I pro něj je to shon.
Přijde do tiskového centra, nahází pár fotek do počítače, pošle je do světa, odepíše na pár emailů a zase bere nářadí, které ho živí a vyráží do monackých ulic.
Tu si zajde ke startovnímu roštu, tu zase k nejpomalejší zatáčce Fairmont nebo za tunel a k pasáži Rascasse. Za den nachodí víc než deset kilometrů a nafotí stovky fotek. Ulovit ho na rozhovor? Lze, ale moc času na něj nemá.
Po pár minutách už hlásí, že zase musí vyrazit.
Formule nepočká.
Jirko, tak jaké to je fotit formuli 1 v Monaku?
Rozhodně speciální. Když jsem tady byl poprvé v roce 1998, doprovázela mě přítelkyně, teď už manželka, se kterou máme tři děti (usměje se).
Takže i hezká osobní vzpomínka.
Určitě. Tady je to i pro mě pořád něco neskutečného, jak blízko se k autům dostanete. Když jsem tehdy procházel poprvé tunelem, myslel jsem si, že ohluchnu. A to jsem měl zacpávky uší! Asi ne úplně dobrý. V tunelu vám vážně připadá, jako kdyby bylo zemětřesení.
I teď? Když motory nejsou tak hlučné jako kdysi?
Pořád. Zase jsou teď větší auta a tak. Možná dělají o něco menší hluk než před čtvrtstoletím, ale pořád je to síla. A ten zážitek doteku… jezdí vám hned u svodidel. A to dřív tady nebyly ani všechny ty ploty.
NA DOTEK. Fotografové během Velké ceny Monaka.
Musí být slušný adrenalin fotit formule takhle zblízka.
To je. U hotelu Fairmont, kde je nejpomalejší zatáčka z celé formule 1, se auta můžete víceméně dotknout, jak jste namáčknutí na svodidle a piloti tam jedou jen 60 kilometrů v hodině. Tohle je asi nejbližší zážitek s formulí ze všech okruhů. Blíž se nedostanete.
Je tady jednodušší formule fotit tím, jak jedou pomaleji?
Bylo by, kdyby nám to každý rok nekomplikovali zábranami, kterých přibývá. Takže je to spíš složitější.
Co si ještě vybavíte z toho prvního focení v roce 1998?
Že jsem šíleně zmoknul. Naivně jsem si před odjezdem říkal: Jedeš do Monaka, tak nebudeš potřebovat pláštěnku. A pak celý víkend pršelo a já málem utopil foťák.
Vyhrajte luxusní zájezd na formuli 1 do Rakouska! Doprava, hotel i vstupenka |
Nepříjemné. V čem je pro vás vlastně tato Velká cena specifická?
I já tu specifičnost vidím v tom, že tady se chyba neodpouští. Nejsou tady únikové zóny, jen bariéry. V pasáži u bazénu se často bourá, nebo v zatáčce Rascasse, kde kdysi zaparkoval Schumacher. Tam je fakt těžké se vejít, zkoušel jsem to na playstationu a měl jsem co dělat.
A při focení? Máte nějaké speciální místo, kde rád závody v Monaku fotíte? U kasina, u hotelu Fairmont, u bazénu, nebo na cílové rovince?
Všechno má něco do sebe. Problém je, že nám to těmi ploty dost komplikují, i když chápu, že jde o naše zdraví. Ale kdysi jsem měl nejradši místo na kopci, kde jste do jednoho záběru dostal opalující se holky a pod nimi projíždějící formule. Tam už ale taky není přístup, spousta míst se zničila, protože tu postavili baráky. Hodně krás nám zlikvidovali, ale pořád to má svou atmosféru – třeba když po závodě všechny jachty začnou troubit. A během těch dvou hodin, co závod trvá, se dá obejít celé Monako.
MOMENTKY Z HISTORIE VELKÉ CENY MONAKA OČIMA JIŘÍHO KŘENKA.
To chce fyzičku, ne? Monako je docela kopcovité.
Chce, tady to fakt neodpouští, musíte to ušlapat. Nahoru vás třeba před tréninkem může dovézt shuttle, ale během závodu to nejde, musíte začít na startovním roštu.
