Víkend, který vrcholil v neděli 1. května 1994 na okruhu v Imole Velkou cenou San Marina, byl celý tragický. „Můžete nebo nemusíte věřit na duchovní, až mysteriózní věci, ale tady od začátku bylo něco ve vzduchu. Bylo cítit cosi zlého a smutného,“ říkal po letech Rubens Barrichello, tehdy mladý jezdec, který už v pátek havaroval v kvalifikaci.
To on byl prvním mementem! Varováním, že smrt přichází a je nablízku, že je čas s neúměrným riskováním skoncovat.
Mika Häkkinen, dvojnásobný mistr světa a přímý účastník tehdejších událostí, o patnáct let později vzpomínal: „Už po této nehodě měl být celý víkend zrušen. Bylo zřejmé, že je cosi špatného s tratí, tím spíš v kombinaci s tehdejšími vozy.“
Jenže, nestalo se nic. Do uzamčeného světa jako by otázky na smrt neměly jak vkročit. Jako by postačovaly odpovědi, že Barrichello je vlastně nováček, který neumí zkrotit silný vůz.
A navíc přežil...
Až další den, v sobotu, vstoupila na okruh smrt.
Tragédie začala už v kvalifikaci
Šampion Ayrton Senna, miláček Brazílie, stál v depu a očima zběžně těkal po obrazovce, kde běžela kvalifikace na nedělní závod. Náhle jeho tvář pokryla grimasa zděšení. Další havárie! Tušil, vlastně nejspíš hned věděl, že je zle. Sklopil oči, rukou si začal pohrávat s křížkem na krku, v duchu odříkával modlitby.
Marně. Za několik hodin dorazila zpráva z boloňské nemocnice Maggiore, že Roland Ratzenberger na následky nehody zemřel.
O den později se pak ze stejného místa do světa rozletěla tatáž zpráva, jen ústřední postavou v ní byl on sám.
Ayrton Senna na archivním snímku z časů ve stáji McLaren
Teď, den před závodem, byl ještě čas cuknout. Obrátit hru se smrtí na svou stranu, žít dál.
Sid Watkins, dvorní lékař F1 a Sennův blízký přítel, vstoupil do garáže stáje Williams, a když spatřil Ayrtonovy slzy i rozrušení, navrhl: „Byl jsi třikrát mistr světa, jsi nejrychlejší ze všech, tak proč toho nenecháš? Víš co, skončím taky a pojedeme spolu na ryby.“
Sennovy tmavé oči, v nichž jako by se stále ukrývalo cosi smutného, se ostře zabodly do těch lékařových, chvíli na sebe zblízka hleděly, a pak Watkins uslyšel: „Já přestat nemůžu.“
Nemůžu přestat, musím pokračovat
A tak tu byla neděle, Ayrton Senna měl za sebou těžkou noc, probdělou množstvím otázek i vlastních odpovědí. Ráno, tak jak to dělával denně, nejprve otevřel Bibli. Několik pasáží z evangelia ho zklidnilo po noci plné chmurných myšlenek, a když předstoupil před novináře, kteří čekali, zda po včerejšku skutečně nastoupí do závodu, fatalisticky jim sdělil: „Jsou určité věci, nad kterými nemáme kontrolu. Nemůžu přestat, musím pokračovat.“
Senna se po celou kariéru nevzdal své přilby v národních barvách Brazílie.
Ještě dopoledne, vedle svých obvyklých předzávodních rituálů, obíhal další mocné muže z F1, třeba Nikiho Laudu, Gerharda Bergera či kometu začátku sezony Michaela Schumachera. „Musíme rychle něco udělat, musíme začít chránit sami sebe,“ burcoval.
Nedalo se nekývnout, nesouhlasit, a tak resumé znělo: Za dva týdny v Monaku se sejdeme a začneme náš svět zase měnit.
Stalo se. Jen Senna už u toho fyzicky nebyl.
Závodní víkend pokračoval. Smrt Ratzenbergera - jezdce, který měl za sebou jediný závod v F1 - byla pro sportovní komisaře málo. Málo byla i tvrdá srážka dvou aut hned po startu Velké ceny, ze které piloti vyšli nezraněni.
Běh osudu se už nedal zastavit.
Chvíle, kdy ho opustila duše
V sedmém kole, okolo čtvrt na tři odpoledne, Senna v zákrutě Tamburello, jejíž jméno duní jako tóny Beethovenovy Osudové, nekontrolovaně vyletěl s vozem do betonové zídky a zůstal v něm nehybně sedět. „Vytáhli jsme ho z kokpitu, dali mu kyslík, ale já věděl, že je to smrtelný úraz. Pak vzdychl, jeho tělo se uvolnilo, a ačkoliv nejsem věřící, tak to byla chvíle, kdy ho opustila duše,“ vyprávěl Sid Watkins v dokumentu Senna.
Lékaři ho vrtulníkem dostali do boloňské nemocnice, jenže už během letu mu několikrát přestalo bít srdce. A byť příčina nehody zůstane navždy přesně nevysvětlena, důvod smrti byl nepochybný: část z vozu trefila Sennu do hlavy. Jinak v těle neměl jedinou zlomeninu či modřinu.
