Filip Jícha, nadšenec do tréninku? Vypadá to tak. „Ačkoli jsem se přestěhoval do klimaticky vhodného podnebí, tak jsem tu já, vášnivý golfista, ještě ani jednou nebyl hrát,“ usmívá se.
Nejlepší český házenkář konečně zase pocítil, jaké to je, válet v Lize mistrů proti nejlepším, když přispěl k výhře nad německým gigantem Rhein-Neckar Löwen. Byl to jeho de facto první velký duel po delší době: vrací se poté, co téměř dva roky laboroval se zdravím a vše loni na podzim vyvrcholilo náročnou operací stydké kosti.
„Obětuju tomu všechno. Cítím, že jsem na dobré cestě,“ říká třiatřicetiletá hvězda. Proto jej ostatně Barcelona, obhájce titulu v Lize mistrů, loni koupila z německého Kielu.
Dostal jste tedy další impulz?
Přišlo mi hrozně moc zpráv od lidí, co mě mají rádi: psali, že mají radost, že jsem zpátky. To rozhodně ještě nejsem, ale je fakt, že šlo o první zápas po obrovsky dlouhé době, kdy jsem na hřišti cítil, že týmu můžu pomoci aspoň v obraně, svou energií a chutí. Pocit, s nímž jsem po utkání odjížděl domů, byl moc příjemný.
Jste díky tomu na veselejší vlně?
Původně jsem měl být hlavně na lavičce, ale nakonec mě trenér dal na hřiště, viděl, že jsem relativně fit, a strávil jsem tam skoro poločas. Takový zápas moje házenkářské srdce potřebovalo. Chci vytrvat. Vidím, jak hrozně mi chybí, že jsem poslední rok pořádně netrénoval. Ale to, co jsem stihl udělat od ledna doteď, mi dává obrovskou chuť a víru. Jsem jenom v hale.
Operace stydké kosti, to není nic obvyklého. Jak dřina vypadá?
Musím se věnovat problémům, které jsem měl a zanedbával, což mi v kariéře nakonec zkomplikovalo rok a půl až dva. Ani jsem nevěřil, že by se to mohlo takto zlepšit, jde o poctivý trénink vnitřních svalů, taková trpělivá piplačka. Vidím, že to přináší plody.
Kde si sám sebe představujete, pokud se váš comeback povede v plné míře?
Za svých deset německých let jsem hrozně rád hrával Ligu mistrů, velké zápasy. Z toho pohledu se chci vrátit na úroveň, kde jsem byl, kdy jsem patřil mezi absolutně nejlepší házenkáře světa. Možná už se mi to nepodaří, touhu a zapálení však mám. Proto se snažím trénovat.
Ohledně reprezentace jste řekl, že se vrátíte, až budete zcela zdráv. Za měsíc má tým soustředění, je reálné, abyste přijel?
Zatím vůbec ne. Trenérům jsem říkal, že se mnou nemají počítat. Až dokončím celý proces tak, že budu fit a vydržím na nějaké úrovni 45, 50 minut za zápas, potom se můžeme bavit. Možná by spoluhráči věřili, že jsem zpátky, ale pro tým by to bylo spíš na škodu.
A co červnová baráž o MS?
I ohledně ní jsem koučům pověděl, že mají rozhodně plánovat beze mě. Moje herní absence byla obrovská. Chci se rozloučit v nároďáku tak, abych zase mohl pomoci; ještě se na to zdaleka necítím, je třeba víc času. Než vystoupím z toho, že musím občas v tréninku ubrat, protože ještě nemůžu, to potrvá několik měsíců. Potom se můžeme bavit o nároďáku. Kdo by to nepochopil, nebyl sám nikdy vrcholovým sportovcem, který je dva roky zraněný.
Vaše Barcelona vyhrála skupinu v Lize mistrů, čili jde přímo do čtvrtfinále. Ve španělské lize slavila 80. triumf za sebou. O to jednodušší váš comeback je, ne?
Určitě na mě nikdo netlačí. Ale ani by to nemělo cenu: viděli moje rozpoložení a to, že jsem začínal zcela od nuly. Náš tým je absolutně špičkový, není to tak, že by mě nyní akutně potřeboval; síla je krásně rozložená. Směřujeme k finále sezony, Evropa je v nejužší špičce pěkně vyrovnaná. Tak jsme zvědaví.
Mimochodem, v Barceloně jste od léta, už je to váš nový domov?
Rozhodně! Za tři čtvrtě roku jsem stihl předělat svoji mentalitu: v Německu jsem byl často jenom zavřený doma, tady se naopak snažím být co nejvíc venku. Město, lidé a podnebí toho nabízejí tolik, že si člověk chce užívat život tak, jak to tu umějí. Navíc začínám lépe rozumět, jazyková bariéra se odstraňuje. O to je všechno barevnější.
