V mládežnickém věku míval Tom Ondrušek dojem, že ho nošení kapitánské pásky negativně ovlivňuje. „Měl jsem trochu pocit, že jsem během juniorských mistrovství světa s páskou na ruce nebyl úplně soustředěný na florbal. Možná jsem tehdy na to nebyl tak ready,“ vybavuje si odchovanec Bulldogs Brno, hrající v superlize za Chodov.
Po více než deseti letech je 29letý Ondrušek kapitánem národního týmu na seniorském šampionátu ve Finsku, kde český celek v pátek čeká semifinále s domácím výběrem. Svoji roli vnímá úplně jinak než dřív.
Změnil jste vnímání své role v reprezentaci?
Taky jako kapitán řeším spoustu věcí okolo, ale snažím se to oddělit od své přípravy a v jednu chvíli říct stop. Vědět, že jsem v ten den pro tým udělal maximum, a věnovat se sobě. Pořád totiž věřím tomu, že tým mě potřebuje na hřišti, abych se prosazoval. Neříkám, abych za každou cenu rozhodoval zápasy, ale je potřeba, abych byl na hřišti cítit.
Míval jste sny, že jako kapitán vedete národní tým do semifinále a pak do zápasu o medaili na mistrovství světa, což se vám brzo splní?
Měl jsem ambice. Pocházím z rodiny sportovců, máma dlouho hrála basketbal. Být kapitánem vyloženě mým snem nebylo, protože v juniorském věku mě páska ovlivňovala špatným směrem.
Tom OndrušekVizitka Brněnský rodák (29 let) je trojnásobným vítězem české superligy - dvě zlata má se Střešovicemi, jedno s Chodov. Je druhým nejproduktivnějším hráčem v historii nejvyšší soutěže. Superligu začal hrát v 17 letech za Bulldogs Brno, odkud přestoupil do Tatranu Střešovice. V roce 2011 mu pomohl ke stříbru na Poháru mistrů. Jeden rok působil ve švédském týmu Warberg IC, jinak je posledních osm sezon oporou Chodova. Dvakrát reprezentoval na mistrovství světa do 19 let. V seniorské reprezentaci debutoval v roce 2011 a od té doby hrál na všech mistrovstvích světa. Je pamětníkem poslední medaile z MS, kterou je bronz z roku 2014. |
Svazovala vás?
Měl jsem v juniorech pocit, že jsem nebyl úplně soustředěný na florbal. Teď vnímám, že se tak situace vyvinula. Nikdy bych pásku neodmítl, ale nebojoval jsem o ni, neusiloval jsem o tu funkci. Jsem rád, že to přišlo přirozeně, vážím si toho a budu dělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo, ale že bych si ve skoro třiceti letech splnil nějaký cíl, tak to neberu.
Aktuálně vám chybí tři body za góly a nahrávky k pokoření stobodové hranice v reprezentaci. Taky vám chybí tři zápasy do stovky. Lákají vás tyhle mety?
Začal bych si jich vážit až po turnaji. Řeším svoji hru, abychom byli lepší, aby to stačilo na medaili. Osobní statistiky člověk řeší v masérně, zavtipkuje si a těší ho, že má relativně blízko před sebou takové milníky, ale všechny bych je vyměnil za splnění (medailového) snu. Jestli zblokuju patnáct střel nebo dám dva důležité góly, je celkem jedno.
Berete medailový sen jako svoji osobní kapitánskou misi?
Jsem takový, že na sebe beru velkou zodpovědnost. Proto se třeba dost často tvářím nespokojeně i v rozhovorech, neusmívám se. Jsem perfekcionista. Do posledních chvil chci, aby tým ze sebe vymačkal maximum, někdy i víc. Když to vyjde, tak to bude super, a když ne, tak je to na moji zodpovědnost.
Schválně tým kritizujete, abyste ho nabudil?
Myslím si, že jsem celkem objektivní. Už jsem byl na čtyřech šampionátech a vím, jak na nich náš tým působil a jak potom skončil. Kromě roku 2014, kdy jsme brali bronz, ty týmy působily vždy jako my letos ve skupině. My musíme mít zápasy víc pod kontrolou; vědět, kdy zrychlit, kdy zpomalit. Kdy uštknout a kdy se naopak tvářit, že jsme zranitelní. Zápas je i psychologická hra. I když je to těžké, protože máme v týmu mladé kluky, ale pokud to nezvládneme, nedá se na medaili myslet. Zde na turnaji máme druhou nejlepší obranu, bráníme velmi dobře. Ale měli jsme slabší soupeře. Vnímám, že přes moji kritiku naše výkony nebyly špatné, ale když jsem se na to díval po skupině, tak to z mé zkušenosti zároveň bylo hrozně málo.
