Trénuje brankáře ve švýcarském Schaffahausenu, chytá druhou bundesligu za TV Neuhausen a stále patří do národního týmu. "A to jsem ještě na stará kolena začal studovat," směje se věčně dobře naladěný házenkář, který působil také v Baníku OKD Karviná.
A pak vypráví o bolestivém údělu gólmana, dvojroli trenéra a hráče či o tom, jak by rád konečně s českým národním týmem dobyl pořádný úspěch.
Miloši, na kolik cítíte...
Let? Tak na 25 (směje se).
... ne, myslel jsem dalších sezon. Ještě vás baví chytat rány, které lítají víc než stokilometrovou rychlostí?
Těžko říct, ale čtyřicítka je věk, kdy se ještě chytat dá. Fyzicky se cítím dobře, natrénováno taky mám. Když vydrží zdraví, dva a půl roku bych ještě chytat chtěl.
Bolí život brankáře s přibývajícími roky víc?
To ne. Teď už nejsem až tak často v bráně – jednou týdně tady, dvakrát v Německu – a zjistil jsem, že mi to pomohlo. V minulé sezoně už jsem cítil při protahování známky stárnutí, bolelo mě všechno. To teď dělám normálně s klukama fyzičku a v bráně mi stačí stát třeba třikrát týdně. Cítím se daleko líp.
Co je vůbec horší: vykrývat tělem prudké střely, či protahovat svaly do ekvilibristických zákroků?
Rány balonem nebolí, s tím nemám žádný problém. Maximálně po nějaké delší dovolené to první týden trvá, než se tělo obouchá. Ranní vstávání není tak hrozné, i když už to taky bylo lepší. Takže nejvíc cítím asi věci z protahování.
Říkává se, že brankáři jsou zvláštní patroni, platí to i v házené? Třeba proto, že si někdy musíte pomoct i zákrokem hlavou?
Vždycky jsem to jen slyšel. Divní pavouci? V kariéře jsem se nesetkal s někým, kdo by se úplně vymykal. Ale jasně, brankář je sice házenkář, jenže jinak vlastně dělá jiný sport. Jste sice v jednom mužstvu, ale na tréninku byste měli dělat minimálně polovičku věcí jinak, musíte být individualista.
Teď poznáváte tuhle profesi i z druhé strany. Trénujete brankáře v nejlepším týmu Švýcarska, do toho dál chytáte v Německu. Jak vypadá váš program?
Je plnější. Třeba minulý týden: v pondělí dva tréninky v Schaffhausenu, v úterý další dva, po odpoledním odjezd do Německa na trénink, ve středu trénink Švýcarsko, ve čtvrtek Německo, pátek zápas Schaffhausen, sobota zápas Německo, neděle zápas Schaffhausen. No, je to pestré.
Není toho až moc?
Ne, baví mě to. Cestování mi problémy nedělá, možná by bylo horší zůstat jen trenérem brankářů. Tahle kombinace je ideální: pořád jsem ještě radši na palubovce jako hráč.
Jak se přechod na lavičku zrodil?
Bavili jsme se o tom s českým trenérem Schaffhausenu Petrem Hrachovcem už letos v lednu a nezávazně jsme se domluvili, že bych přišel jako trenér brankářů i gólman zároveň. I v německém Balingenu, kde jsem chytal, mi řekli, že když si najdu angažmá, pustí mě.
Ale vše bylo jinak, že?
Vedení Schaffhausenu bylo od začátku striktně proti, chtěli dát šanci místní dvojce, klukovi, co už v klubu působil už delší dobu. A bylo jim jasné, že kdybych přišel já, koho pak bude Petr Hrachovec stavět. Takhle mu to řekli a nedopadlo to. Na trénování jsme se ale domluvili.
Jako hráč jste tehdy byl bez práce?
Můj nový klub z Neuhausenu je blízko od bývalého působistě. V září jim onemocněl brankář cukrovkou a musel být dva měsíce bez sportu, tak jsme se rychle domluvili na výpomoc do konce roku. Teď to vypadá, že o rok a půl prodloužíme po tu dobu bych měl dělat oboje.
Má přechod na lavičku znamenat, že už se pomalu poohlížíte po tom, co bude po kariéře?
Spíš se to seběhlo najednou. V Neuhausenu přemýšlím i o práci, která by měla smysl a ve které by se případně dalo pokračovat i v Čechách. Jednou se chci vrátit domů.
A v jaké funkci? Láká vás třeba příklad Petra Hrachovce, který už v 37 letech vede Schaffhausen, tedy nejlepší švýcarský klub vůbec?
S házenou bych zůstat chtěl, ale jako trenér... Vedlejšák u gólmanů, to jo, ale přímo na lavičku mě to nikdy netáhlo. Všechno se může změnit, ale zatím to v plánu nemám.
