Dohledat muže, který tehdy fotografoval Nikiho Laudu, jak se doslova smaží v ohnivém Ferrari, je prakticky nemožné.
Snad veškeré agentury uvádějí u autora snímků jednoduchou značku: ?
A i kdyby se našel a Rakušan ještě žil, těžko by si o snímku něco pověděli. Lauda si totiž z nehody vůbec nic nepamatoval.
„Poslední, co si pamatuju z okamžiků před závodem, je to, jak přezouvám z pneumatik na mokro na slicky a vyrážím z boxů. Pak už si pamatuju jen zvuk rotoru helikoptéry. A to, jak ležím na posteli. Jsem unavený, chci spát,“ líčil.
Na místo nehody se dokonce před pár lety vydal.
Vzal ho tam Bernie Ecclestone, dlouholetý šéf formule 1 a Laudův starý přítel spolu s Ronem Howardem – hollywoodským režisérem, který připravoval film Rivalové. Stylovou červenou kšiltovku, která zakrývala jeho jizvy v obličeji, měl Niki Lauda pochopitelně na hlavě. Spolu s nimi se k zatáčce Bergwerk, kde se to všechno tehdy stalo, vydal i jistý Karl-Heinz Zimmerman, Laudův krajan, jenž se staral o motorhome během Velkých cen.
KDE JE MOJE UCHO? Lišák Niki Lauda hledá ztracené ucho v zatáčce Bergwerk. Na místě, kde málem uhořel.
Kvarteto právě popocházelo kolem travnatého okraje tratě, jako kdyby nevědělo kudy kam. Skupina Němců si jich všimla a zeptala se, co tam hledají.
„Jeho ucho, samozřejmě!“ vypálil Zimmermann.
Lauda dokonce ucho popadl a mával s ním na fanoušky. Ve skutečnosti šlo o prasečí ucho, které měl Zimmermann schované a připravené v kapse právě pro tento případ.
Úsměvná historka na to, jaké ohnivé peklo se v Nordschleife kdysi odehrálo a jak ho vnímal sám Lauda.
Extrém mezi extrémy
Poprvé se na okruhu projel už ve dvaceti v roce 1969 a postupně se jeho vztah k Ringu prohluboval. Snažil se ho jezdit bez chyb, což vzhledem k mimořádné délce představovalo daleko větší výzvu než na jiných tratích.
A bylo to znát. O čtyři roky později tady poprvé havaroval, rok nato znovu po kolizi s Jodym Scheckterem.
Nezapomínejme, že formule 1 byla v té době smrtelně nebezpečná. Spousta pilotů přicházela o život a kvůli čím dál vyšším rychlostem a prakticky žádnému důrazu na bezpečnost byly okruhy často smrtící.
„A Nürburgring byl extrém mezi extrémy. Zajistit bezpečnost na 22,8 kilometru dlouhé trati, kterou lemovaly stromy? Nemožné. Z dlouhodobého hlediska ten okruh nemohl přežít,“ uvedl Lauda.
I tak se mu na něm dařilo. V roce 1975 jím v kvalifikaci jako první člověk na světě prolétl pod sedm minut. Podle vlastních slov si připadal celou jízdu jako v tranzu.
Zranil se na traktoru
Rok 1976 znamenal pro formuli 1 průlom.
Ze zadních částí novin se díky souboji Nikiho Laudy s Jamesem Huntem o titul mistra světa dostala na titulní strany.
Přitom celá sezona byla prazvláštní.
Na jejím začátku se Lauda doma ve Vídni při práci na valu převrátil s traktorem, který na něj spadl – vyvázl s několika zlomenými žebry.
Hned v další Velké ceně Španělska ale prokázal své typické odhodlání – závodil v korzetu pod vlivem injekcí proti bolesti. Třicet kol vedl, než ho předjel právě Hunt, kterého ale po závodě diskvalifikovali za moc široký mclaren, než bylo povoleno.
Lauda pak dál vítězil a zdálo se, že o titulu mistra světa je dávno rozhodnuto. V polovině sezony měl 55 bodů, Hunt jen 8. Situace se ale začala srovnávat, než přišel Nürburgring.
Automobilový závodník Niki Lauda před tréninkovou jízdou (1976)
Když sem cirkus formule 1 zavítal na začátku srpna roku 1976, na schůzku jezdců už šel Lauda se zvláštními pocity.
Dokonce navrhnul, aby Ring bojkotovali.
„Ten okruh již není pro formuli 1 bezpečný. Měl by být bojkotován,“ tvrdil, čímž si vysloužil od mnoha německých fanoušků přezdívku Srab.
