„Jsem prázdný, jsem mrtvý,“ hlesl Tadej Pogačar do týmové vysílačky na loňské Tour při etapě číslo 17. do Courchevelu.
Po Pogačarově úterním představení při přejezdu přes Galibier se tato věta zdá jako z jiného světa, před rokem nicméně značila jeho definitivní porážku Jonasem Vingegaardem a stala se symbolem zatím nejhoršího dne slovinského fenoménu na kole.
Když trpí takový závodník jako Pogačar, zbytek cyklistického světa si oddechne: Ano, je to také jen člověk, i on může zjistit, že v jeho nohou není už ani kapka energie.
Přestože si nejčastěji krizové dny spojujeme právě s etapami, jako byla ta úterní – horské, v nadmořské výšce, s intenzivním závoděním –, ne vždy cyklisty zastihne slabost na alpském nebo pyrenejském úbočí. Někdy je naopak nejtěžší překonat klidný transferový den.
A někdy ve svém nejhorším dni ani nemusíte ani trpět sami.
Odpadat z balíku dva dny poté, co jsem vyhrál etapu, bylo na hlavu.
