Úterý 10. prosince 2019, svátek má Julie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Svět, který mizí. Ale národní házenou pochovávali už mockrát...

V Nelešovicích se hraje národní házená stále jako před osmdesáti lety. Na pískovém hřišti značeném vápnem. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

21 2019
Tři tělocvikáři na začátku 20. století vymysleli sport, jenž pojmenovali národní házená. Až mnohem později spojením se skandinávskou verzí vznikl současný handball, který má ale dost odlišností. Národní házená se hraje na venkovních hřištích, má užší i vyšší branky, hřiště se dělí na třetiny a hráči zase na útočníky a obránce. A také má houževnatý kořínek, protože stále žije, i když stranou médií i očí většiny lidí.

Mezi Olomoucí a Přerovem je zvláštní krajina s vesnicemi, kde dodnes není fotbalové hřiště. A když se chcete dozvědět něco o házené, odpoví otázkou, zda myslíte tu národní, nebo handball. Kokory, Nelešovice, Žeravice a Rokytnice ohraničují území, kde se odpradávna bere míč výhradně do ruky.

Začalo to v Kokorách

Nejstarší kořeny má národní házená v Kokorách, kde se hraje bez přestávky od roku 1923. Zprvu si mohli zájemci zahrát, teprve až si splnili své na nářadí při tradičním sokolském cvičení. Na kraji hřiště také stávala letitá hrušeň, kterou museli při hře obíhat. I tak se Kokory staly čtyřikrát v řadě mistrem Župy hanácké a nejlepší odchovanci se propracovali až na poloprofesionální úroveň, když s nabídkou angažmá dostali i práci u slovutných firem Baťa Zlín či Fatra Napajedla.

Zdokumentován z té doby je i souboj Kokor se Slavií Praha, v jejímž útoku řádil Bohumil Modrý, řečený Bóža. Legendární hokejový brankář, který dvakrát vychytal Československu titul mistra světa a v roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu uvězněn komunistickým režimem.

Těsně před válkou se Kokory poprvé probojovaly do nejvyšší soutěže, první liga jim tehdy ale nebyla souzena. Před cestou do Prahy k premiérovému zápasu totiž přišel zákaz činnosti Sokola v celém protektorátu. Aby přežil, musel se oddíl házené schovat pod hasiče. Po válce se Kokorští přece jen svého velkého zápasu v Praze dočkali, na silně obsazeném turnaji skončili třetí a v kronice stojí, že s nimi vedl rozhovor legendární komentátor Josef Laufer.

V tu dobu už naplno žila rivalita s nedalekou Rokytnicí a také Žeravicemi, kde roku 1943 vznikl sportovní klub Union. „Žeravice byly vždycky víc dělnické, a na rozdíl od Kokor a Rokytnice tam nebyl sport spojený se Sokolem. Rivalita mezi námi byla ještě větší, protože Žeraváci sem chodili do školy, takže začínala už od žáků,“ vypráví kokorský kronikář a dlouholetý činovník místního Sokola Alois Košťálek.

Kokory, Nelešovice, Žeravice a Rokytnice ohraničují území, kde se odpradávna bere míč výhradně do ruky.

Kokory, Nelešovice, Žeravice a Rokytnice ohraničují území, kde se odpradávna bere míč výhradně do ruky.

Mapy poskytuje freytag & berndt. Společnost také vytváří mobilní aplikaci PhoneMaps, která obsahuje turistické a cykloturistické mapy celé Evropy, aplikace je ke stažení zdarma na Apple Store a Google Play Store. © freytag & berndt, SHOCart, přispěvatelé OpenStreetMap

Zápasy v poválečné době prožíval na hřišti a někdy i mimo ně. „Jednou jsme v Žeravicích hráli jako dorostenci a po nás nastoupili muži, tak jsme jim fandili. Žeravští šli samozřejmě do nás, kolo mi hodili do potoka a jeden trochu podnapilý mě chytil pod krkem, tak jsem ho praštil. Hned jsme to šli hlásit na Veřejnou bezpečnost a byl z toho velký průšvih. Chodil jsem na průmyslovku do Lipníka a předseda stranické buňky žádal mé vyloučení. Pomohly mi samé jedničky a také sám napadený, který prohlásil ‚byl jsem trochu ožralý, to nestojí za to‘, tak to náš třídní přešel. No, pobili jsme se několikrát,“ vzpomíná 81letý kronikář.