Přitom Nordschleife, tedy Severní smyčka, děsivá skutečně byla.
„Ale byl jsem přehlasován, což jsem respektoval. I já jsem musel uznat, že byly investovány nemalé finanční prostředky ke zvýšení bezpečnosti,“ líčil zpětně.
Ale už jen to, že se ozval, dalo vzniknout legendě o Laudovi a Ringu. O jeho nechuti, kterou k němu cítil. Přitom to tak vlastně nebylo, jen vyjádřil svůj profesionální názor.
Moment, který zachytil neznámý fotograf, pak přišel v polovině druhého kola, kdy Rakušan ztratil kontrolu nad vozem.
TOHLE PŘEŽIL. V zatáčce Bergwerk se Laudovo ferrari vznítilo, málem v něm uhořel, kdyby ho z něj nevytáhl Arturo Merzario.
To, že narazil do svodidel, je jedna věc. Daleko horší ale bylo, že do jeho vozu narazila i dvě jiná. Palivová nádrž se roztrhla. Červené ferrari okamžitě vzplálo.
Navíc na místě, kde chyběli pořadatelé. Proto ho z hořícího pekla museli vytahovat soupeři. Zkoušeli to Guy Edwards, Harald Ertl, Brett Lunger a Arturo Merzario. Hlavně on měl na záchraně největší zásluhu, byl to totiž bývalý pilot Ferrari. Proto věděl, jak fungují Laudovy bezpečnostní pásy.
A do plamenů se vrhl s naprostou lhostejností ke svému životu.
Poznáte ho jen podle hlasu
Celý týden pak Lauda bojoval o život, hlavně úvodní čtyři dny na jednotce intenzivní péče byly kritické.
Byl těžce popálený, toxické zplodiny z hořící karoserie mu poškodily plíce. Dostalo se mu i posledního pomazání. Nikdo nepředpokládal, že by mohl přežít.
Ale když první desítky hodin zvládl, bylo jasné, že se z nehody dostane. Byť měl plíce vážně poškozené v důsledku vdechnutí dýmu a benzinových výparů. Dlouho plival krev, byl popálený na tváři, na hlavě, na rukou.
I německý Bild napsal: „Můj bože, kde je jeho tvář? Nejrychlejší závodní jezdec na světě Niki Lauda už nemá tvář. Není to nic jiného než spálené maso, z něhož vystupují oči.“
Podle novinářů se měl půl roku zotavovat, než se znovu objeví na veřejnosti. „Až za tři roky mu lékaři vytvoří novou tvář, nos, víčka a rty. Poznávat ho ale přátelé budou jen díky hlasu a gestům,“ psalo se tehdy.
Lauda se tomu pak smál: „Musíte uznat, že jsem to zvládl o něco líp, než předpovídali.“
„Na jednotce intenzivní péče jsem zachytil útržek rozhovoru lékaře s mou Marlene, který mě přinutil začít znovu přemýšlet. Přinutil jsem mozek znovu pracovat, musel jsem žít. To, že jsem se držel posledního kousku reality – rozhovoru mezi dvěma lidskými bytostmi – mi pomohlo přežít,“ uvedl později.
SE SVOU PANÍ. To ona mu zachránila život - jeho první žena Marlene. Na lůžku totiž slyšel její rozhovor s lékařem a přinutil svůj mozek znovu pracovat, přinutil se žít.
V té době to nicméně vypadalo, že titul Huntovi spadl rovnou do klína.
Nikdo ale nepočítal s až zběsilou vlastností Nikiho Laudy – překonával bolest jako málokdo. Vždyť i ve Ferrari ho tak trochu pohřbili. Když ležel v nemocnici, Enzo Ferrari už na další sezonu podepsal smlouvu s Carlosem Reutemannem.
Lauda se ale toužil vrátit hned, co udržel volant v ruce. Jen ležet v posteli a přemýšlet o Ringu? To by ho zničilo.
A tak jen 39 dní po nehodě naskočil zpátky do formule v Monze, v kvalifikaci dojel nejlépe z Ferrari – pátý. V samotné Grand Prix si pak ještě o jedno místo polepšil, byť do cíle přijel s kuklou od krve, jak mu rány z Nürburgringu stále mokvaly a otevíraly se.
Automobilový závodník Niki Lauda oznámil šest týdnů po vážné havárii návrat do závodů F1. (12. září 1976)
„To mluví samo za sebe. V podstatě vstal z hrobu a po šesti týdnech dojel čtvrtý ve Velké ceně. Ohromující,“ uznal i Hunt.
