„Boj proti dopingu se nesmí změnit v šikanu sportovců,“ tvrdí právník Jan Šťovíček. I proto se rozhodl zastupovat litovelského házenkáře Josefa Pohlmanna, který dostal dvouletý zákaz činnosti za to, že mu po čtyřech hodinách a šesti odevzdaných vzorcích moči povolily nervy a od dopingové zkoušky odešel.
Společně připravili odvolání, které před několika dny přednesli Exekutivě Českého svazu házené (ČSH). „Věřím, že napraví rozhodnutí Disciplinární komise,“ říká Šťovíček, který zastupuje také cyklistu Romana Kreuzigera v jeho sporu s Mezinárodní cyklistickou unií (UCI) o hodnoty biologického pasu.
Nevysvětlitelný blikanec ho stojí dva roky natvrdoŽádné výmluvy od Josefa Pohlmanna neuslyšíte. Po listopadovém utkání ve Zlíně odešel litovelský házenkář po čtyřech hodinách čekání a šesti odevzdaných vzorcích, jež nesplňovaly potřebné parametry, vzteky z dopingové kontroly, za což dostal od disciplinární komise dvouletý zákaz činnosti. „Byl to zkrat, který si nedovedu vysvětlit. Blikanec,“ vypráví 26letá spojka. „Vím, že jsem udělal chybu, a můžu si nadávat, je to moje vina.“ Ačkoliv se v následujícím týdnu nechal testovat na zakázané látky, Disciplinární komise Českého svazu házené byla neoblomná – dva roky zákazu činnosti. Tatranu Litovel chybí už čtvrtý měsíc. |
Jaký dojem jste si odnesl z projednávání odvolání na Exekutivě ČSH?
Mám z toho dobrý pocit. Lidé v Exekutivě jsou rozumní, znají svůj sport „na vlastní kůži“ a uvědomují si, co se stalo. Tedy to, že Josef Pohlmann není žádný dopingář. Musí ovšem překonat jistou mentální bariéru, kterou jim pochopitelně vštěpuje antidopingový výbor i obecný právní dogmatismus, že to jinak než dvouletým trestem řešit nejde. Což není pravda, ale aby to člověk pochopil, musí se na věc dívat v širších souvislostech a i ve světle judikatury Sportovního arbitrážního soudu (CAS).
Od začátku tvrdíte, že Disciplinární komise nevzala v úvahu princip proporcionality trestu. Oč se jedná?
Jde o to, že trest musí být přiměřený okolnostem přestupku. Nemůžete přece stejně, tedy dvouletým zákazem činnosti, potrestat někoho, kdo na dopingovou kontrolu vůbec nejde, výzvu ignoruje, a někoho, kdo tam jde a pět hodin tam sedí a odevzdá šest vzorků... Tento princip platí obecně a podle něj se běžně tresty u CAS i u jiných orgánů moderují, byť to přímo v disciplinárním řádu nenajdete. Je na to celá řada precedentů, které jsme citovali v odvolání.
Jaké další argumenty od vás zazněly?
Rozhodnutí Disciplinární komise je nepřezkoumatelné v tom smyslu, že vůbec není odůvodněné. To je procesně nepřípustné a věříme, že to Exekutiva napraví.
Disciplinární komise ČSH postupovala podle řádů, a to jí přece nelze vyčítat. Kdyby udělila menší trest, mohla by zase čelit tlaku, že obchází pravidla.
Nelze vyčítat Disciplinární komisi, že nezná ty širší souvislosti, které jsem zmínil. Opravdu to není jednoduché a je to právně náročné, ovšem na úrovni Exekutivy by se to už mělo projevit. I proto, že rozhodnutí podléhá dalšímu přezkumu a Exekutiva jistě nechce, aby byla odvolacím orgánem kritizována za neodstranění předchozích pochybení.
Právník Jan Šťovíček
Jaký postih pro Pohlmanna požadujete?
V odvolání navrhujeme trest napomenutí. Je třeba vzít v úvahu, že už tři měsíce nemůže hrát. Pokud by se tento návrh zdál Exekutivě házenkářského svazu příliš benevolentní, pak bych měl za přiměřený trest zákaz činnosti v řádu jednotek měsíců, ukládaný ovšem zpětně ode dne, kdy je hráč již v trestu a nemůže hrát.
Výsledek se dozvíte během dvou týdnů. Jaké jsou další možnosti v případě, že by hráči zůstal dvouletý trest?
Využili bychom možnost odvolání k Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru a tam by věc řešili právníci s podstatně větší zkušeností, než mají členové Disciplinární komise i Exekutivy svazu. Nepochybuji o tom, že by princip proporcionality vzali v úvahu.
Při lednovém rozhovoru po vynesení trestu byl Josef Pohlmann rezignovaný a neviděl pro sebe žádnou naději. Bylo složité ho přesvědčit ke spolupráci?
Ani ne, pro něj je trest smrtící, přišel by o svůj milovaný sport na dva roky, což je pro něj těžké. Také měl ze sportovní činnosti i příjem, takže jde o obživu, a to už stojí za to, vyzkoušet možnost něco s tím udělat.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl ho zastupovat?
Dlouhodobě se snažím o to, aby protidopingové předpisy byly modernizovány a postaveny na úroveň odpovídající vývoji společnosti a práva na počátku 21. století. Nedělám to proto, že bych se zastával dopujících sportovců. Naopak, sám jsem mnoho let předsedou antidopingové komise v mezinárodní federaci a ještě déle členem téže komise v jiné mezinárodní federaci, dopingové hříšníky běžně dosti přísně trestám – naposledy právě nyní jednoho velmi známého automobilového jezdce. Jde ale o to, že doposud uplatňovaný tvrdý přístup založený na nesmlouvavé represi nemůže v dnešní době obstát.
Jak by se měl boj proti dopingu změnit?
Je potřeba postupovat mnohem sofistikovaněji, věnovat se prevenci a výchově v mnohem větší míře než doposud. Jinak nastane to, co se děje například nyní v kauze Claudie Pechsteinové (německá rychlobruslařka žaluje Mezinárodní bruslařskou unii za dvouletý distanc, aniž měla pozitivní test – pozn. red.) – systém narazí na obecné právo, na běžné právní principy uplatňované dnes ve všech právních oborech, a to nejspíš u obecného soudu, kde se soudci jen diví, co je to protidopingové právo za nesmysl podobný trestnímu právu konce 17. století. A na tom může celý slavný nekompromisní boj proti dopingu, nastavený v osmdesátých letech minulého století, úplně ztroskotat, a ve výsledku třeba i ti skuteční dopující sportovci vyváznou bez trestu.
