Na den, který mu uťal házenkářskou kariéru, si pamatuje dokonale. Psal se 7. březen loňského roku, když Jiří Hynek v dresu německého ASV Hamm hrál zápas druhé Bundesligy v Bittenfeldu. "Stahovali jsme desetigólové manko, utkání gradovalo. Pak přišel souboj, kterých jsou během zápasu desítky, a v koleně mi prasklo. Věděl jsem, že je zle," líčí 33letý plzeňský odchovanec.
Křížové vazy, už dva roky předtím jednou operované, znovu nevydržely. Další operace a... konec. "Nějaké nabídky i po druhé operaci byly, ale smysl to nemělo. Bylo by to velké zdravotní riziko. Abych hazardoval, že pak nebudu chodit vůbec, to nechci," říká 78násobný reprezentant, ve dvojici s Danielem Kubešem a se svými 198 centimetry obranná zeď českého týmu.
Teď Hynek otevírá novou kapitolu. Vrací se do Plzně, kde s házenou začínal, v extraligovém Talentu přijal roli asistenta hlavního kouče Šetlíka.
Lákala vás trenéřina už dříve?
Pro mě je to výzva. Před pár lety v Ahlenu jsem si udělal licenci B, trénoval jsem tam mladé kluky. Teď je šance zkusit to v české extralize a já se na to těším. Uvidíme, co z toho vznikne.
Už jste svou roli u týmu probíral s trenérem Šetlíkem?
Samozřejmě. Máme jasnou představu, jak budeme fungovat. Mančaft znám, pár zápasů Plzně v minulé sezoně jsem viděl. Jsou tu mladí kluci a Radek Motlík v brance. Potenciál je velký a věřím, že klukům nějakou svoji hráčskou zkušenost můžu předat.
Také je co. Od roku 2005 jste působil v Německu...
Teď při stěhování jsem shodou okolností našel nějaké novinové výstřižky z doby, kdy jsem v Plzni začínal. Tehdy jsem se svěřil, že moje přání je dostat se někdy na nějaký šampionát. Vidíte, a já si zahrál mistrovství světa, dvakrát mistrovství Evropy. Působil jsem v Bundeslize, nejlepší soutěži světa. Mohl jsem být součástí skvělé reprezentační generace, byl v mančaftu s Filipem Jíchou, nejlepším hráčem světa. Myslím, že sny se mi docela splnily...
Ale skončily brzy, ve 32 letech. Je těžké se s tím smířit?
Celou kariéru jsem odehrál bez zranění, a v posledních třech letech jsem si dvakrát přetrhl křížové vazy. Navíc na stejném koleni. Bohužel, po té druhé operaci už se zpátky nešlo dostat. Nebylo a není to jednoduché. Přemýšlíte o tom, srovnáváte se s osudem.
Není už žádná šance na návrat? Třeba v průběhu sezony naskočit v dresu Plzně do extraligy?
Naděje umírá poslední. Ty myšlenky vás samozřejmě napadnou. Sport a pohyb mi chybí, ale pak si jdete zaběhat, něco zkusíte a tělo se ozve. V tuhle chvíli si moc neumím představit, že by se situace změnila.
Kdy jste se vlastně začal s vedením Plzně bavit o možnosti návratu do klubu, kde jste začínal?
Byla to náhoda. Já byl s rodinou rozhodnutý vrátit se z Německa domů a přemýšlel jsem, co dál. Na hraní už to není, ale u házené jsem chtěl zůstat. V Plzni se zrovna rozbíhá projekt Házená bez hranic, Róbert Miček mě oslovil a požádal o spolupráci, protože tady můžu využívat znalostí němčiny. A nakonec se to rozšířilo i na trenérskou šanci u prvního týmu. Věřím, že pro všechny strany to bude přínos.
To znamená medaile na konci příští sezony?
To se uvidí. Tyhle přání a cíle už tady pár let jsou. Ale extraliga se hodně vyrovnala. Kdo by před pár lety řekl, že Jičín bude mít titul a Hranice placku?! Na medaili v příští sezoně znovu bude myslet šest, možná sedm mančaftů. A my samozřejmě také.
