze zahraničí do Česka, jsem všude nejstarší. Na mladý kolektiv jsem zvyklá z klubu i z reprezentace. A pořád jsou tam záchytné body jako Verča Malá.
Častěji se hraje v útoku se sedmi hráčkami, takže máte větší šanci dát sama gól. Trénujete střely přes celé hřiště?
Častokrát se k téhle možnosti v zápase dostaneme. Vyloženě to nedrilujeme, ale je potřeba si to na tréninku sem tam hodit.
Potěší vás více gól přes celé hřiště, nebo chycená sedmička?
Pořád sedmička.
Jak se připravujete na střelkyně? Mění se příprava s dobou?
My brankářky jsme specifická skupina. Videa si děláme samy. Pro nás je důležité vidět celý zápas. Je rozdíl, pokud hráčka střílí v desáté minutě, když je čerstvá, nebo v padesáté, když je unavená. Většinou se vrací ke svým oblíbeným střelám, stereotypům. To je doba, kdy jsou zákroky důležité a můžou rozhodovat. Konkrétně se Sábou (kolegyně Sabrina Novotná) se podíváme na utkání každá sama, rozkreslíme si to a pak to společně s naším trenérem Martinem Galiou konzultujeme.
Pamatujete si všechny střelkyně?
Nevím, jak to mají jiní, ale mám docela paměť na tváře. Už i v české soutěži vidím obličej a automaticky roh, kam míč poletí. Dívám se i na ligové zápasy, nechci nic podcenit.
Zmínila jste brankářskou legendu Martina Galiu. Jakým je trenérem?
Výborný. Jeho zkušenosti jsou k nezaplacení pro všechny. I když chytal mužským způsobem a teď se snaží předávat know-how nám, vybírá to, co se dá aplikovat na ženské chytání. Přišel před dvěma lety a trochu jsem se bála, že mám chytání po těch letech zažité a už se nic nového nenaučím. Opak byl pravdou. Něco jsem si vzala, vyzkoušela a zjistila, že to funguje, a osvojila. Je jedno, kolik vám je, jak dlouho chytáte. Jeho znalosti, zkušenosti, které předává, jsou nesmírně cenné pro kohokoliv.
Jestříbková a Kuxová přijdou o házenkářské Euro, obě jsou zraněné |
Je velký rozdíl mezi mužským a ženským chytáním?
Obrovský. Už jen tím, že Galoš nebyl dvoumetrový gólman, mně je jeho styl bližší, protože nejsem moc vysoká. Dost mu rozumím. Ale už v dorostu jsem říkala, že kdybych chytala jak chlap, tak jsem nejšťastnější na světě. Dokáží úplně jiné věci než my ženské. Hlavně jsou vysocí, takže jim stačí – jak říká Galoš – hráče vybruslit, připravit a pak nemá prakticky kam vystřelit. Hlavně mají výhodu ve fyzičnu, které když aplikují, tak mají vyhráno.
Na šampionátu budete hrát jako hráčka Zlína, který patří léta do suterénu MOL Ligy. Neměla jste obavu, že po letním přestupu ze Slavie přijdete o pozici v reprezentaci?
Trošku jsem to v hlavě měla. Konzultovala jsem to i s Martinem Galiou. Klidně se to stát mohlo. S tím jsem do toho šla. A vím, kolik mi je. Nároďák se chce ubírat jiným směrem a nevím, jak dlouho vydržím a budu mít motivaci pokračovat. Kdyby se to stalo, jen by to celý proces rozhodování, kdy to s grácií a čistým svědomím ukončit, urychlilo.
Na druhou stranu chytání ve Zlíně je skvělou přípravou na šampionát, ne? V počtu zákroků jste v lize druhá.
Zachytám si dost. Je to i vytížením, protože z brány jsem prakticky nevylezla, což se v poslední době na Slavii moc nestávalo. S mojí kolegyní jsme si čas dělily. I proto mám taková čísla. Jsem ráda, ve Zlíně nám to docela funguje. Sama od sebe jsem nevěděla, co čekat. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale jinak se chytá za obranou ve Zlíně a jinak jinde.
Fakta vám dávají za pravdu. Loni zlínské házenkářky inkasovaly průměrně 32 gólů na zápas, s vámi o pět méně.
Brala jsme to i jako výzvu sama pro sebe. Zjistit, jestli něco umím, nebo to bylo převážně tím, kdo přede mnou stál.
