Čtrnáct proher v řadě museli spolknout litovelští házenkáři. V extralize jako nováček trpěli a jejich černá série nutně vyvolávala otázky, zda vůbec někdy skončí. Nakonec se jim to povedlo až s novým rokem a za pomoci dvou posil porazili Lovosice 28:27. „Čtrnáct nula? Nic takového jsem nezažil za celou kariéru ani v žácích. Bylo to psychicky velice náročné,“ přiznal trenér Tatranu Litovel Ivo Vávra.
Napadlo vás během té série, že to zabalíte?
Asi bych lhal, že ty myšky, že se na to vykašlu, tam nebyly. Na druhé straně jsme pracovali pořád směrem dopředu. Na posilách, na týmu, to mě vedlo. Kdybych viděl, že to je mlácení prázdné slámy, tak bych se na to vykašlal. Každému říkám, ať si uvědomí, že přišlo šest lidí z druhé ligy a z dorostu. Dominik Tkadleček má obrovský talent, ale hrál druhou ligu mužů, Prošvic, Štencl, junioři Protivánek s Vincourem. I kluci, kteří jsou v extralize, mají nahráno minimum. Upozorňoval jsem, že potřebují čas, jenže extraliga vám ho nedá. Proto to bylo 0-14. Je to děsivé, ale doufejme, že se to změní.
První výhru máte, co bylo jinak proti předchozím zápasům?
Během zimy jsme pracovali na stabilizaci mužstva, personální, mentální i fyzické. Potřebovali jsme kluky uklidnit, dát jim hlavu do pořádku, protože byli z té nuly hodně vyděšení. Navíc se nám povedlo získat jednu velice nadstandardní posilu, slovenského pivota Marka Páleše. A doplnili jsme tým i o dvě spojky. A v neposlední řadě se ukázalo to bojovné srdce a nasazení a chtíč po vítězství.
Vnímal jste pak od týmu úlevu, že konečně vyhrál?
Ono je to někdy kontraproduktivní, hlavně se snažíme, aby kluci nelítali někde v oblacích, že to už půjde samo. Samozřejmě radost, úleva a nadšení po utkání byly veliké, hrozně jsem to klukům přál, že už to z nich spadne. Je ale třeba si uvědomit, že to je dílčí úspěch. Je dobře, že přišel, ale musíme postupnými krůčky pracovat dál.
Zajíždíte do Jičína (sobota, 18.00), pak hostíte desáté Hranice. Cítíte šance body rozmnožit?
Po té skepsi se trošičku rozjasnilo a začínáme přemýšlet. Musíme být realisté, Jičín je doma velice silný mančaft a nevím, jestli doma letos vůbec prohrál. Nepojedeme ale odevzdat body jen tak lacino. Hranice jsou hratelné a přijatelnější už jen proto, že je máme doma. Budeme chtít body získat.
Jak se vám podařilo sehnat slovenského pivota Marka Páleše?
Váže se k tomu trochu srandovní příběh. Marka znám asi osm let, přestože je mu teprve čtyřiadvacet. Jednou jsme se dali do řeči na turnaji v Šale a tehdy jsem mu říkal, že až jednou budu v krizi a potřebovat pivota, tak se mu ozvu a budu rád, když přijde. A ono se to stalo. Je to zásluha i Luďka Fabiána, který s ním tři roky hrál v Šale. Marek hrál v Prešově, ale nový trenér si přivedl své pivoty z Balkánu, tak odešel do Rakouska, ale tam se situace opakovala. Tak jsme ho přivedli do Litovle, protože jsme potřebovali na postu pivota pomoct a Marek hned ukázal, že bude platnou posilou.
Pět nastřílených gólů je slušný počin v premiéře.
Pět gólů a také na něj byly čtyři sedmičky. Řídí si i obranu a kluci vidí posun, že jim přišel někdo pomoct. Týmu to dodalo psychickou sílu. Vyhrát nad Lovosicemi ale dokázali všichni společně. Připojil se k nám i Pepa Pohlmann, tak snad to trochu pozvedneme a klapne to.
Kauza Josefa Pohlmanna hodně pocuchala jeho vztahy s Tatranem. Vy jste v klubu tehdy nebyl, musel jste to teď urovnat, aby se mohl vrátit, nebo to vše vyřešil čas?
Když jsem přišel před rokem a půl do Litovle, tak jsem se ptal, jestli Pepa může být. A bylo to emotivní, možná ještě čerstvé, hodně kluků mu to zazlívalo i vedení. Bylo kolem toho docela dusno. Řeknu to, jak to cítím – já s ním ale nechci ani spát, ani bydlet, já chci, aby se mnou hrál házenou. S Pepou jsme si sedli, popovídali, sedli jsme si s týmem a nějakým způsobem jsme si to vyříkali. Pepa se zapojil a pro mě je vše uzavřené. Každý člověk v životě udělá chybu a druhou šanci si zaslouží. Pokud bude chtít a bude připravený, určitě nám pomůže.
Pohlmannovi je třicet let, což není žádný věk. Je ale na něm znát dlouhá přestávka od vrcholové házené?
Pepa dva roky stál, pak mu házená chyběla, tak začal v Uničově. Bez urážky, ta soutěž je někde jinde. Samozřejmě má mezery ve fyzickém fondu i v herní součinnosti. Nebudu říkat nic nového, není hráč do kombinace, který by tvořil hru, ale je to střelec. Pokud s námi odtrénuje, co po něm budu chtít, tak bude platný. Samozřejmě bude muset zapracovat na fyzické kondici.
Má chuť do práce?
My jsme se moc neznali, ale vidím ho jako bojovníka. Přestože byl v kabině možná dva dny, tak kluky burcuje, chce vyhrávat a chce hrát svou hru. Snaží se našlapovat opatrně, protože to bylo kolem něj docela horké, a zatím to zvládáme v pořádku. Budu rád, když to vyšumí, časem se na to zapomene a bude jen hráč. Když bude chtít, dveře má otevřené a pomůže týmu. Když nebude chtít, tak to nevyjde, ale to platí u všech hráčů.
Jaký má Litovel plán do konce sezony? Zachránit se a příští rok s už zkušenějším týmem jít nahoru?
Ano. Jsem docela realista, samozřejmě bych chtěl placku, ale to bych při vší úctě k Litovli musel jít jinam. Chceme zachránit extraligu, vyhrát se a pak se v soutěži etablovat. Přivést dva tři kluky, kteří nás posunou nahoru. Region by si extraligu zasloužil, vždyť tu dokola v házené nic není od Hranic až do Brna. A svaz by si možná měl uvědomit, jak s extraligou pracovat, protože stávající nastavení je špatné.
V čem?
Nedává šanci novým týmům se v lize etablovat, protože jeden postoupí a zase spadne. Navíc jsou hlasy, že nikdo nechce postupovat, to je špatně. Možná i svaz by se měl zamyslet nad tím, jak házenou pozvednout. Pokud menší týmy z ligy zmizí, tak se rozpadnou, házená tam nebude a přijdeme o další region. Tak jako se to stalo v Olomouci i jinde. Mým úkolem a prací je v Litovli zachránit extraligu a příští rok to zkusit znovu.