Pojďme k reprezentaci: odchytal jste v ní už spoustu zápasů, přibudou další na lednovém Euru v Rakousku?
Pokud bude situace taková jako teď, budou chytat Martin Galia s Petrem Štochlem. S tím se počítá.
Takže ani nepojedete?
Musíme se domluvit s trenér Martinem Liptákem. Vím, že hráči byli pro, abych tam jel a byl s nima. Jenže já ještě zrovna začal na starý kolena studovat v Praze...
Ale, copak vás zlákalo?
Dělám dálkově hotelovku, mám před prvním zkouškovým. Teda kdo ví, jak to dopadne, každopádně ale zrovna mám jedno ze školních soustředění. Kdyby to šlo nějak spojit s házenou, bylo by to ideální.
Pokud byste se na Euro dostal, šlo by o vaši poslední akci?
Já bych rád vydržel do olympiády do Londýna, na tu jsem si akorát naplánoval konec kariéry (úsměv). Uvidíme.
Přijde už v Rakousku konečně úspěch? Patříte k zástupcům ne jedné, ale dvou silných generací, jenže nikdy čeští házenkáři pořádně neprorazili.
Každý by si to už přál. Víte, úspěch je už se na Euro dostat. Pak vidíte soupeře, kteří jsou všichni tři dobří a je jasné, že dalším úspěchem je samotný postup ze skupiny.
Hraje roli i to, že třeba 7. místo by z pohledu velké konkurence v házené, kde bývá Euro těžší než mistrovství světa, znamenalo sice velmi slušné umístění, ale váš sport to veřejnosti "neprodá"?
Přesně tak. Jsou umístění, která mají svoji sportovní hodnotu. Ale na druhou stranu – i já, když sleduju jiné sporty a vidím sedmé místo, tak si řeknu: Sedmí – a? Co z toho? Hranicí úspěchu pro veřejnost je semifinále, to by byl super úspěch.
Je reálný?
Dostat se do boje o medaile je ohromně těžké. Program je pro všechny stejný, tedy hodně nabitý, ale my nemáme tolik hráčů. Navíc se nám zranili Pavel Horák a David Juříček, což jde při našem užším kádru cítit. Škoda, na zranění máme na velkých akcích smůlu.
Jste v reprezentaci už od 90. let, kdy byly oslavy nejblíž?
Obrovský úspěch byl na dosah na mistrovství světa 1995 na Islandu. Tam stačilo vyhrát jediný zápas ze tří posledních a jeli jsme na olympiádu, bohužel jsme třikrát těsně padli. Šance byla hodně blízko.
Českým házenkářům často utečou úspěchy jen o kousek, čím to? Co rozhoduje?
Maličkosti. V té době třeba nikdo z kluků nehrál venku v žádné pořádné soutěži, na to jsme se dostali daleko. Teď je to o drobnostech, třeba že někdo najednou udělá, co chce, přestane se na pět minut koncentrovat, to jde hrozně vidět. Ne všichni jsme takové individuality, abychom mohli rozhodovat zápasy.
Pomáhá v tom nový trenér Martin Lipták? Třeba tím, že působí v cizině a má tím jiný pohled na házenou?
Myslím, že jo, určitě. Mluvit za něj budou výsledky, a ty zatím pod Martinem jsou. On je hlavně výborný psycholog, to je jeho silná stránka. Krom toho ovšem hrozně a furt nadává, holt je z východního Slovenska.
Vy jste ho zažil ještě jako hráče, že?
Jo, proto jsme s Honzou Filipem jediní, kdo mu můžou v reprezentaci tykat. Dokonce si pamatuju, jak jsem proti němu na začátku kariéry nastoupil v Košicích a hned mu chytil sedmičku.
Teď je před vámi společná šance na úspěch na Euru, kdy vám vlastně bylo v házené nejhůř?
Na mistrovství světa 1997 v Japonsku jsem se jel podívat jen jako divák, byl jsem zraněný, rok jsem se trápil s kolenem. A myslel, že budu končit s házenou.
Takže jste "přesloužil" zatím o 12 let. Jste s kariérou spokojený?
Jsem. Měl jsem hlavní štěstí, že kamkoli jsem přijel, tam jsem chytal, nikdy jsem neseděl jako dvojka na lavičce. Pořád jsem hrál a kdyby se to korunovalo ještě nějakým úspěchem v nároďáku, bylo by to super.
Přemýšlíte někdy, co bude po kariéře? Bojíte se času?
Bát se... Je to tak, že se nad tím radši snažím moc nepřemýšlet. Sám nevím, co bude – plány u mě nikdy moc nevycházely, jedinou jistotou bylo, že se zase všechno seběhne jinak. Nechám se překvapit.