Lepší časy střídaly horší a tak stále dokola, maximem Kokor bylo třetí místo v nejvyšší soutěži, na titul mistrů jim nebylo souzeno dosáhnout. Tedy zatím, ačkoli v posledních letech tu prožívá národní házená těžké časy. Velkou ránu dostala v roce 2017, kdy začalo platit pravidlo o povinném umělém povrchu i ve druhé lize, kokorští hráči tedy museli nastupovat jen za béčko Rokytnice. Kdysi nepředstavitelná věc, teď naděje na přežití. Od léta už na kokorském hřišti vzniká umělý povrch.

Na první ligu do Rokytnice

V sousední Rokytnici letos národní házená slaví devadesátiny. Už pěkných pár let je to jediný tým v mužské nejvyšší soutěži široko daleko, a tak není lepší čas pro návštěvu než během mistrovského zápasu.

Za brankou stojí bývalí hráči opření o pult, ne nepodobný barovému, na něm mají položené pivo a odborně komentují průběh. Další stovka lidí sedí na kryté tribuně, povzbuzují, křičí na rozhodčího a vytváří pravou domácí kulisu. „V tom je naše výhoda proti ostatním oddílům. U nás historicky vždycky byla návštěvnost na zápasech a na ligová utkání to jakž takž platí i dnes,“ vysvětluje Otto Schmiedt.

S národní házenou v Rokytnici spojil svůj život. Do pětatřiceti let hrál, pak se stal funkcionářem a dodnes místní zápasy pro diváky komentuje. „Jsme jediný sport ve vesnici, ale potýkáme se s nedostatkem mládeže. Přeci jen jde o čistě národní sport bez možnosti se prosadit ven,“ naznačuje Schmiedt, kde je největší problém.

Na patnáct set obyvatel je v Rokytnici jen malotřídka, házenkáři tak mají šanci podchytit zájem dětí do páté třídy. Jakmile začnou za školou dojíždět jinam, už je to mnohem těžší. „A je to čím dál horší. Jedinou podporu pro tento sport můžete hledat v rodině, u rodičů, protože nehrozí, že by se tím začal někdo živit,“ líčí.

Láska k tvrdému míčovému sportu se tak dědí z jedné generace na druhou. Potvrzuje to i Jaromír Havlík, čilý sedmdesátník, který při utkání netrpělivě pochází kolem postranní lajny, komentuje hru a radí hráčům. „Za Rokytnici jsem hrál od deseti let, pak jsem dělal rozhodčího a funkcionáře. Mám dva syny a šest vnuků a všichni také hráli za Rokytnici,“ zastaví se na chvilku.

Dobře pamatuje doby vypjatých bitev se sousedními Kokorami a Žeravicemi. „Běžně chodívalo čtyři sta i pět set lidí a mezi diváky to vřelo, ale jen ve slovní rovině. Na zápas Morava vs. Čechy tu přišlo osm set lidí,“ vzpomíná.

Národní házená žen, mezizemské utkání Čechy - Morava.
Národní házená žen, mezizemské utkání Čechy - Morava.

Národní házená žen, mezizemské utkání Čechy - Morava.

Nejde jen o dobu černobílých fotografií, velká derby v nejvyšší soutěži byla koloritem ještě před dvaceti lety. „Nenosilo se hostování mezi oddíly, všichni z Kokor hráli za Kokory a nikoho by v životě nenapadlo, že by hrál ještě za Rokytnici. Jestli jsme ve starších žácích vyhrávali mistrovství republiky a Kokory jsme čtyřikrát porazili, tak nám to zase vrátili v dorostencích. Tím se budovala rivalita, která se přenesla i do dospělých,“ vysvětluje Schmiedt.

Byly to skvělé časy, které nadobro skončily před jedenácti lety, když sousední Žeravice svět národní házené dobrovolně opustily. „Muselo to pro ně být obrovsky náročné rozhodnutí, i když je náš oddíl podstatně starší, jejich síň slávy a třináct titulů hovoří o kvalitě, jakou dokázali vyprodukovat. Hlavně starší na to byli strašně hrdí a dnes se jezdí dívat na národní házenou k nám. Věřím ale, že se chodí dívat i na handball,“ dodává Otto Schmiedt.

Plemenní hřebci z Nelešovic

Nelešovice jsou víska schovaná mezi chmelnicemi sotva pro dvě stovky duší. Národní házená sem pradávno přiskákala po potoku ze sousedních Kokor a dodnes tu má hřiště písčitý povrch, jaký už v ligových soutěžích nenajdete. Místní Sokol hraje oblastní přebor a každý zápas je tu událost.

