I v 41 letech stále nastupuje v domácí soutěži, zároveň v Litovli působí jako asistent trenéra. David Juříček, jeden z nejlepších českých házenkářů od přelomu tisíciletí, se však netají tím, že extraliga ztrácí sílu a zdravě kritický je i k mnoha dalším věcem.
Rozhovor s hrající legendou o jejím pohledu na stav české házené vznikl při příležitosti víkendové volby nového šéfa hnutí.
Všech tří kandidátů jsem se ptal, jakou známkou by na školní stupnici ohodnotili házenou (rozhovor s nimi zde). Co verdikt od Davida Juříčka?
Bohužel to vidím na čtyřku. S tím, že jako bývalý hráč posuzuji hlavně výkonnostní hledisko věci a ukazatele jako úroveň domácí soutěže a klubů a jejich schopnost obstát na mezinárodní scéně, počet hráčů a hráček působících v prestižních zahraničních ligách a klubech a jejich úlohu v nich, výsledky reprezentací. Ve všech těchto oblastech naše pozice vyklízíme. Situace není dobrá, na druhou stranu ji vidím jako dostatečnou na to, abychom s tím ještě něco udělali.
Jaké jsou hlavní, nejdůležitější trendy světové házené dneška? V kterých nejvíc zaostáváme?
Pro mě jednoznačně atletická vybavenost našich hráčů. Vývoj sportu jde tímto směrem, směrem komplexně připravených atletů, a pro házenou jakožto kontaktní sport to platí tím spíše. Bohužel nám současná struktura klubů, které jsou ve své většině ryze amatérské, neumožňuje se této problematice věnovat v měřítku, v jakém by bylo potřeba. Tím spíše, že tuto potřebu v národním měřítku úplně nepociťujeme. V měřítku mezinárodním však v tomhle ohledu velmi zaostáváme.
Úroveň extraligy očividně klesá. Jaké by mělo být koncepční řešení?
Velice složitá otázka. Když jí trošku využiji, tak to řešení musí být především koncepční! Nemyslím jen koncepci struktury jednotlivých organizačních složek, ale právě i koncepci v přípravě a výchově házenkářů a házenkářek. Kdybych to uvedl na problému, který jsme otevřeli v předchozí otázce ohledně fyzické připravenosti hráčů, tak v současné situaci nemůžeme dost dobře očekávat, že kluby budou moci věnovat prostředky do odborně řízené kondiční přípravy hráčů. Jako jednotlivci si to prostě nemůžou dovolit. Bez ní je však tato připravenost špatná.
David Juříček v dresu Litovle
Jak z toho tedy ven?
Pokud by existoval materiál jakéhosi „centrálního doporučení“ či „řízené přípravy“ hráčů, určitě bychom se v této otázce posunuli. Takto by šlo postupovat i v ostatních oblastech - tak, abychom vychovávali házenkáře na společných a současných principech napříč kluby a reprezentacemi. Myslím, že odborníky, kteří by byli schopní takovou koncepci připravit, v současné době na svazu máme.
V letech 2003 až 2013 jste působil ve Francii, i ve špičkovém klubu Montpellier. Byla před vaším odchodem situace české házené lepší, či horší? A nesouvisí i s generační záležitostí, že se tehdy čerpalo z produktů Sportovních center mládeže, z početnější populace dětí 70. let, které vyrůstaly bez počítačů a dalších aktuálních „lákadel“?
Situace byla určitě lepší. S generací bych to do souvislosti nedával, přestože tu rozdíly určitě jsou. Ale myslím, že spíše společenské, tedy ve vnímání sportu společností jako takovou. Chci tím říct, že ve všech ostatních zemích, které se nám buď vzdálily, nebo nás naopak dohnaly, mají děti počítače také.
Co byste z Francie rád přenesl sem?
Určitě by to byl způsob trénování v dětských a mládežnických kategoriích. Zatímco u nás cítím především orientaci na výsledek, a to hlavně ten kolektivní, ve Francii se daleko více pracuje na individuálních dovednostech jednotlivce, ať už na fyzických, pohybových či technických. Důsledkem je potom vyšší procento takto vyspělých hráčů, kteří jsou schopni tyto činnosti vykonávat v jakýchkoliv systémech, které se v moderní házené v seniorském věku používají.
Norsko, země podobně velká a s podobnou házenkářskou minulostí, hraje najednou o evropské medaile. Jak nastartovat proces, aby se to třeba někdy podařilo i Česku?
Jak jsem už řekl, ten proces musí samozřejmě začít od mládeže. Zvýšení členské základny, proniknutí do škol, specializované třídy, střediska mládeže, a to vše pod společnou „centrální“ koncepcí její výchovy. Neméně důležitou stránkou je potom využití lidského potenciálu, který v této oblasti máme. Když se podíváme na země, které zažívají jakousi renesanci, tak uvidíme, že všechny tyto země dokázaly zúročit zkušenosti hráčů, kteří se pohybovali na té nejvyšší úrovni a dnes zastávají nejrůznější pozice v házenkářském hnutí dané země. Je to určitě příklad Švédska, Německa, Ruska, Norska a dalších.
Přijde vám házenkářské hnutí jednotné, mířící za stejným cílem? Z pohledu novináře to tak úplně nevypadá.
Nevím, jestli jsem schopen to takto hodnotit. Myslím, že historicky byl problém v komunikaci mezi svazem a kluby. Nedovolím si zpochybňovat chuť všech zúčastněných situaci zlepšit a řešit, ale mám pocit, že to není dostatečně společně, a tudíž se tyto snahy tříští. Až v poslední době jsem zaregistroval snahy sdělit koncepce, například koncepci směřování reprezentace a výchovy reprezentantů směrem od svazu ke klubům. Myslím, že to je přesně to, co potřebujeme. Komunikaci všemi směry, protože jsem stále přesvědčený, že v házené pracuje množství kvalitních a zapálených lidí.
Jsou volby nového šéfa určující pro budoucnost? A má někdo lepší program než zbylí dva?
Bohužel nejsem schopen se vyjádřit k programům jednotlivých kandidátů, protože jsem se s nimi dostatečně neseznámil. Volby pro mě samozřejmě určující jsou, jelikož se rozhodne o tom, kdo bude ve vedení v příštím období. Z tohohle pohledu vlastně nemám z volby vůbec žádnou radost, protože k volbě předchozího předsedy došlo před dvěma a půl lety - vyplynulo z ní, že si přejeme něco změnit, ale pro to, aby se tato změna mohla projevit, je potřeba daleko více času.
