Skvělý útočník, který je pořád historicky nejproduktivnějším hráčem českého play-off, v němž často strhával pozornost divokými účesy, už s vrcholovým florbalem ve 33 letech skončil. Jak říká, kvůli okolnostem.
"Chtěl jsem ještě hrát, nechtěl tak brzy trénovat, jenže u nás nejsou trenéři. A když jsem viděl, jak v Bohemce piplám dvanáct let mládež, a oni pak chtěli odcházet, protože áčko nehraje extraligu, tak jsem se na to vyprdnul a šel trénovat."
A tak je Jedlička jednak koučem v extralize mužů, jednak v extralize žen a teď si k tomu ještě přibral "vedlejšák" u ženské reprezentace, která v sobotu vstoupí v Brně do mistrovství světa.
Je tu asistentem a poznává, jak rozdílné je velet mužům, kteří jsou zvyklí na jeho hřmotný hlas i občas nevybíravá slova, a jak naopak ženám, které si výtky berou mnohem víc osobně. I když i ony to někdy od něj schytají. "Když to podesáté popatnácté dělají furt špatně, tak se na ně musí taky zakřičet."
K reprezentaci si ho přivedlo trenérské duo Šteglová, Šatalíková, aby právě dodal mužský pohled na florbal. Že může být hodně odlišný než ten ženský, pochopil Jedlička brzy. "Holky víc poslouchají, snaží se do puntíku dělat přesně to, co jim trenér řekne. Kluci mají větší sportovní myšlení, je stačí jen naťuknout, zatímco holky musíte vodit," přiznává.
A taky často přemlouvat, že i florbal, jenž si léta neprávem drží nálepku "bezkontaktní sport", bolí. "Ony nechodí před branku, ale vedle brankářky. Bojí se balonu. Jsou to maličkosti, které rozhodují zápasy. Na to jsem koukal trochu zděšeně. Ale postupem času se to zlepšuje. Udělali jsme velký pokrok," říká Jedlička.
A přidá ještě jeden rozdíl: "Holky nejsou tak soutěživé jako kluci. Bojí se o něco sázet, že by prohrály. I na tréninku z kluků srší nadšení, zatímco u nich je to takové mrtvější."
Přesto před domácím šampionátem prorokuje: "Semifinále bychom měli hrát, pak se uvidí. Finále? Hratelné to je, ale ten led mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenký."