Dlouho před začátkem se schází tým, jehož část je i ze sousedních, ještě menších Čelechovic. Hráči na sobě mají zánovní klubové teplákové soupravy a pod nimi povedené zelené dresy, za jaké by se nestyděl žádný kolektivní sport. Vyvezou lajnovačku, naplní ji vápnem a kreslí na zem čáry, nejspíš podobně jako v roce 1942, kdy tu oddíl vznikl.

Vedle otevírá okénko s občerstvením Luboš a visí na něm nápis Ludírna. Za stánkem je nové volejbalové hřiště a workoutová tělocvična, centrem všeho je opravená klubovna. Sport tu žije, nebylo to tak ale vždy. „Před deseti lety byla klubovna na zbourání, ale pustili jsme se svépomocí do oprav. Jsem stavbyvedoucí, takže se občas podaří ve firmě domluvit materiál. Základ byla střecha, kolem jsou chmelnice, takže místo normálních vazníků jsou chmelové tyče,“ líčí Jaroslav Horák, který národní házenou v Nelešovicích i s kamarády táhne.

Po třiceti letech tu rozjel i přípravku. „Dětí máme kolem deseti a ti šikovní hrají i v Kokorách, které shodou okolností také trénuji, protože tam teď nějak není zájem. Děti jsou, ale chybí dospělí, kteří by jim věnovali svůj čas. Není to tedy tak, že by děti seděly u počítače, zabavit se dají, ale musí jim tu zábavu někdo poskytnout,“ vysvětluje 38letý muž.

Sám měl házenkářský vzor ve svém otci a naučil se ji právě v Kokorách, za které válel první i druhou ligu. Zažil i zlaté časy před dvaceti lety, kdy Kokory, Žeravice i Rokytnice svorně bojovaly v nejvyšší soutěži. „Na hřišti jsme občas bývali kamarádi, ale ne se všemi. Největší rivalita byla vždycky se Žeravicemi, jako jedni z prvních měli umělý povrch a chovali se vůči nám trochu nadřazeně, ale to nás na hřišti jen o to víc donutilo,“ vypráví Horák.

„Házená také tehdy byla podstatně tvrdší než dnes. Domů jsme chodili s modrými boky a dobití, a Žeraváci na to bývali specialisti,“ přidává spoluhráč Viktor Veselský. „Dnes je pískání přísnější, házená je měkčí a je to dobře.“

Přesto nikdo neměl radost, že Žeravice v roce 2008 z národní házené přešly na handball. Neubyla jen rivalita, ale celá organizace. A nové nevznikají. I proto se v Nelešovicích slézají hráči všeho věku, aby si jednou za čas milovaný sport zahráli. Dřív proti sobě válčili, teď si nahrávají. „Je v tom i národní cítění a hrdost na sport, který vznikl u nás,“ říká Horák a při otázce na zkratku PHN v názvu klubu se rozesměje. „Když nám bylo dvacet, nikdo z nás neměl babu a kamarád, co bydlí přes potok, choval koně, tak jsme si začali říkat Plemenní hřebci Nelešovice,“ vysvětluje.

Dnes je hřebcům o dvacet let víc, ale stále cválají. „Máme povinnost hrát do padesáti. A pak? Pak dáme druhé kolo,“ slibuje Horák. V Nelešovicích národní házená neskončí, dokud místní hřebci budou mít dost sil.

Třináctkrát zlaté Žeravice

Příběh Žeravic má v sobě tolik výjimečnosti, že by z něj v Hollywoodu vyrobili kasovní trhák o malém outsiderovi, který se vydrápal až na vrchol. Do první ligy národní házené postoupil tým z malé vísky v roce 1973 a zůstal v ní nepřetržitě 35 sezon. Za tu dobu získal třináct titulů a dvaadvacet medailí, k tomu pět titulů v dorostu a tři v žácích.

V době největší slávy přihlíželo zápasům i 800 lidí, celá vesnice. „Za mého mládí tu hráli házenou všichni, a kdo ne, s tím se ostatní kluci ani nebavili. Ze třídy nás bylo tak akorát na mančaft, ale to museli hrát i ti, kterým to opravdu nešlo, abychom to dali dohromady,“ vypráví pamětník Oldřich Zubík, ročník 1944. Tedy jen o rok mladší, než uvádí svůj původ místní klub.