Kolik toho tedy za den nachodíte?
Třeba ve čtvrtek – a to nebyly závody, ale fotil jsem třeba sérii Porsche – tak jsem blbě zvolil strategii a šel jsem přes celé Monako horem jak začátečník. Nachodil jsem nějakých 12 kilometrů s mnoha metry převýšení.
To by asi s bolavou nohou nešlo, že?
To fakt ne. Asi před deseti lety jsem měl něco s achilovkou a jen jsem tady kulhal. Šel jsem k první zatáčce, pak k bazénu, a to bylo všechno, dál už jsem nemohl. No a pak jsem byl dva měsíce nepoužitelný, chodil jsem o berlích, protože jsem chytil zánět achilovky.
To vám tedy nezávidím. Ještě jedna věc mě na focení v Monaku zajímala. Jak vlastně fotíte formuli, když vyjíždí ze zatáčky v tunelu? To ji nemůžete vidět a když ji uvidíte, hned je pryč.
Podle sluchu. Taková ta fotka, kdy je vidět celé Monako a formule vyjíždí z tunelu, tak to se dělá jen podle sluchu. Podobné je to ve Spa u Eau Rouge, kde taky nevidíte, kdy formule přijede. Potřebujete ji dostat do širokého záběru, ale ve chvíli, kdy ji uvidíte, už je pryč. Musíte mačkat spoušť na foťáku dřív, než formuli uvidíte.
MOMENTKY Z VELKÉ CENY MONAKA OČIMA JIŘÍHO KŘENKA.
Hodně zvláštní fotit něco, co nevidíte. Vy jste pořád i jedním z fotografů Mercedesu, tři roky jste strávil i s Michaelem Schumacherem. Jaký byl?
Sympatický, v pohodě. V té době už mu to tolik nejezdilo, takže byl ze začátku trochu nervózní, pak už to bral. Pamatuju si, že jsem ho jednou fotil v garáži, jak si nasazuje kuklu, tak se na mě otočil a ptal se, proč ho furt fotím, že je to pořád to stejné. Tak jsem se smál, že jsem bohužel fotograf a chtějí po mě pořád ty stejné snímky. Dokázal zavtipkovat, byl fajn.
Vlastně jste hodně zblízka zažil oba sedminásobné mistry světa. Jaký je Lewis Hamilton?
Opravdu hodně přátelský k fanouškům, protože potřebuje jejich podporu, které si cení. Dokáže mezi ně skočit jako rocková hvězda na Silverstonu, když vyhraje. Zároveň si ale udržuje distanc od normálních lidí, nikdo ho moc nesmí objímat a podobně. K tomu mám jednu příhodu.
DVA ŠAMPIONI. Jiří Křenek měl tu čest fotit zblízk dva sedminásobné mistry světa - Michaela Schumachera a Lewise Hamiltona.
Povídejte.
Kdysi před covidem jsem dostal rodiče na Velkou cenu Francie na okruh Paula Ricarda. Tisková mluvčí nám tehdy přivedla Valterriho (Bottase) i Lewise, aby se s nimi rodiče mohli vyfotit. A Lewis je oba obejmul, hned jim říkal: Pojďte ke mně, choval se fakt přátelsky, mluvčí jen koukala.
Dá se vlastně s piloty mít i trochu přátelštější vztah, nebo na to není čas?
Je to těžké, všichni většinou mají ten závodní víkend na minutu naplánovaný. I já musím pořád něco fotit – jak někdo přijíždí na lodi, VIP hosty, jachty, spousta práce. Ale bavím se třeba s fyzioterapeutem George Russella, doporučil jsem jim potápění v Cancúnu v Mexiku. Hodně jsem se bavil i s Valterrim o hokeji. On ho hrál, já ještě před rokem chytal. S Nikem Rosbergem jsme se taky bavili, hodně i s Robertem Kubicou, protože jsme si rozuměli. Pár jezdců znám víc, ale vyloženě kamarádi asi nejsme. Na to opravdu není čas. A i já už zase musím běžet.