Pro svět formule 1 je příznačné, že závod se přesto dokončil.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Trojnásobný světový šampion Senna, jak už to u géniů bývá, byl zvláštní. Pro lidi, které si nepustil k sobě, těžko čitelný a navzdory dnešní aureole hrdiny muž dvou tváří. Silně věřící člověk denně pročítal Bibli, rozmlouval s Bohem a třeba po závodě, který mu v roce 1988 zajistil první titul mistra světa, až pateticky tvrdil: „Viděl jsem a cítil Boha. Byl v tom autě se mnou.“
Dával miliony dolarů do charity. Dobrovolně a v utajení - snad jako Bůh - měnil životy chudých dětí v Brazílii.
Na trati však i on riskoval, jezdil na hraně a rázem jste viděli proměnu v sebestředného sobce, který netouží po ničem jiném než po triumfu. „Nebyl jsem zrozen, abych dojížděl druhý nebo třetí. Byl jsem stvořen, abych vítězil.“
Jako by i ďábel chtěl, aby měl něco z něj. Jako by i on musel v sobě mít cosi hříšného. „Ayrton věří, že se o něj v autě postará Bůh, jenže je to nebezpečné pro nás ostatní,“ opřel se do něj Alain Prost, životní rival, který však nakonec na znamení smíření patřil mezi vyvolené, kteří stanuli po boku Sennovy rakve.
Tragédie zasáhla kdekoho. Respektovaný rakouský novinář Dieter Stappert výstižně napsal: „Od zabití Kennedyho nevyvolala smrt jednoho člověka po celém světě tolik zděšení.“
Zdrcený Schumacher málem ukončil kariéru
Při pohřbu, kdy v Sao Paulu sledovaly projíždějící rakev zahalenou v brazilské vlajce tři miliony lidí, vyřkl televizní komentátor nezpochybnitelné proroctví: „Zemřel muž, zrodil se mýtus.“
Pohřební průvod s rakví Ayrtona Senny v brazilském Sao Paulu.
Takhle vzpomínal Michael Schumacher: „Večer po závodě jsem byl absolutně zdrcený a vážně jsem přemýšlel, že skončím. Deptalo mě, že dělám sport, ve kterém umírají lidé. Řešil jsem to s manželkou, ptal se jí, ale při dalších testech jsem pochopil, že mám tenhle svět rád.“
Právě on osudný závod vyhrál, takže se znalostí toho, co se v dalších letech dělo, by se tehdy pod stupni vítězů chtělo zvolat: Král je mrtev, ať žije král.
Schumacher v F1 převzal Sennovu roli včetně jeho hříchů, ještě týž rok se poprvé stal mistrem světa, později přidal dalších šest titulů. Jenže zároveň nikdy nedokázal vystoupit ze Sennova stínu. „Sedět oba ve stejném voze, dám peníze na Ayrtona,“ vysvětloval boss F1 Bernie Ecclestone.
Od osudného 1. května 1994 se ale formule 1 postupně ocitla ve vakuu bezpečí, tentokrát mnohem pevnějším než za časů Senny. Tragédie ji – až na jednu výjimku v podobě Julese Bianchiho z října 2014 – míjí a pro laickou veřejnost tak jsou závody bez děsivých nehod a s množstvím únikových zón často jen nudou.
Je to tak, některé závody jsou skutečně nudné, jenže i tato část Sennova dědictví je pořád lepší než hazardovat.
Když totiž Senna zemřel, nešlo ztrátu ikony přehlédnout. Právě jeho smrt vedla k závěru: Tohle přece není možné, takhle to dál jít nemůže! Je nutné zbavit formuli 1 nepochopitelného hazardování, které ji po letech sladké naivity zasáhlo.
Piloti formule 1 se s Ayrtonem Sennou loučí na trati v Monaku.
Projíždět v rychlosti okolo 330 kilometrů v hodině jen kousek od betonových zdí je časovaná bomba, která tiká a může kdykoliv explodovat.
Právě zděšení z jeho smrti bylo motorem, který donutil všechny jednat. Bylo nutné urychleně vybudovat na okruzích široké ochranné výjezdy. Postavit závodní vozy tak, aby se při nehodách nerozpadaly na stovky kousků, ale v místech, kde sedí pilot, zůstaly pevným štítem, který bude pilota chránit. A jezdcům nasadit zvláštní zařízení HANS, které zamezilo lámání vazu.
„Senna mně i dalším zachránil život. Nejenže je nejlepším pilotem všech dob, ale také přinesl oběť, abychom my ostatní zůstali naživu,“ říkal Jenson Button, když v roce 2003 přečkal těžký karambol v Monaku.
Ne, formule 1 už ani za Sennových časů nebyla úplnou ruskou ruletou, tak jako v předchozích desetiletích, kdy těžké nehody i smrt lemovaly Velké ceny. Ale jeho smrt definitivně změnila tenhle zvláštní svět jako nic jiného.
