Tohle už je minulost: Karel Nocar ukončil kariéru a stává se funkcionářem.

Tohle už je minulost: Karel Nocar ukončil kariéru a stává se funkcionářem. | foto: Jan Karásek, MAFRA

Z Ligy mistrů rovnou na svaz. Házenkář Nocar je manažerem reprezentací

  • 0
Ještě v minulé sezoně hrál v Lize mistrů, dostal nabídky z Francie, Kataru i Česka. Přesto kariéra házenkáře Karla Nocara končí. "Nechci se dívat zpátky. Těším se na novou práci," říká 36letý dlouholetý kapitán národního týmu. Nocar kývl na nabídku nového vedení svazu a stal se manažerem reprezentací.

Návrat velkého srdcaře má české házené pomoci k úspěchu. Už proto, že sám Nocar říká: "Chci předat zpátky zkušenosti a know-how, které jsem nabral." A těch má opravdu hodně - z desetiletého působení ve Francii nebo z účastí na mistrovství světa i mistrovství Evropy.

Ještě na jaře jste se Chambéry bojoval v Lize mistrů. Jak to, že konec přišel tak rychle?
Ve zkratce - Chambéry mělo díru v rozpočtu asi 400 tisíc eur a já jsem byl jeden z hráčů na konci kariéry. Zájem měli, ale nedomluvili jsme se na výší smlouvy. Trochu se to táhlo. Pak jsem přemýšlel, co dál.

Ale jen u zájmu celku, kde jste strávil deset let, nezůstalo, ne?
Přicházely jiné nabídky, sám jsem byl překvapený, že jich v mém věku bylo tolik. Ale nedostal jsem žádnou typově z PSG, kde bych mohl vyhrát velkou trofej, velký titul. Mezitím se v Česku začala tvořit skupina lidí, kteří chtějí házenou evolučně posunout dál. Já jsem člověk, který se v důležitých chvílích hodně řídí vnitřkem - a určitá vibrace těchto lidí mě oslovila.

A nabídky přicházely dál...
Dokonce z Blízkého východu, z Kataru, ty jsou samozřejmě velice finančně atraktivní. K tomu jsem mohl zůstat ve Francii, kluby mi nabízely smlouvu i práci do budoucna. Ale já cítil, že chci domů, do Čech. Že chci zkušenosti a know-how, které jsem za kariéru nabral, předat zpátky.

Nezvažoval jste aspoň působení v Česku, které by bylo časově a tréninkově přece jen méně náročné?
Řez jsem chtěl udělat se vším všudy. Osobně nejsem příznivcem návratů, i když nabídky z extraligy byly a vážím si jich. Ale obecně preferuju dělat jen jednu věc, a to pořádně.

Na vrcholovou házenou byste evidentně pořád měl síly i chuť. Bylo proto těžké si natvrdo říct: Je konec?
Ani tak ne. Když se pro něco rozhodnu, prostě to udělám; nejsem člověk, co by se díval zpátky. To, co jsem prožil, bylo krásné, splněný dětský sen. Hrál jsem deset let v takovém mančaftu a v posledním zápase za Chambéry jsem dostal zadostiučinění. Víte, když vám lidi něco říkají, můžou si vždycky vymýšlet. Ale když vidíte na vlastní oči brečet stovky lidí, to nemám slov. Ta emoce je doteď ve mně. Vím, že když se někdo v Chambéry zeptá na mě a na Čechy, nechal jsem tam stopu a třeba i otevřel dveře do země dalším hráčům.

Nemáte respekt z rychlého přechodu z role hráče mezi funkcionáře? Na hřišti se přece jen jedná přímočařeji.
Navíc je hřiště jiné v tom, že jsou chyby vidět hned. Funkcionařina je určitá diplomacie, ale co já si pamatuju, na palubovce je taky občas někoho potřeba pohladit a jiného kopnout do zadku - tak to je. Člověk stejně nejlíp funguje, když se chová přirozeně a na nic si nehraje. Důležité je komunikovat napřímo.

Co přesně vás v nové funkci čeká? A co čekáte vy sám od sebe?
Mou hlavní náplní je být manažerem reprezentací. Plus to, co umím a v čem jsem se pohyboval na nejvyšší úrovni - kontakt s lidmi, komunikace, kontakt s médii. Od sebe čekám to, o co jsem se mohl opřít jako hráč. Můžu dodat hodně energie, nadšení, spojovat lidi. Jsou to hodnoty, které jsou lehce přenositelné z hřiště ven.

Co konkrétně myslíte spojováním lidí?
Házená není jen o hráčích. Je to živá hmota. Představte si plnou halu při zápase: jsou tam hráči na hřišti, ale aby to celé fungovalo a byl to zážitek pro všechny, potřebujete dobrý výkon týmu, pomoc trenérů, masérů, dobrovolníků, fanoušci musí být dobře naladění... Pak je to produkt, jak má být. Je důležité, abychom sem přinášeli takové energie a vibrace, že lidi pocítí, že házená je přesně tohle. Absolutně profesionální sport krásný na dívání a zároveň velmi lidské prostředí. Náš společný prostor.

Deset let jste působil ve Francii. Co byste do českého prostředí rád přenesl z ciziny?
Víte, Češi v sobě mají určitý dualismus, který vzniknul z toho, že nám ve středu Evropy staletí velké státy běhaly a šlapaly po hlavách. Tak jsme se naučili jednu věc, která jde využít pro dobro i pro zlo. Neskutečnou adaptaci. Tak jak umíme převlékat kabáty, být nepříjemní, malí a pomlouvat se, zvládneme být na druhou stranu strašně kreativní, plní pomoci, umíme se přizpůsobit novým situacím. Tuhle kladnou stránku bych chtěl umět využít.