Klubové kolegyně do brány moc nepustíte. Nezlobí se na vás?
Chvílemi z toho mám trošku výčitky. Hlavně proto, že obě jsou úžasné. Hrozně rychle mě k sobě vzaly. Vůbec z nich necítím, že by zahořkly, že by na mě koukaly špatně. Naopak mě během zápasů podporují. Když něco vidí z lavičky, poradí. A naopak. Fungujeme velice dobře.
Jste na hraně postupu do play off. Jak hodnotíte půlku sezony?
Zatím můžeme být spokojení. I když jsme v posledním zápase v Hodoníně jen remizovaly, pořád máme o bod více než za celou předchozí sezonu. S pár výjimkami jsme nepodaly vůbec špatné výkony.
Zlínské angažmá vám sedlo?
Je to tak. I prostředí. Kolektiv je skvělý. Jeden z nejlepších, ve kterém jsem kdy působila. O to je to pro mě snadnější. Přestoupila jsem ze Slavie z více důvodů, ne jen házenkářských. Jsou to spojené nádoby. Když si osobní život a házená sednou ve všech směrech, je to úplně o něčem jiném.
Proč jste vůbec do Zlína přestoupila? Pro řadu lidí z házenkářského prostředí to byl šok.
Všude se říká, že to bylo kvůli mému příteli, který hraje také házenou v Napajedlích. Jediný důvod to nebyl. Když jsem hrála v předchozích dvou sezonách ve Slavii, pracovala jsem na plný úvazek a byla na každém tréninku. Bylo to opravdu hodně náročné. Nadšení v první sezoně, že jsem z ciziny konečně doma, vyprchalo tak rychle, že jsem se začala cítit vyčerpaná, ztrácela motivaci. Můj den vypadal tak, že jsem ráno šla do práce a večer se vracela z tréninku domů. A takhle pořád dokola. Řešila jsem to nejdříve na Slavii. Že bych potřebovala malinko ulevit, ale ničeho jsme se nedobrali. Pak byla varianta jít do Zlína. Do toho ještě cestování za přítelem, vztah na dálku není ideální. Chtěla jsem na Slavii ještě rok zůstat, bohužel – a teď už vlastně bohudík – se tak nestalo. Nemohla bych teď být spokojenější.
Ve Zlíně také pracujete?
Zatím ne, něco hledám. Chci se vyhnout tomu, že budu někde pracovat na plný úvazek. Házené se chci ještě věnovat naplno. Najít místo, které půjde skloubit s házenou, není jednoduché. V Praze jsem pracovala jako zdravotní sestra v soukromé ordinaci na poliklinice. Musela jsem vstávat brzy ráno, abych mohla odpoledne rozumně skončit a stihnout trénink na Slavii. Brala jsem si dovolenou na reprezentaci. Všechno jsem lepila neplaceným volnem. Fakt to bylo náročné.
Hodláte zůstat ve zdravotnictví?
Že jsem v Praze dělala zdravotní sestru, byla shoda mnoha náhod. Když jsem k tomu čuchla, hodně mě to bavilo. Všeobecně práce s lidmi je pro mě jako dělaná. Ale na zdravotnictví netrvám.
Zmínila jste přítele, Michala Indráka. Jste házenkářský pár. Je to výhoda? Mluví vám do házené?
Brankářce do toho moc mluvit nemůže a ani já jemu nemám moc co předat. Když se nám zápasy nekryjí, chodíme fandit jeden druhému. Když nás něco trápí, vyslechneme si názor druhého, který není tak zaujatý. Nikdy jsem házenkáře doma nechtěla, ale teď bych neměnila.
Jak jste si zvykla na život v Napajedlích, na Zlín?
Trochu jsem se bála, protože jsem se v Praze narodila. V Česku jsem jinde nežila. Praha je moje láska, město miluji. Ale také se posunula, hodně změnila. Je uspěchaná, až mi někdy připadá nepřátelská. Bála jsem se přesunu. Napajedla jsou oproti Praze maličká. Ale hodně mi to vyhovuje, i když jsem ztratila anonymitu, kterou jsem měla v Praze, ale zase na úkor klidu. Tady není žádný shon, lidé se nikam nehoní. Když zakopnete v Praze na ulici, obejdou vás. Kdyby se mi to stalo tady, zasmějí se mi, protože mě znají.