Žeravičtí se do národní házené zamilovali, na hřišti se postupně střídaly celé rodiny, a kdo nehrál, podílel se na fungování klubu. Jiný spolek v obci nebyl a místní lidé v něm našli způsob, jak malou vesnici proslavit. Významný milník byl postup do první ligy v roce 1973 a časem získali mezi elitou pevné místo. O čtyři roky později se na hřišti za říčkou Olešnicí slavnostně otevírala nová tribuna utkáním Morava vs. Čechy, přenášela ho i televize a výhře domácích 19:18 podle kronik přihlíželo 2 100 diváků.

Musel to být hluboký zážitek i pro místní drobotinu, která tehdy s míčem začínala. Ročníky 1968 až 1972 totiž byly v Žeravicích mimořádně silné a právě z nich se pak zrodil nejúspěšnější tým všech dob. „Byla to zázračná generace,“ nepochybuje Pavel Zubík, předseda klubu a synovec Oldřicha Zubíka. „Starší generace tým do ligy přivedla a usadila ho v ní. Pak bylo hrozně důležité otevření sportovní haly v roce 1982, která umožnila trénovat přes zimu, protože do té doby mohli kluci jen hrát na zasněženém hřišti fotbal nebo běhat po okolí. Najednou mohli držet míč stále v ruce, což se projevilo a v roce 1987 dokázali vyhrát první titul. Mezitím dozrálo těch pět mimořádně silných ročníků, což se nikdy předtím ani potom už neopakovalo. Jádro tvořilo patnáct nadprůměrných kluků, několikrát byli dorostenečtí mistři a měli klíčový podíl na třinácti titulech,“ vypráví.

Nejtěžší rozhodnutí

Na přelomu tisíciletí, ale už i dříve bylo znát, že v Žeravicích ubývá dětí a zdaleka ne všechny se hrnou hrát házenou. Dlouho se v klubu snažili doplňovat družstva z okolních vesnic, zakládali kroužky v Přerově, ale setkávali se s nezájmem dojíždět na zápasy. Naráželi na stejný problém jako jinde - kde není pro národní sport zázemí a tradice v rodině, tam se těžko uchytí.

Aby SK Žeravice přežil, musel udělat to nejtěžší, v roce 2008 přešel na handball, jenž je díky mezinárodnímu přesahu atraktivnější. V poslední sezoně Žeravice nesestoupily, první ligu tedy opustily se ctí. „Skončili jsme osmí. V posledním kole jsme tu měli úřadujícího mistra Plzeň-Újezd. Byl to krásný zápas za krásného počasí a my jsme ho vyhráli o gól. Nádherná rozlučka,“ vzpomíná nostalgicky Oldřich Zubík.

Z národní házené až do Ligy mistrů. Kašpárkovu kariéru nakopla náhoda

Stanislav Kašpárek a jeho radost z gólu.
Stanislav Kašpárek (vlevo) a jeho urputná obrana v utkání s Maďarskem.
Český házenkář Stanislav Kašpárek při střelbě na dánskou branku.

Mezi těmi, kteří na přechodu k handballu vydělali, vyniká Stanislav Kašpárek. Jeho otec i se svým bratrem patřili k oné „zázračné generaci“, která Žeravicím vyhrávala tituly, syn Stanislav tedy začal v pěti letech po jejich vzoru s národní házenou. „Bylo mi kolem osmi, když táta a strýc spolu hrávali v obraně. Rád na to vzpomínám, Žeravice byly na té nejvyšší úrovni v republice a chodilo hrozně moc lidí. Snad na každý zápas byl stadion plný a pro naši malou vesnici to byl svátek,“ vzpomínal Stanislav Kašpárek v rozhovoru pro MF DNES.

Ve dvanácti letech si musel začít zvykat na handball. Nyní je mu o jedenáct let víc, hraje Ligu mistrů za maďarský Szeged a patří k oporám národního týmu. „Mně a mé sestře, která hraje interligu za Olomouc, to stoprocentně pomohlo. Můžu jen poděkovat těm, kteří to schválili,“ říká otevřeně Kašpárek.

