Půjde to vůbec ještě někdy? Myšlenky, že kvůli zranění bude s házenou konec, mu za poslední měsíce probleskávaly hlavou několikrát. Čekání na návrat bylo k uzoufání, nepomohla první operace, pak ani druhá...
„Byly momenty, kdy jsem si říkal: Už na to kašlu. Ale druhý den jsem se zase nadechl, že ještě ne. Že musím bojovat, abych se dostal zpátky. Ale těch dva a půl roku bylo na psychiku hodně náročných,“ svěřuje se třicetiletý Petr Linhart.
Bylo léto 2016, když z Plzně odcházel jako trojnásobný český šampion do francouzského Toulouse, natěšený na první zahraniční angažmá. Hned za rok se levoruký střelec, křídlo předělané na ostrou spojku, stěhoval do německého Coburgu. Odehrál půl sezony, než v zimní pauze přišel přípravný duel s Aue.
Špatný dopad, v koleni luplo. V tu chvíli nikoho nenapadlo, jak dlouhou pauzu má před sebou.
Co se vlastně stalo?
Přetrhl se křížový vaz. Šel jsem na operaci, kterou dělal ve Straubingu světový top specialista na kolena profesor Strobel. Ale...
Ale operace se nepovedla.
To se nedá říci. Povedla, ale prostě mi nesedla. Část postranního vazu mi při ní částečně připevnili na střed, aby se koleno ještě víc zesílilo. Předtím, ještě v Plzni, jsem měl vazy přetržené na druhém koleni, proto teď zvolili trošku jinou metodu. Jenže mi přestala fungovat čéška, blbě jezdila po koleni. Drhla, i po půl roce to bylo stále bolestivé. Říkali mi, ať tomu dám čas, ale pořád to bolelo. Zkoušel jsem trénovat, ale nelepšilo se to.
Proto se doktor rozhodl pro druhou operaci?
Ano. Říkal, že koleno vyčistíme, jestli tam něco nezůstalo. Ani to nezabralo. Za další čtyři měsíce jsem šel na sál znovu. A ten postranní vaz, jedno z jeho vláken, které mi tam vadilo, šel zase pryč. Konzultoval jsem to i tady v Plzni s Petrem Zemanem, který mi operoval to druhé koleno. I on říkal, že všechno se udělalo naprosto správně. Že neví, proč to zrovna mně nesedlo. Navíc sám říkal, že proti profesoru Strobelovi je on malá kapacita, že je to fakt absolutní špička v oboru.
Do toho se vám v Německu narodila dcera.
Malá Sofie, 24. listopadu 2018. To bylo okolo té druhé operace. Teď už je jí rok a půl.
Bylo to pro vás nejhezčí pohlazení na duši při těch lapáliích?
Ona je jeden z těch motorů, které mě ženou dál. Já jsem to měl pořád nastavené tak, že házenou chci zase hrát. A teď si hrozně přeji i to, aby mě dcerka viděla na hřišti. Aby mohla zavolat, že táta dal gól.
Přitom před čtyřmi lety jste měl úplně jiné myšlenky. Vyhrál jste tři tituly s Plzní, měl za sebou mistrovství světa v Kataru a nečekané lano z Francie.
Odcházel jsem v létě 2016. Přitom hned na začátku sezony jsem si zranil koleno, musel na operaci a vrátil se až na play off. V zimě se i tak ozvalo Toulouse, které si mě předtím vyhlédlo. V době, kdy jsem byl zraněný, to mě překvapilo. Odjel jsem tam na testy s kolenem, dopadly dobře. A v létě jsem odešel.
Bylo vám šestadvacet, jak jste zvládal začátky ve Francii?
Byly krušné. Jiná mentalita, jiné tréninky. V přípravě jsme měli ráno tříhodinový trénink, odpoledne další, jen o půl hodiny kratší. Dopoledne se trénovalo venku ve čtyřiceti stupních, odpoledne v hale. Zhubnul jsem deset kilo! Postupně si to sedalo, cítil jsem se docela dobře. Ale když začala liga, hrál jsem málo. Dvacet minut, půl hodiny max. V Plzni jsem byl zvyklý na daleko větší herní čas, sebevědomí mi šlo dolů. Už v polovině sezony jsem se rozhodoval, zda zůstanu, nebo zkusím něco jiného. Přes reprezentačního kouče Filipa jsem se dostal k možnosti odejít po sezoně do Coburgu.
