Litovel prohrála 17. listopadu ve Zlíně důležitý zápas 20:28 a komisaři náhodně vybrali čtyři hráče na antidopingovou zkoušku, mezi nimi i Pohlmanna. Dostat z dehydrovaného těla potřebný vzorek moči někdy bývá pro sportovce problém, v případě litovelského hráče však šlo o extrém.
„Bylo to šílené, absurdní a já si to ani doteď neumím vysvětlit. Postupně jsem odevzdal několik vzorků, ale moč jsem měl pokaždé moc řídkou,“ vypráví Josef Pohlmann.
Hodiny ubíhaly, litovelská výprava netrpělivě čekala na svého opozdilce v autobuse, a když ani šestý vzorek svou hustotou neprošel, povolily Pohlmannovi nervy a od zkoušky odešel.
„Nezvládl jsem být čtyři a půl hodiny na dopingové zkoušce a čekat. Byl to zkrat. Tak jak psal Tomáš Řepka ve své knížce, že dělal blikance, stejně bych to nazval i já - blikanec,“ přemítá hráč.
V tu chvíli možná ještě šlo všechno zachránit. „Pepa přišel do autobusu a nic nám neřekl. Kdyby to udělal, možná bychom ho poslali zpátky, ale nasedl a jeli jsme. Začalo se mu to rozkládat v hlavě až v noci, kdy mě začal zásobovat informacemi. To už ale bylo pozdě,“ lituje trenér Lubomír Krejčíř.
Následky byly tvrdé. Během následujícího týdne vedení klubu hráče suspendovalo do vyřešení případu, a jak uvádí ve svém stanovisku, „byla provedena orientační i laboratorní kontrola na vybrané zakázané látky, které byly v obou případech negativní.“
Antidopingová komise i tak v souladu s pravidly vynesla trest na dva roky. „Disciplinárka na moje argumenty slyšela, ale to je vše. Doteď vidím předsedu komise, jak říká, že ho to mrzí a nejraději by mě viděli na hřišti dávat góly, ale že mi nemůžou dát nižší trest než dva roky. Není na to mustr,“ líčí smutný Pohlmann.
Paradoxem trestu je, že pokud by se hráč prohřešil proti dopingovým pravidlům užitím zakázané látky, hrozil by mu distanc pravděpodobně na tři měsíce či půl roku. Pohlmann vzorků odevzdal několik, ale tím, že nesplňovaly kritéria, je to, jako by zkoušku odmítl.
Samotný hráč v tuto chvíli ani nechce spekulovat o možnostech, zda půjde trest zkrátit. „Pravidla jsou jasná. Když jsem se na ně díval zpětně, tak na dopingovce musím být klidně i patnáct hodin. Vím, že jsem udělal chybu a můžu si nadávat, ale je to moje vina. Jestli odvolání má smysl? Teď nevidím žádné východisko,“ přiznává bývalý hráč Plzně.
Můžeme tedy hovořit o selhání hráče, nikoliv však v morální rovině, což zdůraznil i litovelský Tatran ve svém stanovisku.
„Jednání Josefa Pohlmanna považujeme za jeho osobní chybné a zkratovité jednání. Antidopingový výbor ČR jej však klasifikoval jako odmítnutí dopingové kontroly, kde je trest jasný a tvrdý. Rozhodnutí musíme respektovat. V žádném případě se však jakékoliv užití dopingu nepotvrdilo,“ uvedl klub na svém webu.
Za hloupou chybu draze platí nejenom Pohlmann. „Je mi to líto. S Pepou jsem měl vždycky dobré vztahy, navíc je to levák, který má zkušenosti z extraligy, takže nám chybí, to je bezesporu. I když není jednoduchá osobnost, věnoval házené hodně a v tréninkovém procesu je skutečně jedním z těch, kteří chyběli minimálně a dával tomu veškerý volný čas,“ mrzí trenéra Krejčíře.
Pohlmannovi zatím z trestu uplynul jeden měsíc, jak přežije těch zbylých třiadvacet, si představit nedovede. „Před chvílí jsme s Plzní tancovali s medailemi na krku a teď řeším, že dva roky nebudu hrát. Nevím, jak to mám kousat, už teď mi to připadá šílené. Házenou jsem dělal patnáct let, takže doufám, že to dva roky trestu nepřebijí,“ uzavřel potrestaný házenkář.
