(text je volným pokračováním středečního článku)
Její podtitul "Caddie - přísně tajné" je vytknut před hlavní název "Důvěrné příběhy kedíků na PGA Tour". Autor o svém textu v nadsázce píše: "Tato kočovná profese přitahuje pestrou sbírku právníků Břečťanové ligy (sportovní sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA - pozn. aut.), Mrtvé Hlavy (Dead Heads - přezdívka fanoušků psychedelické skupiny Grateful Dead - pozn. aut.), chiropraktiky, evangelíky, bývalé hráče PGA a pokrevní příbuzné."
Není to skandální kniha, takže nešťourá za každou cenu do soukromí a nepátrá po senzačních odhaleních. Spíš poodhaluje to, co fanoušek v televizních přenosech nevidí. Protože jsou vypravěči příběhu značně sebestřední (a protože se bojí, že když odhalí příliš, nikdo je už nezaměstná), jsou oni sami často hlavními hrdiny.
Text se tedy hemží všelijakými příběhy, jak muž v pozadí zachránil kariéru svého profesionála tím, že místo v hotelu přespal na hřišti ve vozíku. Nebo jak celou noc nespal, protože od hráče odháněl dotěrné ženy, ještě dotěrnější podivíny (třeba tak, že za ně zaplatil celonoční útratu na baru).
Jeden caddy získal dokonce přezdívku "Last Call". Nemá to nic společného s odletem, tento výraz v angličtině se používá i pro "poslední objednávku" před zavírací dobou.
Manželka jednoho velice známého hráče prý zaslala na vedení Tour dopis, že nosiči holí vydělávají příliš mnoho peněz. Pravý motiv jejího počinu byl ten, že první manželka onoho hráče se živila právě jako caddie... Další takové příběhy v publikaci chybějí, ačkoli třebas jen příležitostná partnerská služba u bagu při pro-am turnajích skýtá prostor fantazii (viz fotografie).
typická "caddy story"Už je to dlouho, co jsem pracoval pro Dennise Trixlera v Mississippi. Hráli jsme proti Mitchi Adcockovi, který používal naprosto stejné vybavení téže firmy. Byli jsme na jamce číslo 4, tříparu, 184 yardů od praporku. Trixler mě požádal o radu. "Bude to sedmička železo", říkám, "ale budeš do toho muset praštit." On na to: "Ne, je to šestka." Já zase: "Ty jsi tu šéf." On vzal šestku železo a o hodně přestřelil green. Vracel se ke mně a když došel, obořil se na mě: "Proč jsi mi neřekl, abych si vzal sedmičku?" - "Ale Dennisi, vždyť jsem to udělal." - "Hm, asi jsi mi to nedokázal správně postavit," odsekl. Měl čipovat na green a jedním patem zachránit par. Jenže nedal docela krátký pat a očividně se nasral. Třímal putter, došel ke svému bagu a začal do něj bezhlavě tou holí mlátit. Říkal jsem si, že se asi pominul, protože do něj začal i kopat, doslova ho rozcupoval. Náhle přestal, tak jsem si řekl, že veškerá agrese z něj vyprchala a chce jít dál. Kdepak. Skončil s tím řáděním, protože si všiml, že ničí cizí bag. Byl to Ancockův bag, co tady ležel roztrhaný na kusy. Pro mě to nebyl problém. Odnosil jsem Trixlerův bag zbylých čtrnáct jamek jako normálně, kdežto druhý caddie musel zbytek dne nosit bag oběma rukama, aby z něj nevypadly hole, míče a týčka. |
Recenzent Christopher Byrne o Martinově díle píše, že je to "dobré, nikoli skvělé čtení". Podle něj je zapotřebí znát dobře prostředí profesionálních turnajů, jinak spousta point čtenáři unikne. Sám Byrne dostal kdysi nápad živit se jako caddie, a přestože vydržel jen tři roky, byl pronásledován myšlenkou napsat z té spousty zážitků knihu. Což ovšem nikdy neudělal.
Autor, jenž se k tomu odhodlal, dobře popisuje, jak je to s penězi. Profese kedíků se samozřejmě dost proměnila, v dnešní době už odpadají triviální problémy s hmotným zajištěním hráčů, ti mají od pořadatelů full-service, samozřejmě odstupňovaný podle výkonnosti a věhlasu. I asistent u holí má často své auto, přepravuje se privátními letadly, a podobně. Spíš se tedy u něj předpokládá dokonalá znalost hřiště, úmorná analytická práce na notebooku, dobrá rada a psychická podpora. Ale zpět k penězům.
Dokud nebyla profesionální série tak dobře dotována, byla odměna caddieho zhruba na dvou stech dolarech za týden. Postupně se vytvořil "úzus deseti procent", takže v dobách, kdy vítězův podíl z dotace činil 50 tisíc, měl druhý muž z páru zajištěno 5000 USD. Jak Martin připomíná - jeden ze 156, kdežto dnes je to odměna pro toho posledního.
Není ale pravda, že všichni ti "hoši vzadu" mají desetiprocentní příjem. Myslet si, že je mezi nimi třeba zrovna Stevie Williams, jenž už deset let dobře slouží Tigeru Woodsovi, je podle všeho mýtus. Jeho (a nejen jeho) smlouva bude obsahovat složitější systém odměn.
