Pelánek? Kdo prosím?
Nadaný cyklista se do Itálie, země cyklistice zaslíbené, vydal loni na Nový rok. Bylo mu jedenadvacet, když po něm sáhl Vellutex, stáj ukrajinského mistra světa do 23 let Popoviče, Ruského „superrychlíku“ Timochina a italského příslibu Puzziva. Ještě v polovině sezony si ho vyžádala stáj Arbedo Castionne z Lomazza. Letošní rok už začal u vyhlášeného V.C. Mantovani v Rovigu.
Zkrátka - o vítěze silničního mistrovství Lombardie a nejlepšího vrchaře na sledované Grand Prix Pretoria 2002 je zájem. „Docela cvrkot, že?“ směje se „velký neznámý“ Pelánek bezelstně. Ale Česko, kde sportovní srdce bijí nejvíc mezi hokejovými mantinely nebo u fotbalových trávníků, neopouštěl lehce.
„Jel jsem do nového světa, bez ukončeného vzdělání. A sám,“ vypráví. Jeho druhé já bylo silnější. Převážil jednoduchý a bolestně pravdivý názor: „Kdybych zůstal a třeba i vyhrával domácí poháry, nikdo by za mnou ani neštěkl. Tady je všechno jiné. Cyklistika je v Itálii jen o poznání míň uctívaná než fotbal.
Odtud je obrovská šance dostat se do některého z týmů první profesionální divize. Tedy na cyklistický vrchol. Abych to řekl hokejově - dnes jsem na farmě NHL a bojuju o posun do prvního týmu. Myslím, že toto srovnání je docela přesné.“
Nepřímá cesta do Itálie
Jako každý správný příběh, také Pelánkova cesta do Itálie má pohádkově zabarvené prvky. Předloni, po startu na jednom z dílů Světového poháru ve Švýcarsku, si na něj vzal telefonní číslo jeden z italských manažerů Vellutexu.
„Náhodou se s ním znal Ondřej Sosenka, který si v Itálii vydobyl slušné cyklistické jméno. To mému angažmá pomohlo. Věci se daly do pohybu.“ Ovšem stěhování z Luhačovic, kde má stálé české bydliště, mělo háček.
„Italové vydali nařízení, že přestupovat k nim mohou jen jezdci starší jedenadvaceti let. Já si ale počkal. Přestupní stanicí byla domácí Crass Svorada.“
Předtím sbíral zkušenosti v Dukle Brno, PSK Hradec Králové a cyklokrosovém Morati. Tam také získal svůj vůbec první profesionální kontrakt. Bylo mu teprve devatenáct.
Dolce Vita. Sladký život?
Letošní smlouva s Mantovani už cyklistovi zajišťuje život na úrovni. „Podepsal jsem jen na rok, ale to je normální,“ vysvětluje. Řídí se pravidlem „kratší kontrakt může uspíšit přechod do elitní mužské kategorie“. V. C. Mantovani angažoval pro letošek šestnáct závodníků. Rovným dílem jsou rozděleni do kategorie do 23 a 26 let.
Luboš Pelánek je lídrem mladší skupiny. Jezdit ale bude také s vyzrálejšími. Tam patří mezi tři nejlepší. Když se bude závodit v kopcích, taktiku na jeho podporu postaví oba týmy... Příprava na začátek sezony, kterou na konci dubna zahájí na italských silnicích Giro Reggioni a na podzim zakončí mistrovství světa UCI 23 v Kanadě, je od ledna v plném proudu. Už loňské výsledky naznačily vysoké ambice.
Triumf na šampionátu Lombardie, druhé místo na Světovém poháru na Slovensku nebo vrchařské vítězství v jednorázovém, 160 km dlouhém klání v Pretorii nebyly náhodné. „Byla to slušná sezona. Letos chci být v lepším týmu ještě lepší. Hlavně se chci pořádně ukázat na italském Giru pro „třiadvacítky, kterému se tady říká trochu dětinsky Giro d´Italia Baby.“
Soukromých vrcholů ale může být nakonec víc. I když si cyklistikou už dokáže zajistit solidní životní standard, jedno osobní vítězství mu ještě schází. „Chybí mi maturita,“ podotkl stále ještě student, i když už posledního ročníku soukromé podnikatelské školy ve Zlíně. Profesoři mu vyšli vstříc individuálním studijním plánem.
„Čtvrtý rok bych chtěl zanedlouho uzavřít. Ale maturitu budu moci složit nejdřív na podzim.“ Italské angažmá, to je pro svobodného mládence jedna velká zkušenost.
„Říkám si, že jsem nastoupil do školy života. Vaření, žehlení, praní a uklízení, všechno z vlastního, mě někdy zmáhá víc než trénink,“ směje se. „Samotu pak ještě umocňuje fakt, že jsem jediným Čechem, který v Itálii jezdí. Mateřštinu tak slyším jen z telefonu.“
30 000 km v sedle
Jak vlastně vypadá běžný pracovní den profesionálního cyklisty? Co všechno stojí za těmi třiceti tisíci kilometry, které za rok najezdí? Budíček je pravidelně kolem osmé hodiny. Tréninky začínají v deset. Každý je jiný.
„V pondělí je volnější tempo, zátěž přibývá postupně. Nejhorší je to ve středu, kdy se jezdí pět nebo pět a půl hodiny na jeden zátah. Tedy o hodinu víc než jindy. Jen v pátek před závodním víkendem bývá volno. Čas na oddech ale příliš není, Italové už pořádají závody i uprostřed týdne.“
Rovigo je na mapě malým bodem v trojúhelníku mezi Benátkami, Boloní a Vicenzou. Ale kopců, které Pelánek tolik miluje, tady spočítáte na prstech jedné ruky. On si ale nestěžuje. „Jen kolem Benátek je rovina. Do vršků mám od apartmánu sotva dvanáct minut. U Vicenzy, kam je od prahu nejblíž, už jsou takové vrcholky, že z nich nevyjedete ani za půl hodiny. A to mám rád.“