„Tehdy jsem prohlašoval, že se mi strach povedlo překonat rychle a bezproblémově. Byla to lež. V Monze jsem byl strachem celý bez sebe,“ uznal mnohem později v knize Do pekla a zpět.
Jsou důležitější věci než titul
Na finále sezony do Japonska odjížděl Lauda s pouhými třemi body k dobru a menším počtem triumfů než Hunt. Počasí na sklonku října bylo na Suzuce příšerné.
Závod ani neměl začít, ale kvůli ostře sledovanému duelu si televizní společnosti rezervovaly satelitní čas a fanoušci z Japonska zaplatili svá místa. Ani James s Nikim si nemysleli, že by měli do formulí nastoupit, ale s 90minutovým zpožděním k tomu skutečně došlo.
Lauda se v dešti propadal místo za místem a na konci úvodního kola se zoufalým výrazem zajel do boxů. Neviděl na cestu. Dostal strach. Vedení Ferrari to sice hodilo na poruchu motoru, Lauda o to ale nestál. Nestyděl se přiznat, že nechtěl hazardovat.
Oči si nemohl od kapek očistit mrkáním, protože mu stále chyběla popálená víčka.
Rakouský jezdec Niki Lauda (vpravo) a britský závodník James Hunt na velké ceně Japonska v roce 1976.
„Některé věci jsou důležitější než mistrovský titul,“ pravil tehdy.
Boj se strachem neprohrál sám, závod zabalili i Emerson Fittipaldi, Carlos Pace nebo Larry Perkins. A Hunt si tak za bláznivých okolností dojel pro jediný titul mistra světa.
I on si ale čím dál víc uvědomoval nebezpečnost závodění, začínal mít strach. Smrt Ronnieho Petersona v Monze 1978 ho hluboce zasáhla. O rok později po Velké ceně Monaka náhle skončil.
Po odchodu do sportovního důchodu bojoval s depresemi i sám se sebou. Proslul jako nekompromisní komentátor, bavič. V červnu 1993 podlehl těžkému infarktu, v pouhých 45 letech.
Krach v oblacích
To Lauda v následující sezoně získal titul zpět, opustil Ferrari a v Brabhamu poprvé ukončil kariéru, když v úvodním tréninku na Velkou cenu Kanady vylezl z formule a prostě odešel. Prý ho „přestalo bavit jezdit pořád dokola“.
Začal podnikat a opakovaně krachovat s leteckou společností Lauda Air. Do formule 1 se vrátil se po dvou letech, kdy ho zlákal McLaren a Ron Dennis. V sezoně 1984 porazil kolegu Alaina Prosta a uzmul třetí mistrovský titul.
O rok později definitivně skončil a vydal se za dalším snem v oblacích. Vrhnul se na letectví, kde podle svých slov prožil ještě daleko víc zdrcující zážitek než tehdy na Nürburgringu. V roce 1991 se jeden z jeho Boeingů 767 krátce po startu z Bangkoku zřítil z výšky osmi a půl kilometru. Všech 223 osob na palubě zemřelo.
Niki Lauda před svým airbusem na vídeňském letišti.
„Do závodů jsem vstupoval s tím, že jsem si uvědomoval riziko. Chodil jsem s kůží na trh. Ale když provozujete aerolinky a dvě stě lidí nedorazí z bodu A do bodu B, je to úplně jiná zodpovědnost. Bylo to nejhorší období v mém životě,“ přiznal.
Sám coby fantastický pilot odletěl z pohřbu obětí přímo do Seattlu, kde sídlil Boeing. Na simulátoru společnosti dokázal, že za havárii nemohli piloti, nýbrž vada na letadle. Po několika měsících a marných pokusech o odškodnění vyhrál další bitvu.
Formulový svět vlastně nikdy úplně neopustil. Ferrari v 90. letech doporučil vzít jistého Michaela Schumachera, v roce 2012 pak coby nevýkonný předseda představenstva přemluvil v noci v Singapuru Lewise Hamiltona k přestupu do Mercedesu.
21. května 2019 |
Brit tehdy odmítl smlouvu na 22 milionů dolarů ročně, se kterou přiletěl Martin Whitmarsch z McLarenu. Laudovy poznámky a rady měly i po letech svou váhu. Závoděním žil, miloval to a získal jizvy, které to dokazovaly.
Závody formule 1 byly v první polovině 70. let celosvětově spíš nahodilou televizní záležitostí. Laudova nehoda a návrat z lůžka smrti udělaly z F1 prvotřídní trhák. Vysílatelé se začali řadit do fronty se zájmem o dohodu.
Ecclestone začal podepisovat smlouvy s jednotlivými vysílateli – s podmínkou, že odvysílají celou sezonu 1977 a ne pouze vybrané závody. Z formule 1 se stal sportovní a zábavní gigant.
