Po neděli, kdy brankářka výtečným výkonem pomohla českým florbalistkám k bronzu, může "na hrušce" zůstat dál. "Ale třeba dostanu novou přezdívku. Jakou? Výš než hruška je snad jen topol."
Na krku jí visela medaile, ona se usmívala od ucha k uchu a každou chvíli ji při rozhovoru někdo poplácal po ramenou. Jednou české parťačky, jindy soupeřky ze Švýcarska.
"Pro mě je to polodomácí šampionát. Lidi mě tady znají, fandí mi," říkala brankářka, která už druhou sezonu působí ve švýcarském klubu Red Ants. "Švýcarky znám hodně dobře, potkávám je každý týden při zápasech, hraju s nimi. Takže mě neměly moc čím překvapit."
I to jí pomohlo ke skvělým zákrokům, k tomu, že tým v první polovině duelu, kdy hrál mizerně, držela. Ona však jen řekne: "Já nejsem nikdy spokojená, vždycky je co zlepšovat. Ale asi to bylo dobré a pomohla jsem."
Paradoxně právě Švýcaři z ní svým způsobem udělali zeď. Byť není úplnou profesionálkou, neboť se živí jako poštovní doručovatelka, je ze zdejšího přístupu nadšená.
"Připadám si jako profík. Hodně se tady maká i během obyčejného tréninku, což vás nutí se zlepšovat. A život tady? Ráj. I prací si vyděláte dost na to, abyste mohli spokojeně žít a ještě něco ušetřit."
Ve dvou věcech je však po včerejšku její švýcarské angažmá nevýhodou. Tak zaprvé přijde o společné oslavy, protože na rozdíl od zbytku týmu se nevrací do Čech, a pak ji čeká v jejím bytě ve Winterthuru asi dlouhodobý úklid. Její spolubydlící je Daniela Stettlerová, jedna z těch, které včera Christianová obrala o bronz.
"Žertovaly jsme, že medaile je stejně doma. Ona je pedant na úklid, tak místo pozvání na večeři mě čeká pucování."
