Proč jste skončil v Molde?
Udělali jsme všichni všechno proto, aby se tým zachránil. Vedení klubu si myslelo, že už to neuhraju, a trochu dostalo paniku. I když se za mě hráčky postavily. Dali tam velmi dobrého trenéra, zkušeného, dokonce mého kamaráda. Podali jsme si ruce, vysvětlili situaci, nedělali si problémy. Smlouva platila do roku 2017, přišla finanční kompenzace. A už jsem podepsal další kontrakt, zůstávám v Norsku, akorát měním pohlaví. Jdu k chlapům.
Kam?
Do Folla, kde jsem už trénoval a postoupili jsme po 10 letech do ligy. Prožil jsem tam nádherné roky a v podstatě jdu do svého domova, Follo - město se jmenuje Ski - je můj norský domov. Loni spadli z nejvyšší soutěže, takže postup je cílem znovu. Abych mohl být profesionální trenér, přidali mi k tomu dorost. Když jsem tam trénoval v letech 2006-2009, hráli jsme jen s odchovanci, po mém odchodu se začali nakupovat Srbové, Bosňané, Švédi. Nakonec zjistili, že to je moc drahé, a i přes všechny nákupy se jim nepodařilo udržet soutěž a spadli. Teď se zase soustředí na domácí hráče a na mě mají příjemné vzpomínky, takže mě zvolili.
Prodloužil jste smlouvu jako kouč Slovenska. Co to pro vás znamená ve vztahu ke klubu?
Termínová listina trochu koliduje. Vím ale, že ve 2. nejvyšší norské soutěži se dají zápasy posouvat. Podmínka byla zůstat u nároďáku, klub s tím neměl problémy.
Bolelo odvolání v Molde?
To k trenérské branži patří. Já už se tím netrápím, dělám si svoji práci, jak nejlíp umím, v každém klubu, kde jsem. To je život. Jak říká trenér a sportovní psycholog Marián Jelínek - jako kdybyste byl řidič kamionu a neboural jste za celý život. Občas vás někde musí vyhodit, to k tomu patří.
Kolik chodí fanoušků na ženskou házenou v Norsku?
Můj poslední zápas, venku Larvik, tedy na půdě jednoho z nejlepších týmů na světě, vidělo asi tisíc lidí. Doma nám jich chodilo pět set až tisíc, venku někde i dva tisíce.
Jaké bylo angažmá v Molde?
Příjemné, co se týče hráček a prostředí. Nádherné město, samozřejmě fotbalové. V Evropské lize vypadli až se Sevillou. V Molde jsem zase konečně začal dýchat, čerstvý vzdoušek a příjemní lidé. I když to nedopadlo podle představ. Ale ne tak docela: začínali jsme se třemi hráčkami v reprezentacích, teď jich je šest. Tam se pracuje jinak, všichni podřizují všechno národnímu týmu. Trenér norské reprezentace přijede a v podstatě vám nakáže, co máte dělat na tréninku. To si u nás nedokážu představit. Že bych přijel do jakéhokoliv týmu a řekl trenérovi, co dělat. V Norsku je úplně jiné prostředí, od A do Z všichni pracují, aby hráčky jednou reprezentovaly. Ne jako tady, kdy se stávají situace, že někdo hráčkám dokonce zakazuje reprezentovat. Ale proto taky norský tým působí nepřetržitě už 30 let na absolutní světové úrovni a kluci potvrdili vzestup na letošním mistrovství Evropy v Polsku.
Jak jste tvářil na to, že jste dostal pokyny, jak trénovat?
Já jsem jen rád, vždyť to jsou nejlepší trenéři na světě! Přijela asistentka, nastavila nám program. To je jiná mentalita, nejde to ani popsat. Výkop sezony jsme měli v Oslu na fotbalovém stadionu, všechny týmy se představovaly médiím, pak si nás zavolal reprezentační kouč Thorir Hergeirsson a s každým trenérem mluvil deset minut a udržoval pravidelný kontakt během celé sezony.
Česká scéna vám nechybí?
Zatím absolutně vůbec! Jednal jsem s pár kluby, ale úplně upřímně – měl jsem strach, že kdybych se teď vrátil, už bych se do Norska nikdy nedostal. A navíc jdu do klubu, kde jsem zažil příjemné chvíle.
Jak vzpomínáte na Most a čtyřnásobně zlatý ročník 2012/2013?
Vyhrát čtyři zlata včetně evropského poháru, to se možná nestalo nikomu na světě. A možná si toho někdo nevážil. Prožili jsme sen, mrzí mě, jak to dopadlo. Ale nebylo to o vedení klubu, nýbrž o nejbližších spolupracovnících v realizačním týmu, to už možná všichni ví. Ale to je život. Já dvakrát přišel do Čech a dvakrát jsem si nemohl vybrat spolupracovníky a dopadlo to vždycky stejně špatně.
V Mostě jste sázel na kapitánku Petru Vítkovou, nyní je ve Slavii. Jak vnímáte její trenérský start?
Jsme v denním kontaktu. A je obdivuhodné, jak se jí ve Slavii v její první sezoně daří. Přišla k mladému nevyzrálému týmu a drží šanci vyhrát ligu, klobouk dolů!
Jaký je vůbec život v Norsku?
To je socialistický stát v socialismu. Oni se všichni hlídají. Jsou pyšní, kolik kdo platí daní. Kdo platí víc, tak je king. To si nedovedete představit. A jsou pohodáři. Práce neuteče. Týden před Velikonocemi vám řeknou, ať přijdeš až po nich. Prostě pohoda život.
Norsko na rozdíl od Švédska nemá potíže s uprchlíky?
Nahoře vůbec, tam už nedojdou. Oni chtějí teplo, jenže od Osla na sever je chladněji, než jsou zvyklí. V Oslu nějaký nával byl, ale mají velice striktní pravidla, nedávají všem azyl. Museli sice zaměstnat o třicet procent víc lidí v cizinecké policii a úřadech, ale i tak je průměrná čekací doba rok a půl, než azylanta začnou řešit.
Co tam děláte ve volném čase?
Většinou se věnuju házené, byl jsem i trenér béčka, takže házená od rána do večera. Hraju golf, jsem lyžař, takže běžky, sjezdovky. Kdysi jsem bydlel v Oslu, běžkařil jsem na Holmenkollenu a najednou vidím hromadu Číňanů. Stál tam sob, dvouapůlmetrové hovado, všichni Číňani si ho fotili a já se klepal. Jak říkám, pohoda život (smích).