Vzpomínáte na Francii v dobrém?
Určitě. V týmu byla spousta cizinců, zpočátku jsme komunikovali rukama nohama. Asistent byl Srb, s ním jsme si rozuměli. V kádru Srbové, Černohorci, Švéd... Postupně jsme se v základech francouzštiny domluvili. Trávili jsme spolu docela dost času. Když se jelo na zápasy ven, vždycky o den dříve. A po něm se šlo na společnou večeři. Pokaždé byl krvavý steak, ten jsem do sebe cpal furt. (smích) Nemůžu říci, že by se mi tam nelíbilo. Ale chtěl jsem mít větší herní vytížení.
Což měl druholigový Coburg splňovat. Tam jste mířil jako posila.
A všechno začalo dobře, příprava se mi vyloženě povedla. V zápasech se po čtvrt hodině točily dvě šestky, já za půl hodiny nastřílel šest gólů. I ve druhé bundeslize se to postupně zlepšovalo, cítil jsem se výborně. Než přišla zima a ten přípravný zápas v Aue. Den předtím jsme hráli proti Erlangenu a já odehrál komplet celý zápas. I to asi ke zranění přispělo...
Od pondělí trénujete s Plzní, se kterou jste se domluvil na dvoutýdenních testech. Minulý týden jste byl ještě na zdravotní prohlídce. Dopadla dobře?
Dopadla, ale toho jsem se nebál. Byla důležitá pro pojišťovnu v Německu. Platila mě, protože smlouva s Coburgem vypršela už loni v létě. Zjednodušeně, byl jsem na neschopence a teď jsem se uschopnil.
Mimochodem, Coburg převzal jako nový kouč někdejší Plzeňák Alois Mráz. Co tomu říkáte?
Držím mu palce, ale jako nováček bundesligy to budou mít hodně složité. Co vím, žádné posily nepřijdou. Snad to ubojují. Zůstávají tam i dva další Češi, gólman Honza Kulhánek a Štěpán Zeman ze Zubří, se kterým jsem teď v Německu občas i trénoval. Budu je určitě sledovat.
 |
Sám bojujete o návrat do Plzně, se kterou jste získal tři tituly. Jak těžké jsou první tréninky?
Míč jsem neměl v ruce čtyři měsíce. Začátek byl krušný, ale rychle si to sedá. Snažil jsem se připravit, v Německu jsem běhal, chodil do posilovny. Může se stát cokoliv po tom všem, čím jsem si prošel. Ale cítím se dobře a hlavně tomu všemu věřím. Za dva týdny si s trenéry a vedením řekneme, co bude dál.
Byla i jiná varianta?
Měl jsem nabídku v Německu, ale tu jsem dal na druhou kolej. S manželkou jsme se už delší čas bavili o návratu domů. I kvůli babičkám a dědečkům, aby viděli častěji malou. S Pavlem Drobilem, šéfem Talentu, jsme byli ve spojení už dříve. Pak znovu, když se zranil Honza Stehlík. Ale v té době jsem nebyl stoprocentně fit. Nemělo smysl říkat: Jsem ok, když to tak nebylo. Teď je to jinak, věřím tomu.
Nové trenéry Petra Štochla s Jiřím Hynkem jste zažil jako spoluhráče v národním týmu, že?
Jirku ještě za kouče Liptáka, to jsem byl hodně mladý. S Petrem jsme se tam potkávali déle, na jedné akci jsme dokonce spolu bydleli i na pokoji. I teď jsme si volali, jak by spolupráce mohla vypadat.
Chtěl byste další titul?
Takhle nepřemýšlím, to je dlouhá cesta. Musím nejdřív zvládnout tyhle dva týdny. Krůček po krůčku.
Co když Plzeň neklapne?
Kdyby to nevyšlo zdravotně, plán B vlastně nemám. Pokud se nedomluvíme čistě ze sportovního hlediska, asi zkusím ještě něco v Německu.
Třeba by se ozvala i Zruč nad Sázavou, kde jste kdysi začínal.
To by se asi i ozvala, ale tam by to bylo za párek a udělat si žízeň. Na to je snad ještě chvíli čas... (smích)
