Filip Jícha tleská divákům při exhibičním utkání na rozloučenou.

Filip Jícha tleská divákům při exhibičním utkání na rozloučenou. | foto: Petr Eret

Jíchova rozlučka se vším všudy: Třásla se mi kolena. A přišel jsem o zub

  • 10
Vypadal podobně jako po největších bitvách své velkolepé kariéry: pod pravým okem mu natékal monokl, tělo zmožené na maximum. Filip Jícha ale za sebou měl duel úplně poslední, rozlučkovou exhibici v Plzni. Vzdor nečekaným šrámům vydařenou na maximum. „O něčem takovém jsem ani nesnil. Fantastické. Neuvěřitelné,“ sypal ze sebe.

Celé se to přihodilo takhle: v rámci překvapení mu letitý kamarád a bývalý spoluhráč z národního týmu Karel Nocar říkal, ať v útoku zahodí míč do autu. „Já to pořád nechápal,“ líčil Jícha. Pak výzvu splnil a Nocar přitáhl ze zákulisí obří nafukovací mičudu.

Tu si začaly házenkářské hvězdy přehazovat – a Jícha najednou v souboji dostal naloženo. „Někdo mě trefil pod oko. Zároveň mi prasknul zub. Díky, Kájo! Super překvapení,“ bavil se.

Jak by ne. Vždyť na poslední duel Filipa Jíchy přišlo na zimní stadion přes pět tisíc lidí, účastí jeho kariéru uctily ohromné osobnosti. „Vše bylo na velmi, velmi vysoké úrovni,“ ocenil Jícha, nejlepší český házenkář v dějinách.

Byl jste očividně dojatý. Od začátku, že?
Samotný nástup byl pro mě hodně těžký, snad poprvé v životě se mi třásla kolena. Byl to náročný den, ale moc jsem si ho užil.

Podle představ?
Tohle byla tečka, jakou jsem si nikdy nepředstavoval. Předčilo to všechna očekávání. O tomhle jsem ani nesnil. Neuvěřitelné. Vidět tolik lidí na plzeňském zimáku… Pět tisíc jich přišlo. Nemám jiný výraz, než prostě ne-u-vě-ři-tel-ný.

Stihl jste aspoň něco natrénovat?
To jste asi viděli, že jsem po čtyřech minutách málem dostal infarkt, bylo to hrozně náročné. Mám nateklé koleno, monokl, zub venku; takhle jsem měl asi skončit. Věděl jsem, že nějaký gól dám, ale do střelby jsem se nechtěl tolik hrnout. Už to není, co bývalo. U pár střel jsem si říkal, že to je prostě gól, ale oni jsou buď ti brankáři rychlí, nebo mi to tak neletí.

Našel jste si chvíli na bilancování?
To ne. Víte, moje úspěchy jsou jedna věc, ale to hmatatelné, to opravdové, z čeho se mi chce plakat, je něco jiného. Když pozvete 50 lidí do hospody na Parkán na pivo. Jdete na záchod, vrátíte se – a najednou všude sedí házenkáři a baví se. Tomu jsem nemohl uvěřit, měl jsem husí kůži. A říkal si: To ani není možný, probuď se.

Užily si duel i vaše děti, které nastoupily v samém závěru?
Podle mě to na ně je moc. A moje děti nemají obecně rádi, když jsem hrál a potom jsem se k nim hrnul: protože jsem jednak zpocenej – a taky olepenej. To je pro malou zásadní problém (úsměv). Ale celé to jsou velmi emotivní momenty. Nezapomenu na ně a oni asi taky ne.

Navíc syn i dcera dali gól.
Bylo úplně symbolické, že si se mnou zahráli. Já chvílemi nevěděl, co dělat. Byl jsem v takovém tranzu a šokovaný z toho dění, že jsem si říkal, jestli se neseberu, neuteču… Bylo toho na mě moc. Moje kariéra byla neuvěřitelná a tahle rozlučka to ještě umocnila. Dárky, co jsem dostal, jsou pro mě tak hodnotné, že mě budou doprovázet do konce života a připomínat mi tohle kamarádství.