A přitom jde o jednu z nejtolerantnějších ran, profesionální hráči s ní mají problémy jen opravdu výjimečně. Americký golfista Walter Hagen říkával, že rány z bunkeru by měly být těmi nejhezčími z celé hry, protože při nich hráč ani nemusí trefit míček. Stačí, když dokáže správnou technikou zasáhnout písek za míčkem, aby se mohl radovat z povedené rány.
Většina ran z bunkeru je hrána speciální a skvěle uzpůsobenou holí zvanou sand wedge. Je to hůl s velkým sklonem úderové plochy. Má největší bounce (vyklenutí spodní hrany) ze všech holí, aby pískem snadno projela a nezabořila se do něj. Když je písek suchý, hlava sand wedge pískem plynule proklouzne pod míč a jednoduše ho dostane ven z překážky.
Pokud ale prší, sand wedge se pro hru z bunkeru už příliš nehodí. Po dešti písek bývá ztvrdlý a v takovém případě je bounce spíš na škodu. Sand wedge by mohla sklouznout po mokrém písku ke středu míčku a ať už ho zatluče hlouběji nebo ne, rána bude zaručeně zkažená.
Z mokrého písku se vyplatí hrát kámošku sendvečky, pitching wedge, nebo jiné železo s vyšším loftem. Pitching wedge nemá tak zaoblenou spodní hranu jako sand wedge, hlava hole tak může lépe projít ztvrdlým povrchem písku, dostat se pod míček a pěkně ho vyhrát ven z bunkeru.
Mezi ránou ze suchého a z mokrého písku je na první pohled diametrální rozdíl. Při hře z mokrého písku používá golfista obvykle hůl s menším loftem a neotevírá tolik úderovou plochu. Míček poletí po nižší trajektorii a bude mít delší doběh.
Dalšího rozdílu by si všiml i negolfista. Při hře z mokrého písku se míček vyhrává s menším množstvím "rozstříknutého" písku než při regulérní ráně z bunkeru (viz fotografie). Hůl by totiž měla trefit písek maximálně dva centimetry za míčkem, aby se nezarazila a odpálila ho čistě. Důkazem správně provedeného úderu je mnohem mělčí stopa po ráně.
Když je mokro, golfista by měl zaujmout širší postoj než obvykle, aby měl dostatečnou stabilitu. Několik dalších změn v technice švihu popisuje Mike Austin, profesionální golfista a trenér, který se v roce 1974 proslavil nejdelším drivem při turnaji. Jeho 471 metrů je zapsáno v Guinessově knize rekordů.
"Váhu přenesu na přední nohu, udělám kratší a strmější nápřah. Jen tak docílím zrychlení v impaktu. Mokrý písek je těžký, když v impaktu zpomalím, míček se mi vyhrát nepodaří," vysvětluje Austin.