Žeravický klub žije dál, muži hrají třetí nejvyšší soutěž a fungují mu všechna mládežnická družstva. Je to však setrvalý boj o přežití. „Máme čtyři problémy - mít kde hrát, protože naše hala nesplňuje parametry a musíme jezdit do Přerova. Dále dostatek kvalifikovaných trenérů, dětí a peněz. Každou chvíli je aktuální jiný. Ale hlavně se tu rodí obrovský celorepublikový problém, protože mladí lidé dnes nejsou ochotní skákat celý život zadarmo kolem cizích dětí a sportu,“ prohlašuje Pavel Zubík. Jeden sen se právě mění ve skutečnost, venkovní žeravické hřiště obsadili dělníci, aby ho zastřešili. Ikonické místo, které zažilo tolik výjimečných bitev, znovu ožije v červnu 2020 a skončí dojíždění.

Pochovávali nás už mockrát

Jaká je zpráva o stavu národní házené v tom prazvláštním kousku krajiny mezi Přerovem a Olomoucí? Stále žije, i když si nemůže pískat. Dřív fungovaly oddíly i v Lukové, v Dluhonicích a jinde, dnes už zbývají jen Rokytnice, Kokory či Nelešovice, daří se jí i v nedalekém Oseku nad Bečvou či dál v Chropyni.

Může náš národní sport přežít další dekádu? „Myslím, že ne, ale věřím, že by mohl,“ říká napůl vážně Jaroslav Horák, který jí dává vše v Nelešovicích a Kokorách.

„Netroufám si to říct,“ přemýšlí kokorský kronikář Alois Košťálek. „Ale pochovávali nás už mockrát.“

A co myslíte vy?

Témata: Olomoucký kraj
  • Nejčtenější

PROGRAM: Přehled závodů biatlonové sezony 2019/2020

V sobotu 30. listopadu startuje ve švédském Östersundu biatlonová sezona 2019/2020 a o čtyři měsíce později v norském...

Senzace v Lake Louise. Ledecká při prvním startu v sezoně ovládla sjezd

Famózní vstup do sezony! Ester Ledecká hned svůj první start v nové zimě přetavila v nečekané vítězství ve sjezdu v...

Trest potvrzen. Rusko bylo kvůli dopingu vyloučeno z olympijských her

Rusko bylo kvůli dopingu na čtyři roky vyloučeno z olympijských her a mistrovství světa. V pondělí o tom rozhodl...

Dvě setiny od pódia. Ledecká končí ve druhém sjezdu v Lake Louise čtvrtá

Tak blízko dalšímu skvělému úspěchu. Den po premiérovém vítězství ve Světovém poháru sahala Ester Ledecká ve druhém...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Bývalý fotbalista Kolář: Mluvit o smrti by společnosti jedině prospělo

Před Vánoci to bude přesně pět let, co Daniel Kolář, nyní manažer mládeže ve fotbalové Viktorii Plzeň, přišel o...

Premium

Cítím hořkost. Bývalý šéf mordparty poprvé promluvil o svém odchodu

Nejznámější český kriminalista Josef Mareš sloužil u policie téměř třicet let, stál za objasněním řady vražd a...

Premium

Zalepili matce prsa, aby nemohla kojit. Při příbězích z Osvětimi pláče i průvodce

Lukáš Lev provází v koncentračních táborech a popisuje nacistická zvěrstva. Jeho babička si však stála za tím, že za...

Premium

Hořký čaj? Nesmysl! Pediatr v knize vyvrací mýty o domácím léčení dětí

Hradecký dětský lékař Ladislav Hanousek vydal knihu Maminko, není mi dobře, která má rodičům pomoci s léčbou i výchovou...

  • Další z rubriky

Náročný program házenkářů Nového Veselí si vybral daň

Prvním soupeřem, který si letos v nejvyšší domácí soutěži odvezl z novoveselské haly všechny body, byli házenkáři Dukly...

Plzeňští házenkáři jsou znovu lídry, trenér však výkon kritizoval

Jedinkrát, hned v úvodu zápasu, pustili soupeře do vedení. V nedělním utkání 13. kola extraligy házenkáři Talentu M. A....

Dlouhé volno může být pro házenkářky Kynžvartu problém

Od 16. listopadu, kdy vyhrály v Bohunicích 19:21 nehrály kynžvartské házenkářky soutěžní zápas. Nejprve reprezentační...

Dál bez ztráty bodu. Házenkářky Ruska hladce prošly do semifinále MS

Prvními semifinalistkami světového šampionátu házenkářek jsou Rusky, které na turnaji v Japonsku vyhrály i sedmý zápas....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz