„Postup jsme slavili tři týdny, osmdesát procent haly je vyprodáno na celou sezonu,“ popisuje odchovanec Zubří házenkářskou euforii v Nordhornu, jehož čtvrteční domácí duel vysílá od 19 hodin stanice Nova Sport 2.
Čekal jste, že byste si první bundesligu ještě někdy zahrál?
Postup v plánu byl. Buď minulou, nebo nadcházející sezonu. Doufal jsem, že to vyjde. Ale že to klapne hned první sezonu, bylo překvapením. Kdo chce postoupit, musí mít už skoro bundesligový kádr. Druhá liga se hodně vyrovnala, první může klidně prohrát u posledního.
Jaké budete mít ambice?
Hlavně se udržet. Posílili jsme o dva hráče. Ale bude to těžké. Ve druhé lize jsme nevyhrávali zápasy velkým rozdílem. Navíc v pondělí rezignoval ze zdravotních důvodů trenér Heiner Bültmann. Nahradil ho Geir Sveinsson, který trénoval Magdeburg i islandskou reprezentaci. Role se chopil energicky.
V loňské ligové sezoně jste odehrál všech 38 zápasů a byl třetí nejlepší střelec týmu. Vaše pozice je tedy pevná?
Je to tak. S mým kolegou na křídle se docela střídáme, i když třeba předchozí sezonu byl zraněný, takže jsem hrál hodně.
Pavel Mičkal
V Nordhornu jste od roku 2005. S tím jste asi do Německa neodcházel, že?
Rozhodně jsem s tím nepočítal. Když jsem přestupoval ze Zubří do Německa, tak jsem šel ještě do první bundesligy, což bylo skvělé. Zpočátku jsem tady moc nehrál, takže jsem chtěl jít pryč. Ale trenér mě vždycky přesvědčil, ať zůstanu. Potom jsme spadli kvůli ekonomickým problémům do druhé ligy, ale nový trenér mě oslovil, jestli bych zůstal, že by mě chtěl mít v týmu. Že z toho bude čtrnáct let v Nordhornu, je neuvěřitelné. Myslel jsem si, že se jednou vrátím do Česka, ale potom jsem tady našel svoji ženu, takže jsem pak už nic nového nehledal. Byl jsem tady spokojený. Vždycky jsem byl první levé křídlo. Po čtrnácti letech už ani nikam nechci. Jsem tady doma a chtěl bych tady ještě pár let odehrát. Měnit klub v mém věku by už nemělo pro mě smysl. Leda bych si šel zahrát házenou někde v okolí do nižší ligy jen pro zábavu.
Dá se říct, že už jste inventářem klubu?
Od roku 2005 jsem zůstal v týmu pořád jenom já. Tehdy se mnou přišel ještě Nizozemec Nicky Verjans, ale ten si na dva roky odskočil do bundesligového Lübbecke.
Jak vás berou fanoušci? Cení si toho, že jste klubu pořád věrný?
Oni sami mi říkají, že jsem Nordhorňan. Že už sem patřím. Vědí, že jsem s klubem zažil všechno dobré i zlé. Insolvenci, léta ve druhé bundeslize, postup. Jsou fakt vděční.
Nikdy jste nechtěl změnit prostředí? Měl jste nějaké nabídky?
Po prvních třech sezonách v Nordhornu jsem měl už hotovou smlouvu v Mindenu. Byli na sestup do druhé bundesligy a už stavěli tým na postup zpátky. Hrál bych více než v Nordhornu. Jenže Minden v posledním kole doma nečekaně porazil Flensburg a zachránil se, takže se mi můj plán rozpadl. Tak jsem hledal dál, ale nic jiného jsem nenašel a zůstal ještě rok v Nordhornu. Pak nás poslali do druhé ligy, ve které jsem hodně hrál, takže už mě to nikam ani nelákalo. Kdyby přišla nabídka z první ligy, tak bych možná šel. Ale tím, že jsem málo hledal, tak se nic nenaskytlo.
Mičkal v roce 2008 o pohárovém triumfu |
V roce 2008 jste vyhráli Pohár EHF a za rok jste byli administrativně vyřazeni z bundesligy. Jak jste vnímal pád z vrcholu na dno?
Problémy s penězi se táhly od začátku sezony 2008/09. Přestaly chodit výplaty, začalo se povídat, že náš hlavní sponzor má potíže ve své firmě. To se logicky podepsalo na klubu. Nebyly to hezké časy. Každého hráče navštívila kontrola z finančního úřadu. Prohledávali nám byty, domy. Už před koncem sezony odešli někteří hráči. My jsme věděli, že sestoupíme do druhé ligy. Ale byl jsem mladý a aspoň jsem dostal šanci hrát, takže to na mě nemělo takový dopad jako na hvězdy. Pro starší hráče, kteří už měli rodiny, bylo těžké z ničeho nic měnit klub, i když chtěli zůstat. Navíc přišli o hodně peněz.
Ještě je vymáháte?
Už není šance, že bychom se k nim někdy dostali. Půl roku jsme nedostávali plat. Finanční úřad nám poslal něco za tři měsíce, ale jenom do určité výše.
V Nordhornu jste se potkal s řadou světových házenkářských kapacit, jako byli Vranjes, Myrhol, Glandorf, Lindgren, Lunde nebo Weinhold. Na koho nejraději vzpomínáte?
Samozřejmě na Honzu Filipa a Dana Kubeše, s kterými jsem v Nordhornu také hrál. Moc rád vzpomínán na švédského gólmana Petera Gentzela. Každému se snažil pomoct. Když jsem mu hodil balon přes hlavu nebo jsem ho trefil, tak mi řekl: Super, takhle musíš střílet. Byl jsem mladý kluk a jiný gólman by mě třeba kopl do zadku. Hodně jsem si rozuměl se Steffenam Weinholdem. Jsme si věkově blízcí, pořád jsme v kontaktu. Ljubo Vranjes byl také skvělý kluk, hodně mi pomáhal.
V Německu začínáte patnáctou sezonu. Jak se za tu dobu změnila tamní házená?
Všude se změní, v Česku i v Německu. Je rychlejší, hráči jsou pod větším tlakem. Musí být všestranní. Dříve byl v týmu šutér, který dával v zápase deset gólů, ale už nic jiného. Teď musí umět hráči od všeho něco, jsou na ně kladeny větší nároky. Nedávno jsme se dívali na druholigový zápas z doby před deseti lety a to bylo strašné, pomalé.
„Fanoušci mi říkají, že jsem Nordhorňan. Že už sem patřím. Vědí, že jsem s klubem zažil všechno dobré i zlé.“ |
Od roku 2011 vás míjejí pozvánky do reprezentace. Mrzí vás, že si na vás nevzpomněli ani vaši bývalí spoluhráči Jan Filip s Danielem Kubešem?
Teď už ne, teď už je mi to docela jedno. Ale když mi bylo sedmadvacet a na mistrovství Evropy se mi docela zadařilo, tak jsem se sám divil, že jsem vypadl z národního mužstva. Nikdo mi k tomu nic neřekl a pak už to pro mě ani nebylo téma. Vždycky říkám, ať hrají mladší, ať se ukážou. Na levém křídle jsem hrál za Karlem Nocarem, který měl svoji pozici pevnou, takže jsem se ani nemohl ukázat.
V Německu jste zapustil kořeny. Jezdíte ještě do Zubří?
Každý rok v létě aspoň na týden, deset dnů. Za celých čtrnáct let jsem nejel jenom jednou, protože kluci byli nemocní.
Ale zdá se, že už v Německu zůstanete, že?
Asi to tak vypadá. Návrat jsem nikdy neuzavřel. Bavili jsme se o tom s mojí ženou, že je to jedna z možností. Ale nejspíše zůstaneme v Německu, kde pro mě není problém najít práci. V Česku nikoho neznám a nikdo nezná mě. Nemám žádné pracovní zkušenosti a bylo by to pro mě těžší. V Německu je to jednodušší pro mě i pro manželku.
Přemýšlíte, že byste po kariéře zůstal v klubu ať už jako trenér, nebo funkcionář?
Kdybych chtěl v klubu pokračovat, určitě by se něco našlo. Moje žena mi sice říká, že umím pracovat s dětmi, vést tréninky, ale na trénování nejsem a neláká mě, i když občas malé kluky trénuji.
