„Byla to krásná tečka. Pohádka. A ty mám hodně rád,“ řekl osmatřicetiletý Jan Sobol, který z Karviné v roce 2006 odcházel do zahraničí jako mistr republiky.
A loni se vrátil, aby pomohl k dalšímu titulu. S Karvinou jich má pět. Triumfoval i ve francouzské lize. Úspěchy sbíral na Slovensku, v Severní Makedonii, Polsku, ale také v Kataru...
Už vám došlo, že nejste hráč?
Asi mi to dojde až na podzim, protože teď to je stejné jako na konci každé sezony. Něco vyhrajete, oslavíte, bude dovolená. Po ní začne příprava, přijde první trénink a na ten už nepůjdu. A v tu chvíli si to možná uvědomím. Ale třeba ne, protože od prvního srpna začnu trénovat mladší dorost a mladší žáky, takže v hale možná budu více, než jsem byl doteď.
Vrátil se, aby zase vyhrál. Sobol končí kariéru extraligovým triumfem |
Kdy jste se rozhodl, že po této sezoně skončíte?
Na konec kariéry jsem myslel už delší dobu. Možná od Nového roku. Fyzicky bych rok dva ještě hrát mohl, ale hlava už není nastavená, jak by měla být. Jestli jsem udělal dobře, ukáže budoucnost. Když jsem se loni vracel domů, taky jsem si nebyl úplně jistý, zda to tak má být, protože jsem ještě rok dva mohl zůstat ve Francii, kde jsem byl hodně spokojený.
Takže?
Nyní návrat hodnotím dobře. Zapojil jsem se v Karviné do práce s mládeží, která mě hodně baví. A i to je jeden z důvodů, proč jsem skončil. Chci se dětem věnovat naplno.
Trenér Brůna řekl, že končíte jako král. Cítíte se tak?
(Směje se) Možná po tom posledním zápase... Ale asi ne úplně, bylo to takové zadostiučinění. Nevěřím v Boha, ale v to, že existuje nějaká spravedlnost, že když člověk něčemu dává maximum, tak se mu to vždy nějak vrátí. Mně se to vrátilo. Letošní titul je parádní domácí tečka se skvělou atmosférou před domácími diváky, rodinou, dětmi, manželkou...
Český házenkář Jan Sobol pálí na ukrajinskou branku v kvalifikačním duelu.
Někteří sportovci po zahraniční kariéře v cizině zůstávají. Vy jste to nezvažoval?
Zvažoval. I proto jsem ve dvaatřiceti měnil polské angažmá, kde se mi dařilo, za francouzské. Do Francie jsem šel s tím, že tam možná s rodinou zůstaneme. Ale manželka se s dětmi před dvěma a půl rokem vrátila domů a já tam byl sám. To byl jasný signál, že dříve nebo později se do Karviné vrátím.
Francie manželce nesedla?
Pro manželky sportovců je to těžké. Hodně času tráví doma s dětmi. Manželka mi obětovala celý život, svou kariéru a už si chtěla něco budovat tady. Chápal jsem to a rozhodli jsme se, že budeme žít tady.
Před sezonou jste naznačoval, že jste se vrátil i kvůli tomu, abyste s Karvinou získal další titul. Věřil jste tomu, nebo šlo spíše o sen?
Věřil, sen... Přicházel jsem do neznámého prostředí. Vždyť jsem se vrátil ze zahraničí po patnácti letech. Funguje to tady jinak. Každá země, každý klub má svá pravidla, jiné zázemí. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se adaptoval. A hlavně, práce s dětmi je tak náročná!
Kolik času jste trénování mladších žáků věnoval?
Dal jsem tomu hodně, takže profiházená přešla na druhou kolej. Už jsem si říkal, že to není pro mě. Byl jsem profík celý život a poprvé jsem cítil, že už jím tolik nejsem, nefungoval jsem tak. I to byl důvod, proč končím.
U žáků za ten rok nějaký pokrok vidíte?
Určitě tam nějaký je. Ne takový, jak by si asi všichni přáli a představovali, protože to jsou postcovidové děti, které šly do přípravy s nadváhou, neuměly běhat. Ale máme projekt zaměřený na děti, takže jich snad přibude a doufejme, že klub půjde nahoru. Když jsme v karvinském klubu vyrůstali my, vyhrávali jsme všude všechno. Teď tomu tak není, takže je před námi strašně moc práce.
Chtěl byste se v budoucnu prosadit i jako trenér v extralize?
Trenérské ambice jsem nikdy neměl. Spíše se vidím u mládeže. To mě naplňuje, baví. Co bude dál? Těžko říct. Lákají mě stáže ve Francii, kde mám dobré kontakty a kde dělají házenou perfektně. Tamější házená je špičková. Moc se mi líbí jejich styl trénování. Chci se tam jezdit vzdělávat a poznatky předávat doma mládeži.
Během kariéry jste posbíral spoustu úspěchů, reprezentoval jste, s kluby jste vyhrál spoustu soutěží. Je něco, čeho litujete?
Možná toho, že jsem se nikdy nepodíval do Německa. Že jsem nikdy nezkusil německou ligu, o které se říkalo, že je nejlepší. Párkrát jsem k ní měl blízko, ale nikdy na papíře nic nebylo. To je jedna věc. Druhá – nikdy se mi nepodařilo mít v nároďáku takovou roli jako v klubech, kde jsem hrával prim. Do nějakých třiceti let jsem v reprezentaci dělal dvojku Honzovi Filipovi, bylo skoro nemožné se přes něj dostat, protože to byl opravdu top hráč.
A když v národním týmu skončil?
Tak přišel Mira Jurka, který hrál výborně. Zase jsem jen dubloval, nebo jsme hráli půl na půl. Nikdy to nebylo jako v klubu, kde jsem byl zvyklý být na hřišti šedesát minut, mít sebevědomí. To jsou dvě věci, co se mi nepovedly. Na druhou stranu se mi jich hodně podařilo. Člověk asi nikdy nedosáhne úplně všeho, ale jsem maximalista.
