Nejlepší Pogačarovou vzpomínkou na Vueltu i nadále zůstává ta na rok 2019, kdy ve Španělsku předvedl nadmíru povedený debut na scéně závodů Grand Tour.
Vyprávění, jak jsem mladého Slovince před sedmi lety na vlastní oči sledoval, jsme měli připravené na závěrečnou fázi letošního ročníku, kdy měl závodu podle očekávání dominovat.
Jenže cyklistika je nevyzpytatelný sport a papírové předpoklady i v jeho případě mohou hořet.
Berte tedy následující řádky aspoň jako osvěžující návrat do úplně jiné doby. Do časů, kdy se čerstvě odrostlý teenager Pogačar ve 20 letech teprve drápal na cyklistický piedestal.
Vyprávěl nám tehdy, jak rád leze po horách. Jak se mu líbil gangsterský film Highwaymen. Jak zrovna čte Kmotra. Jak zkusil studovat na vysoké škole, jenže s profesionální cyklistikou to vůbec nešlo dohromady. Jak s přítelkyní (tehdy ještě ne snoubenkou) Urškou Žigartovou vyrážejí na tréninky v kopcích Pohorje a v zimě podél Jaderského moře. Nebo jak ho v přípravném období baví i cyklokros a závody na horských kolech.
Na kalendáři bylo datum 10. září 2019 a my s ním seděli během druhého volného dne Vuelty v Burgosu.
Ve dvaceti letech objevoval dosud neprobádané území třítýdenních závodů, učil se. Španělští novináři o něm psali, že je podobným introvertem jako jeho slavný krajan Primož Roglič.
Jak moc se mýlili.
Do záhlaví svého instagramového účtu v roce 2019 připsal: „Jsem cyklista, ne nejlepší, ale snažím se jím být. Možná toho nikdy nedosáhnu, ale nikdy se nepřestanu snažit.“