„Kdysi jste v televizi viděli akorát Monako a pár Velkých cen. Z Nikiho se ale najednou stala obrovská hvězda a všichni chtěli vědět, jak sezona 1977 dopadne. Byl to průlom, jinak bychom v Evropě zůstali zaseknutí na velmi malém pokrytí. Niki a jeho nehoda měly na rozvoji formule 1 velkou zásluhu,“ uvedl Ecclestone.
Vzepřel se rodině
Těžko to celé kolem Laudy mohlo dopadnout jinak.
Mluvíme o člověku, který si na financování vpádu do formule 1 ve dvaceti čtyřech letech vzal bankovní úvěr ručený životní pojistkou.
Byl svůj. Neuznával pravidla – ledaže by je mohl porušovat. Bojoval s dusivou korektností svého privilegovaného dětství. Vzepřel se rodině, která považovala motorsport za něco, co není hodno jejího společenského statusu. Postavil se Enzovi Ferrarimu i rakouskému kartelu v letecké dopravě.
Samorost, který nežil v sentimentalitě. Vybojované trofeje? Některé skončily přímo v popelnici. Jiné daroval provozovatelům myčky, aby si tam mohl zadarmo jezdit umývat auto.
Skrytý život muže bez přátel. Niki Lauda měl jizvy na těle i na duši |
„Jednou o Vánocích jsem mu dal rukou psané přání od Lewise Hamiltona. Děkoval mu v něm za všechno, co pro něj udělal a přál mu vše nejlepší. Niki si to přečetl a hodil do koše. Kravina a na kraviny neměl čas,“ uvedl Paddy Lowe, technický šéf Mercedesu.
Nikdy se taky neobtěžoval plastickou operací – kromě náhrady očních víček, které k životu potřeboval. Opravovat ostatní části těla považoval za zbytečnost. A s každým jednal tvrdě, ale na rovinu.
„Když jsme spolu poprvé telefonovali, Niki mi řekl: Prosím, vezměte si s sebou do Vídně jen příruční zavazadlo. Pro případ, že bychom si nesedli,“ vyprávěl úsměvnou historku prvního setkání herec Daniel Brühl, který ho ztvárnil ve fantastickém snímku Rivalové.
Legenda mezi legendami
Novináři po něm opakovaně chtěli, aby se na místo nehody vrátil. Měl se tam odehrát jakýsi náboženský rituál? Nebo co od Laudy čekali? Že dá zrovna on průchod emocím a vypukne v pláč?
To ho málo znali.
„Naneštěstí pro ně, když se tam vrátím a vidím tu neškodnou levotočivou zatáčku, spíš si povím něco jako: ano, ano, tady se grilovalo. A oni odejdou s myšlenkou, jak je Lauda bezcitný parchant,“ vzpomínal.
Ne, Lauda skutečně emoce neukazoval. I kdyby na dané místo zavítal třeba 50krát, nic by to s ním neudělalo. Vždyť on si z nehody vůbec nic nepamatoval. Jen okamžik před ní a pak až převoz do nemocnice. Nehoda? Jen černá díra.
I proto si ji k sobě, když ji později viděl na videu doma v Salcburku, nikdy nevztahoval.
Na pohřeb mu přijeli Arnold Schwarzenegger, Bernie Ecclestone, Lewis Hamilton a další tři tisíce hostů. Alain Prost četl z bible. Pohřbili ho v Neustiftu, oblečeného do červené kombinézy, v níž závodil ve Ferrari.
Ve Scuderii, která mu dala šanci stát se poprvé mistrem světa, jeho srdce navždy zůstalo.
Výraz legenda je dost často nadužívaný. Niki Lauda nad často malými legendami ční.
Niki Lauda
„Jsou jen tři sporty – býčí zápasy, horolezectví a motorsport. Zbytek jsou jen hry,“ řekl kdysi spisovatel Ernest Hemingway. Mluvil o tom, že zatímco kopání do míče je test dovedností, závodění je záležitost života a smrti.
Niki Lauda tu hranici překročil a vrátil se ještě silnější. Proto je skutečnou legendou.
I lidé, kteří o formuli 1 nic nevědí, jeho jméno znají. Slyšeli o jeho nehodě na Nürburgringu, kdy byl vytažen z hořícího Ferrari, aby vstal z mrtvých a závodil jen 42 dní poté, co se ho kněz snažil dovést do posmrtného života.
Krvácely mu rány, neměl víčka, nemohl mrkat, takže sotva viděl. A byl vyděšený.
Ale přežil.