Zmínil jste mladé hráče. V týmu jsou letošní juniorští mistři světa. Jsou jiní než vaše generace, když přicházela do mužské reprezentace?
Těžko porovnávat, lidsky je to podobné. Kluci jsou možná dnes víc sebevědomí, vědí o sobě, že florbal hrát umí, hrají ho od nízkého věku. Já jsem s ním začínal v osmi nebo v devíti letech, to oni už ho váleli. Rozdíly jsou hlavně ve sportovní stránce, už se florbal učí jinak než kdysi my.
 |
Jak?
Tehdy to byl sport hodně útočný a hodně stojatý, umožňoval víc kombinací. My jsme si hodně nahrávali. Pocitově to bylo zábavnější. Teď je to víc hra jeden na jednoho, kde se člověk bezpodmínečně musí prosadit, aby pak mohl s někým kombinovat. My starší se proto musíme přizpůsobit, abychom obstáli.
Měníte během let svůj styl hry?
Hodně je to o fyzické přípravě, které jsem se v posledních měsících intenzivně věnoval. Pořád si myslím, že se to ve mně nějak ukládá, a doufám, že se to probudí v pátek a v sobotu. Já se na hřišti nepouštím do žádných velkých věcí, nikdy jsem to nedělal, ale je to tak, že se člověk musí v klíčových chvílích snažit udělat něco víc než dřív. To určitě jo. Hru ale nejde úplně změnit.
Finsko - Českov pátek od 17.45 hodin ONLINE |
Mladé hráče a nováčky v týmu jste si prý už během soustředění bral stranou a mluvil s nimi. Co jste jim kladl na srdce?
Nebyly to pohovory, mluvil jsem ke všem dohromady. Neradil jsem jim, co mají dělat, ale chtěl jsem, aby cítili, že jsou plnohodnotnou součástí týmu. Že nejsou jako záplata na to, že někdo nemůže jet, a oni si to jdou vyzkoušet. Aby věděli, že bojují o mistrovství světa, a kdyby něco nebylo v pohodě, ať přijdou a řeší se to. Zastávám názor, že pokud se hráč necítí v týmu dobře, nemůže podávat dobré výkony.
Bylo to za vašich začátků taky tak?
Ruku na srdce, tihle kluci jsou pro mě konkurence. Pokud bych chtěl reprezentovat dalších pět let, tak oni jsou ti, kdo mě z týmu vyšoupnou, protože budou lepší. To je přirozený vývoj, není však potřeba kvůli tomu s nimi hrát mentální hry. Kdyby za mnou tehdy třicetiletí hráči přišli, že jsou rádi, že s nimi jdu bojovat o co nejlepší umístění, tak by mně to určitě pomohlo. Což se nedělo. Jsem rád, že se u nás dbá na to, aby měl tým vnitřní zábavu a pohodu a nehledělo se na to, jak se kdo jmenuje.
Je pro vás florbal stejně zábavný jako dřív, nebo už převládla přetechnizovaná doba vysílaček a taktiky?
To bych řekl, že na zábavnost vliv nemá. Kamarádství a pohoda vyvěrají z toho, jakou má tým vnitřní kulturu.
MS florbalistů 2021příloha iDNES.cz |
Pokročila k lepšímu komunikace uvnitř reprezentace, což bylo velké téma po pražském mistrovství světa, kdy někteří hráči odmítli pod stávajícím trenérem Kettunenem pokračovat?
Asi ano, to jsme probírali. Víme, že každá kultura je jiná, finská nátura je jiná než naše, finské koučování je také jiné, k tomu jazyková bariéra. Pete (trenér Petri Kettunen) je vřelý člověk, přesto v angličtině leccos nemusí vyznít tak jako česky. Druhá věc je, že každý trenér má svoji filozofii, svůj směr. V Česku je několik top trenérů a každý z nich by tady měl jiné hráče a komunikoval by jinak.
Jaký styl mají Finové?
Není to přetaktizované, to vidíte i na jejich reprezentaci. Mají to založené na tom, aby tým makal, zablokoval každou střelu, kterou má, a je to postavené na obraně. Jak vyhrávají Finové? Drželi míček a bránili tak, aby jim na bránu prošlo minimum střel. To třeba některým lidem nechutnalo, mysleli si, že je to málo, ale ukazuje se, že to tak není. Spíš než o komunikaci je to o věcech, které někteří lidé nechtěli podstoupit.
