Nabídku přitom Koníčková měla také z Chodova, tedy z klubu, se kterým se vítkovické družstvo střetlo v Superfinále.
Hano, na co jste nejdříve pomyslela, když jste v prodloužení poslala poskakující míček do branky?
Že jsem dala svůj typický gól tady ve Vítkovicích. Mám ráda tuhle práci před brankovištěm. Jsem za to ráda, šly jsme tomu opravdu více naproti. Když jsem dala ten gól, přišla obrovská radost, obzvlášť když vidíte tu práci za tím.
Co podle vás rozhodlo, že se v prodloužení štěstí přiklonilo na vaši stranu?
Asi rozhodly síly, které my jsme měly navíc, protože sil už v těch posledních minutách nebylo moc. My jsme po tomhle byly hladové po celý rok a jsem moc ráda, že se to podařilo.
Vy máte mistrovský titul z Finska, teď jste získala i ten český. Dají se porovnat?
Oba byly po jednom zápase, po jednom Superfinále, ale jinak jsou pocity naprosto odlišné. Tam jsem byla cizinka, sama v týmu. Vnímala jsem úplně jiné věci a okolnosti kolem. Tady slyšíte každou radu, každý vtípek. Je to prostě úplně odlišná pozice. Ale zlaté medaile jsou obě.
Opravdu bylo vše slyšet i v té bouřlivé kulise, která vaše Superfinále v zaplněné Ostravar Aréně provázela?
My jsme si dopředu řekly, že musíme komunikovat, že nemůžeme spoléhat na to, že tu bude křik a my budeme potichu. A myslím, že to fungovalo. Zabíral i oční kontakt, víme, jak která z nás reaguje, takže si myslím, že to pomohlo. Trenéři, když potřebovali, tak jsme šli k sobě a domluvili jsme se. A fanoušci? Jejich podpora byla cítit ze všech stran.
Co oslavy titulu? Měla jste nějaký plán?
Nebyla jsem ještě v proslulé Stodolní ulici, ale holky mě tam určitě provedou. Celý rok jsem dojížděla do Ostravy, snažila jsem se tomu dát maximum. A teď si to budu chtít maximálně užít s holkama.
Už máte jasno o budoucnosti? Dokončujete studia v Praze. Budete pokračovat v Ostravě, nebo Superfinále bylo vaším posledním zápasem za Vítkovice?
Nejspíše ano. Domluvili jsme se na nějakých podmínkách, ale uvidíme. Všechno bude otevřené, ale zatím je to takhle.
